Cesta na Kubu byla naše první společná cesta bez organizování nějakou cestovkou. Moc jsme se těšili a vzhledem k tomu, že se uskutečnila pár měsíců po naší svatbě, brali jsme to i jako takovou opožděnou svatební cestu.

Vzhledem k mnoha neznámým jsme zvolili časově omezenou dobu a to 14 dní a vybrali jsme si pouze severní polovinu z celého ostrova.

Po přistání na havanském letišti jsme si chtěli vyzvednout dopředu rezervované auto a následně vyrazit přímo k moři. Jaké bylo naše překvapení, když na připraveném autě byly pneumatiky v takovém stavu, že bychom s nimi neujeli ani ven z parkingu. Normálně byly na pneumatikách takové ty boule na boku, které hrozili okamžitým výbuchem. Požadoval jsem okamžitou výměnu vozu, ale v souladu s místními možnostmi žádné další volné auto neexistovalo. Do toho přece nemůžeme jít. Rozhodli jsme se proto, dojet k moři taxikem a po krátkém odpočinku řešit nové auto. Naštěstí se storno povedlo, peníze dopředu nebyly tenkrát placeny a tak nehrozí, že bychom se jich už nikdy nedočkali.

Přijíždíme do města Santa Cruz Del Norte v provincii de Artemisa. Záměrně jsme nejeli do centra Havany, protože jsme se před tímto zážitkem chtěli trošku asimilovat a stejně jsme věděli, že přes Havanu pojedeme při přesunu z jihu na sever do Viňales a pak že v zde strávíme poslední 3 dny před odletem domů. Hotel v Santa Cruz jsme měli zarezervovaný přes internet. Fotky z okolí byly hodně lákavé a cena slušná. Takže nebylo co řešit. Když jsme však do komplexu přijeli, tak jsme byli trošku zděšení, protože šlo o více méně ubytování na úrovni ubikací. Nu což. Nejsme přece v NY a tak musíme s trochou toho nepohodlí počítat. Je dopoledne, my jsme po celonočním letu totálně hotoví a tak co uděláme jako první je, že zalehneme na matrace.

Po dvouhodinovém spánku se však tak těšíme na místní pláž, že tam vyrazíme hned a dokonce hladoví. To však, jak jsme zjistili později, nebude poprvé. Pláž byla se svými palmami, krásným pískem a hlavně klidem to pravé, co jsme teď potřebovali.

Dokonce nás navštívil i místní policajt a později jsme se dozvěděli, že Kubánci mají dokonalý přehled o pohybu všech turistů a zvláště z Ameriky a Evropy. Prostě kdekoliv zaparkujete, hned vidíte někoho, kdo si poznačí vaší SPZ a někam to později nahlásí. Tak se v nějaké centrále zpracovává naše trasa a místní neustále monitorují, kde a jak dlouho jsme se zdrželi a zcela určitě mají přehled i o tom, s kým jsme se tam setkali. Vypadá to hodně nepříjemně, ale oni to na stranu druhou dělají tak decentně, že jsme po celou dobu našeho pobytu neměli pocit sledování ani nějakého omezení.

Pobyli jsme na pláži a nakonec jsme navštívili i hotelový bazén, který byl o dvě třídy lepší, než náš pokoj.

Navečer pak na doporučení z recepce vyrazíme zajistit si nové auto. No auto je asi příliš silný výraz, ale sehnali jsme to největší, co právě bylo k dispozici. Hyundai Atos – dokonalá městská nákupní taška. Ale co. Stejně jsme jen sami dva a zavazadla máme taky poměrně malá, takže se tam určitě vlezeme.

Druhý den vyrážíme do vyhlášeného letoviska – Varadera. Tady se historicky létá za krásným pobřežím, úžasnými plážemi, nádhernou vodou. My však byli zděšeni z hotelových komplexů, které lemovaly pobřeží v délce několika kilometrů. Tak tady tedy určitě nebudeme. Přespíme a i přesto, že tu máme naplánovány minimálně 2 dny, tak hned ráno odtud utečeme. Ubytujeme se v malém hotýlku a vyrazíme na první večeři. Kam jinam, než na pláž. Romantické místo, západ slunce. Neodolal jsem a objednávka byla zcela jasná. Dvakrát steak, ale pořádný. Po drahném čase nám donesou dvě hovězí roštěnky limitně se blížící svou konzistenci klasické podrážce.

To jsme tenkrát ještě netušili, že otázka dobrého jídla bude v této zemi zcela neřešitelná. V podstatě se dá říci, že jediným jídlem, které se dalo jíst, bylo kuřecí. Taky jsme se na závěr naší cesty důkladně prohlíželi, že nám někde na tváři, nebo na těle neraší peří.

Ráno tedy balíme naší skromnou bagáž a vyrážíme do prvního cíle a tím je město Cienfuegos. Před tím máme v plánu cestou navštívit velkou krokodýli farmu, ale už teď napíšu, že jsme ji prostě a jednoduše nenašli. Ono totiž cestovat po Kubě není jen tak. Mapu máme, směr podle slunce taky odhadneme, ale problém je v tom, že nikde nenarazíte na směrovky. Prostě v místech, kde jsme odhadovali, že bychom měli odbočit, nebylo žádné informace, která by to potvrzovala. A když jsme se potřetí objevili na stejné křižovatce, tak jsme se rozhodli, že se prostě musíme někoho zeptat. Dojeli jsme na křižovatku, kde byla autobusová zastávka. Ne ledajaká. Tady to funguje následovně. Přijdete na onu pomyslnou autobusovou zastávku, místnímu uniformovanému pověřenci sdělíte, kam míříte, on si to zapíše a pak už jen zastavuje kolemjedoucí auta (zastavit je zákonná povinnost) a jakmile zjistí kam daný, vesměs náklaďák jede, vyvolá čekající lidi a ti pak naskáčou na korbu. Takže když jsme mu sdělili náš problém, okamžitě vyvolal jednoho čekajícího, který jel směrem našeho cíle, a najednou jsme měli v autě parťáka. Byla to recepční z jednoho hotelu na Varaderu a tak nebyl problém se domluvit.  Trošku jsme vyzvídali co a jak, jak funguje ubytování na privatech, kde se dá najíst atd. Na vše nám velmi ráda a ochotně odpověděla, ale jakmile náš dotaz směřoval k životní úrovni, politické nesvobodě apod. okamžitě nám přestala rozumět. Dojeli jsme do nějaké vesnice, nebo možná městečka a tady bydlela. Protože jsme věděli, že asi budeme ztraceni při dalším pokračování na jih, domluvila nám nějakého hošana, který rád přisedl a že prý nás dovede tam, kam budeme potřebovat, že on sám má cestu na pobřeží atd. atd. Mluvka jeden, vůbec neměl šajn kudyma máme jet. Zavedl nás na takřka nesjízdnou prašnou cestu

a hlavně nás vedl tak, že až jsem zjistil, kde ve skutečnosti jsme, tak už bychom se na krokodýlí farmu museli vracet asi 50 km. A protože se tady jezdí s průměrem 30 km/hod. tak jsme farmu prostě a jednoduše vzdali. Ještě před jeho vysazením z auta ho požádám, zda by nám nemohl zprostředkovat nákup kubánských doutníků. Na letišti, nebo v hotelu v Havaně, stojí krabice 50 kusů cca 350,- USD. Na černém trhu se pak dají sehnat za 50,-USD. Borec nás ochotně zavede do jedné boční uličky nám zcela neznámého města a tam pak jdeme do domku, kde kupuji jednu velkou krabici s 50 kusy a pak jednu dárkovou krabici s 5 ti kusy. Vzhledem k tomu, že se v průvodci píše, že nelegální nákup doutníků je trestným činem nejen pro prodávajícího, ale stejně tak i pro kupujícího, tak mám skoro naděláno v kraťasech. Jinak doutníky jsou perfektně originál zabaleny a dokonce je v krabici atest kvality a původu. Prostě se v továrně jedna hotová krabice odevzdá do skladu a dvě se odnesou večer domů. Je to zcela známá praxe, ale jak se v závěru cestopisu dozvíte, nám se následně nevyplatila. Na fotce domeček, kam jsem si musel pro doutníky zajít :)

Velkoměsto Cienfuegos jsme minuli a pokračujeme jižněji k moři. Navštívíme nechvalně známou zátoků sviní, kde se chtěli v nedávné minulosti vylodit kontrarevolucionáři z amíkova, aby svrhli nesmyslnou vládu jednoho muže. Všude v moři obrovské betonové kvádry, aby zde nebylo možno napříště přistát lodí, ochotný číšník v místní restauraci, který nám ale neměl co nabídnout. Pokračujeme tedy po pobřeží a narazíme na hotelový komplex velmi slušné úrovně, který nám nabízel pobyt 24 hodin all inklusive.

Cena 70,- USD se nám zdála výhodnou a tak jsme ani na okamžik nezaváhali. Krásný pokoj, podvečer na pláži, slušná večeře, kde kromě kuřete byl ještě králík. Navečer jsme si vyrazili do místního baru na mojito, ale bylo nějaké slaboučké. Až ke konci jsem si všiml, že turisté při objednávce vloží barmanovi do ruky minimálně jeden dolar a pak už je mojito jak má být. Druhý den lelkujeme na pláži a hlavně u bazénu. Přijeli jsme v 15.00 hod a dřív než ve 14.59 nás odtud nedostanou :)

Ještě fotečka dvou seniorů. Pozorovali jsme je z okna pokoje, jak s obrovskou vitalitou hraji na poledním slunci tenis. No tenis už to pravda přímo nebyl, ale čišela z nich tak úžasná energie a pozitivní přístup k životu, že jsem si v ten moment nepřáli nic jiného, než s něma tu energii sdílet. Fotka je pak z okamžiku, kdy jsme je potkali před večeří. Černoška a bilovlasý stařík.