Havana město Salzy
Na Havanu jsme se moc těšili. Nejen proto, že je to město s bohatou historii, že miluji kubánské rytmy, ale také jsem se těšili, že se pořádně najíme. Netrpěli jsme při našem pobytu na Kubě hladem, to určitě ne. Ale strava byla příliš jednotvárná, spočívající v konzumaci kuřecího masa, že jsem se fakt těšili na kousek hovězího, nebo třeba i vepříka.
No ale popořádku. Do Havany se vracíme po pobytu ve Viňales. Máme dohodnuto s paní, kde jsme byli ubytování při průjezdem Havanou a tak jedeme na jisto. Jaké je však naše překvapení, když zjistíme, že pronajala svůj pokoj pro hosty někomu jinému, kdo bud zaplatil více, nebo na delší dobu. Zachovala se ale seriózně alespoň v tom, že nás úplně neposlala do háje, ale nabídla nám ubytování o dvě patra níže u jedné paní. Byli jsme tak nemile překvapení, že jediná jistota padla, že jsem bez remcání přistoupili na její nabídku. Aniž bychom řešili kvalitu nové nabídky, tak jsme na ni kyvli. No a tak sedíme na posteli v ložnici staré dámy, která se na ty dvě noci přestěhovala do křesílka v obyváku. No a my jsme byli uvelebeni v její proleželé posteli a ani si nejsem jistý, zda vůbec vyměnila povlečení. Koupelna a wc na chodbě, v místnosti přítmí, nevymalováno léta. Ale my jsme rádi, že máme kde hlavu složit.
pohled z okna a všude přítomní pionýři :
Navečer vyrazíme na prohlídku centra města. Prohlídneme si budovu zvanou Kapitol. Z přilehlého schodiště sledujeme cvrkot tepajícího města. Zvlášť nás překvapil systém místní dopravy, kdy na velkém tahači umístili prodlouženou kabinu autobusu. Ale to je asi to nejméně absurdní.
Co je asi nejnezvyklejší, je způsob, jakým se tady starají o budovy. Je to tak na přeskáčku. Jeden dům krásně opravený a hned vedle dva, které div že vám nespadnou na hlavu.
Jdete po "výstavní" ulici a jakmile odbočíte do nějaké vedlejší, tak jste jako v jiném světe. Všude spousta lidí a je zřejmé, že jejich život se odehrává hlavně na ulici. Posedávají na chodníku, v malých parcích, diskutují, pokuřují doutníky a hlavně má spousta lidí v ruce nějaký hudební nástroj.
Jdeme na pobřežní promenádu Malencón a když si vyfotím hudebníka s trumpetou, tak celkem neomaleně vyžaduje bakšiš. Jsme nezkušení cestovatelé a ještě nevíme, že zvlášť v chydých zemích musíme tento způsob získávání peněz akceptovat. Pro mnohé je to jediná cesta, jak přijít k dolaru.
Když píšu o dolaru, tak bych se měl zastavit obecně k cenám. Tak nějak jsme si to vyhodnotili, že vše drobné stojí dolar. Parkování, kávička, houska, ale i bochník chleba. Ubytování je tak asi za dvacku, večeře v restauraci stojí bez pití cca 5,- USD. Jednou jsem přišel do prodejny vedle pekárny. Chtěl jsem bochník chleba a zaplatil, jak jsem byl zvyklý, jedním dolarem. Tentokrát mi ale měli touhu vydat drobné. Dostal jsem hrst místní měny a s tou jsem pak zaplatil ještě další 3 bochníky. Takže ono to s tím placením za dolar bude pouze a jen zjednodušené zaokrouhlování. Kdyby se člověk více vyznal a uměl si přijít na domáci měnu, tak by asi ceny byly úplně někde jinde. Ale to nás až tak netrápí. S každou vydanou bankovkou si zároveň říkáme, že jsme aspoň trošku někomu pomohli.
Co je fakt super, to jsou ty jejich ameriky zaparkované u chodníku. Krásná auta a člověk se jen diví, v jakém úžasném stavu je po desetiletí udržují a to i přesto, že nemají žádný přístup k nahradním dílům. Jednou takovou amerikou se projedeme, když potřebujeme přesun taxikem, takže zjišťujeme, že nejen z venku jsou krásná, ale i interiér je jako když amíci odešl.
Krásná náměstíčka střídají i příjemné kavárny. Na takové havanské Stodolní jsme potkávali nezřídka bohaté americké "babičky", které se vedly za ruku mladé, urostlé kubánce. No a naopak to fungovalo stejně. Sedíme oba v kavárně a místní dohazovač nemá problém mi nabídnout mladou kočenku ani v přítomnosti mé partnerky. Kdo ví, kam až to zajde, ale já po tom nepátrám.
Zvlášť na mě zapůsobilo, jaké množství dětí je v ulicích. Ony se tady učí, mají tady i tělocvik. Pionýři, s červenými šátky, och jak se mi po nich stýskalo :)
Shrnutí :
nádherná země, krásna cesta. Nám se tady moc líbilo a to i přes různá omezení, jako byla kvalita jídla a noclehů. Byla to naše první dovolená bez velkého plánování a přizpůsobování se programu nějaké cestovky. Mělo to atmosféru, exotiku a zvlášť jsme si užili krásné pláže a tyrkisově modrého moře. Ani jeden nejsme milovníky dlouhého válení se na pláži, ale tady to fakt stálo za to. Lidé jsou moc příjemní, ochotní a člověk se v tom policejním státě cítí absolutně bezpečně. A to je při našich cestách hodně důležité. Životní úroveň je tady asi hodně pod světovým průměrem. Je vidět, že se lidem nežije lehce, že i když žijou v komunistické zemi, tak se musí jednotlivec postarat sám o sebe a je to individuální, jak se to komu podaří.
Sliboval jsem pár řádku o našich "známých" z městečka Trinidad. No řekli jsem si, že je určitým způsobem charitou pomoci těmto lidem k jejich velkému snu. No a oni měli sen, že taťka vyrazí za prací do světa a jen tak bude moci zajistit své rodině lepší život. Začli jsem si tedy psát a výsledkem byla dohoda, že jim uhradíme náklady na vyřízení výjezdních dokladů, že mu zaplatíme letenku do evropy a že se postaráme o nějakou práci pro něj. Poslal nám první požadavek na peníze, které potřebuje pro vyřízení vlastního pasu. Rozepsal to do posledního centu, bylo to asi 20 položek. No a jen tak pro pořádek, jsem tento seznam poslali jedné paní na českou ambasádu v Havaně a ta nám po týdnu odepsala, že všechny náklady (např. cesta z Trinidadu do Havany a zpět, popl. na úřadech atd.) sedí na cent. Tím si nás získal. Nešlo mu o to aby dostal o pár dolarku více, ale jeho snem bylo skutečně vycestovat za prací. Nakonec jsme se v našem úsili jim pomici spojili ještě s jedněmi čechy, kteří na ně při cestování Kubou také narazili a dohodli si společný postup a my že se postaráme o pracovní povolení apod. a oni mu zase zajistí v Praze práci. Vše to trvalo cca 3 roky. My měli konečně v ruce pracovní povolení, kubánec měl pas a souhlas s vycestováním, ale chybička se vloudila. Bylo to to nejméně vhodné období. Svět se v roce 2008 dostává do krize a tak nám ministerstvo práce a soc. věcí sdělilo, že pracovní povolení se ruší a dočasně se výrazně omezuje příliv zahraničních pracovníků. No a tady pohádka končí. Za pár roků nám však někdo volá na mobil a on to náš kubánec. Nakonec se do česka dostal, našel si nejen práci, ale i novou přítelkyni a údajně s ní má i dítě. To však prohrál u nás. Chtěli jsem pomoci né jemu, ale celé jeho rodině. A na tu se, jak zřejmo, totálně vykašlal, jen co čichl k evropskému způsobu života a asi i morálky.
Milujeme Kubu a pokud to bude jen trošku možné, tak jsme si slíbili se tady vrátit a projet ještě jižní část ostrova svobody. Jen nám trošku vadí, že té komerce bude mnohem více než před 12-ti léty.