PONDĚLÍ 21.5.2012
Tak jsme skutečně tady. Cesta byla dlouhá, ale zcela bez problémů. Přistáli jsme podle plánu na Vancouver Airportu v 16.30 h a imigrační důstojník nás nechal na pokoji. Jen obligátní otázky: kam, za kým, kde budeme spát, jestli máme dostatek peněz atd. Ale netrvalo to ani 3 minuty a upalujeme pro bagáž. Ubytovali jsme se v hotelu kousek od letiště a vyrazili do ulic na večeři.

ÚTERÝ 22.5. 2012
Hned ráno si jdeme vyzvednout naše objednané autíčko, náš domeček na 32 dní. Instruktáž proběhla důkladně u videa, ale lepší je to si na ten, či onen knoflík sáhnout, páčkou otočit, než na to hledět na obrazovce. Předání bylo blesku rychlé, slečna se s ničím příliš nepárala, spíše nechápala, že nechápu já. Ale jsem asertivní natolik, že už vím, i kde se stáčí benzín. Vyrážíme hledat první větší supermarket, abychom nakoupili jídlo a další nezbytnosti. No byla to pěkná sumička, ale s tím se muselo počítat, protože jsme potřebovali de facto vše. Já dbal na dobrý výběr kávy, Vlasta pak na nevšední etiketu vína. Nákup trval více než dvě hodiny, a tak se rozhodujeme co dál. V plánu byla večerní procházka centrem Vancouveru, ale Vlasta se na takové skopičiny stále
necítí (odlétala nemocná). Vzhledem k tomu, že máme plně doplněné auto, tzn. vodu, elektřinu, plyn a prázdné zásobníky, tak se rozhodujeme, že nepojedeme spát do kempu, ale budeme nocovat na divoko. Kempy totiž stojí v okolí Vancouveru až 35 CAD a do centra je to pak dalších 30 až 40 km. Vyhlédli jsme si jeden z vyhlášených parků – Kitsilano Beach Park. Tato část Vancouveru je vyhlášená svou historii. V šedesátých letech zde žila početná komunita hippies a dodnes to neztratilo tu atmosféru volnomyšlenkářů. Hlavní třída je přímo poseta desítkami kaváren, barů a restaurací a styl šedesátých let je znát dodnes. Také je zde u pláže nejdelší bazén v Kanadě. Jeho délka je 157 metrů. No, ale protože je venku tak 13 stupňů a lehce poprchává, tak jsme koupání vynechali. Jaké je ale naše překvapení, když na každém parkingu zdůrazňují zákaz parkování přes noc. Nezbývá než sednout do auta a pokračovat po pobřeží do klidnějších míst. V tom se ale strhne liják a po krátké úvaze měníme, určitě ne naposledy, svůj itinerář. Předpověď počasí je příliš pesimistická na to, abychom očekávali výrazné lepšení. Rozhodnutí bylo přijato jednomyslně. V deštivém počasí je nejlepší se schovat do nějakého obchodního centra. No, a protože máme v plánu kratičkou návštěvu USA, konkrétně Seattlu, vyrážíme ještě teď navečer směr Amíkov. (Připomínám vízovou povinnost
do USA, kterou jsme ale měli splněnou při minulé cestě po národních parcích centrální a západní Ameriky.) Na celnici nás probrali jako koťata. Prostě ven z kolony, odbočit na odstavné parkoviště, sejmout otisky prstů a oční pozadí a nakonec důkladná zpověď, jaké že převážíme potraviny. Nejprve jsme museli nadiktovat vše, co jsme v Kanadě nakoupili, a nakonec paní oblékla rukavičky, nás nechala na celnici a ponořila se do našeho auta. Po deseti minutách se vrátila se slovy, vše je v pořádku, jen jsem vám zabavila rajčata, neboť ta pocházela z Mexika a „s tím my máme problém“. (Po návštěvě hypermarketu v Americe, kde měli také rajčata z Mexika, jsme toto opatření příliš nechápali, ale budiž.)
Spíme na dálničním odpočívadle asi 50 km před Seattlem a venku neustále prší. V noci klid a pohoda. Jen by mohlo být tepleji.

STŘEDA 23.5.2012
Dnešek nebude cestovatelsky vůbec zajímavý. Za neustálého deště, jsme strávili celičký den v jednom z největších outletových center ve státech a Vlasta konečně úplně zapomněla na to, že je, či byla nemocná. Úplně vyčerpaná se mi při setmění vrátila domů, vlastně do auta a opět jsem nemohl očekávat teplou večeři. Vyrážíme směrem na Seattle a opět spíme na divoko. Začínám se v tom trošku orientovat. Obytná auta vůbec nikomu nevadí, můžete spát kdekoliv, jen musíte dodržovat pár základních pravidel, jako je např. vypouštění odpadní vody. Omezení, se kterým jsem se setkali ve Vancouveru bylo na zbytek dovolené poslední, s výjimkou národních parků, kde se na volno nesmí spát a musíte vždy do kempu.

ČTVRTEK 24.5.2012
Obloha stále nepůsobí přílišného veselí, ale co se dá dělat. Navigace nás zavede do úplného centra Seattlu a my se pak pěšky vydáváme na Waterfront, kde mají unikátní tržnici. Vše jako před sto lety. Vedle ryb se tu prodává všelijaká veteš, pak zase ryby a zase veteš.

Vše v retro stylu, a proto celkem zajímavé. Prodejci po sobě házejí lososy, minimálně tak 90 cm velké. Pokračujeme procházkou k nejvyšší vyhlídkové věži Space Needle, vysoké 185 m, všem jistě známé z olympijských her.

Sluníčko se konečně prokousalo na oblohu, a jak jsme byli oblečení do deště a nepohody, tak teď je nám pěkně vedro.
A když jsme poprvé změnili itinerář, tak dnes jsme to udělali podruhé, a to celkem zásadním způsobem. Nebudeme se vracet do Vancouveru stejnou cestou, jako jsme přijeli, ale uděláme si ještě 200 km v Americe a k ostrovu Vancouver, s hlavním městem Britské Kolumbie Victorii, se dostaneme z jihu a pojedeme trajektem z města Port Angeles. Projíždíme oblast Olympic Moutnains, s nejvyšší horou Mount Olymp (2 428 m). A tak jsme poznali pěkný kousek státu Washington. Do přístavu jsme dorazili na večer a poslední loď do Kanady už byla dávno pryč. A tak se chystáme na další noc na divoko, protože ráno chceme být brzy na trajektu a kempy jsou poměrně daleko od přístavu.

PÁTEK 25.5.2012
Dnes jsme vstali o něco dříve, protože spěcháme na první ranní trajekt a chceme tam být co nejdříve, abychom měli místo u okna :-). Jaký je ale náš údiv: i když jsme v přístavu hodinu před odjezdem, stojíme v koloně skoro na konci. Loď je to ohromná, veze několik obrovských kamiónů, nespočet obytných aut a osobáků. Čeká nás 1,5 hodiny dlouhá cesta 32 námořních mil. Do starobylého města Victoria vjíždíme v době, kdy přichází chuť na dopolední kávičku. Našli jsme si oblíbený Starbucks a jako vždy toho využíváme i ke stažení mailů, ale nízká rychlost připojení neumožňuje nic odeslat. Něco k Victorii. Je to stále hlavní město Britské Kolumbie. Vždy tomu tak bylo, a to i před budováním Vancouveru a i po jeho dobudování. Vancouver totiž vznikl z prozaických důvodů. Když Britská Kolumbie požádal o přidružení k federaci kanadských teritorii, dostali podmínku – dobudovat transkanadskou železnici, a to z jeho východního pobřeží k západnímu. To také udělali, ale vzhledem k tomu, že Victorie leží na ostrově, museli železnici ukončit na pobřeží. No a kolem konečné zastávky vzniklo velkoměsto Vancouver. Město Victoria bylo velmi příjemné. Prošli jsme přístavní promenádou až na náměstí plné kaváren, „pubů“, restaurací, no prostě taková malá ostravská Stodolní ulice.

I radnice stojí za zhlédnutí, zvlášť když konečně svítí slunce.

Sluníčko po pár dnech vysvitlo a o to více se nám tady líbilo. Taková nějaká uvolněná atmosféra, všichni se na sebe usmívají, všichni se zdraví. Na přechodu vám zastaví, aniž o to stojíte. V centru se zrovna připravovala nějaká městská akce, stavěly se stany a vše kolem plné vlajek.
Sedáme do auta a vyrážíme po méně frekventovaném západním pobřeží směr sever. Míříme do městečka Sooke, kde se chystáme navštívit oblast Sooke Potholes s nespočtem jezer ve skalách, s vodopády a pěknými místy pro piknik. Po drobném obědě pokračujeme směrem na Port Renfrew. Tady absolvujeme 4 km dlouhou procházku po pobřeží, kde hlavní atrakcí je Botanical Garden a Botanical Beach. Při odlivu je možno v malých jezírcích, která se vytváří na pobřeží, pozorovat všechny možné zástupce podmořského života. Hvězdice, kraby, krabíky či sasanky. My měli samozřejmě příliv, a tak jsme si této atrakce příliš neužili. Ale cesta na pláž vedla úžasným pralesem, kde stromy byly doslova obrostlé liánou, mechem a bylo tu i několik monumentálních kousků, co se týče obvodu kmene, nebo výšky.

Na závěr dne pokračujeme dřevařskou cestou napříč ostrovem na východ a spíme u jezera Lake Cowichan. Skvělé na této zemi je, že jste jako turista vítán, že nikomu nevadíte, spíše se někteří zajímají, odkud jste a kam míříte. S tím souvisí i volnost ve výběru místa na spaní. Je libo u řeky, nebo snad u jezera? Neparkujte na trávě, nenechávejte po sobě odpadky a jste vítáni!

SOBOTA 26.5.2012
Ráno, což je pro nás tak kolem osmé hodiny, kdy vstáváme, a v devět, kdy vyrážíme, se dáváme na cestu k východnímu pobřeží. Přijíždíme do městečka Chemanius, které postihla koncem osmdesátých let velká krize, kdy místní museli zavřít pilu, která živila takřka všechny muže z okolí. Několik moudrých hlav se však dalo dohromady a vymyslely past na turisty. Nechaly pomalovat štíty a boční stěny několika budov dobovými výjevy a tato akce měla takový úspěch, že se z městečka stala turistická zajímavost, kterou si nikdo nenechá ujít. Turistický ruch tu živí celé rodiny. A když pak po pár letech obnovili činnost na pile, mají se dnes místní nebývale dobře.

Pokračujeme do druhého největšího města na ostrově, do Nanaimo. Je zde velký přístav a odjíždějí odtud trajekty zpět do Vancouveru. My si zvolili trasu do Horseshoe Bay, odkud je to pak blíže do hor. Cesta proběhla bez problémů.
Když jsme opět na pevnině, tak vyrážíme do lyžařského střediska Whistler, dějiště lyžařské části zimních olympijských her 2010. Cestou ještě zhlédneme jeden z největších vodopádů Shannon Falls, který padá z výšky 375 metrů.

A teď hurá do rodiště Whistlerovy matky. Nene, to jen tak na mě přišla asociace. Whistler je z letmého pohledu prostě a jednoduše Kitzbuhle v kanadském vydání. Spousta těch nej hotelů, vybrané restauranty, apreski kde se podávají lyžařům v lyžařských botách první záchranné panáky. Dokonce jsme lyžaře v kraťasech potkali

a přesvědčili jsme se, že lyžovat se dalo. Jen jsme se báli, že by na nás neměli patřičnou výstroj a výzbroj. Projedeme se tou snobárnou a míříme zpět na jih, abychom zítra konečně navštívili dlouho odkládaný Vancouver.

NEDĚLE 27.5.2012
Do Vancouvru dorážíme kolem desáté a navigaci jsme dali povel – downtown. Zastavili jsme na prázdném parkovišti, zaplatili 5 CAD a začínáme balit vše potřebné na procházku. V tom přijíždí okopaný opel, v něm dva borci a hned na mě anglicky. Ptám se, zda neumí česky, ale zdá se, že ne. Hned mě napadlo, že nám chtějí nabídnout nějakou turistickou atrakci, jak to často dělávají, ale v tom se jim na krku houpou, jako ve filmu, velké placky POLICIE. No šupáci to byli neskuteční, že bychom je do sorty policejních borečků vůbec nezařadili. Ten jeden měl na sobě bundu se znakem Bayernu Mnichov. Pochopil jsem, že na výlet lodičkou nepojedeme, ale i tak to bylo velmi příjemné setkání, neboť nás přijeli upozornit, že v této části města není zrovna vhodné parkovat. Ukázali nám na mapě, která z místních street je přelomovou. Za ní na západ je vše jako na západě, tedy bezpečno, a od ní na východ je vše jako na východě, tudíž nebezpečno. To nám bylo blízké, a tak jsme pokyn okamžitě pochopili. Až po tom jsme se rozhlédli, abychom zjistili, že už se začínají rojit pochybné existence s jiskrou v oku, jak že se do auta lehce dostanou. Jaké bylo jejich zklamání, když jsme odjeli, to už jsme nezjistili.
Zaparkovali jsme tentokrát poblíž vancouverské vyhlídkové věže. Navštívili infocentrum, prošli se mezi mrakodrapy, dali presso a zkonstatovali, že mizíme. Ještě abych nezapomněl. Vancouver vypadal v to nedělní dopoledne, jako scéna z filmu Vanila sky s Cameron Diaz a Tomem Cruisem. Prostě absolutně prázdné ulice mezi mrakodrapy, liduprázdno, občas proletěly noviny a člověk se neustále otáčel, zda je ještě mezi živými, nebo už absolvoval výbuch neutronové bomby.

Tak to fakt netřeba. Balíme a vyrážíme kousek od města do lokality Capilano, kde vybudovali takový malý naučný disneyland CAPILANO SUSPENSION BRIDGE PARK. Bambusový most je dnes už nahrazen ocelovým, ale stejně působivým. Vybudovali tady skleněné ochozy kolem výběžků skal, takže máte pocit, že to nemůže vydržet. Naučný disneyland jsem napsal proto, že je zde spousta mnemotechnických pomůcek k pochopení toho, či onoho přírodního jevu. Ukázka jak vypadá skála po působení vodního proudu po 10, 25 i 50 letech, ukázka kapradin v permanentním vodním oparu, kdy jsou schopny pohltit až 30 % vodních pár a tím se stávají obrovskou zásobárnou vody na této planetě. A to není vše. Nakonec jsme se prošli po visutých mostech v korunách stromů a bylo... I když to bylo trošku moc americké, tak nám se to líbilo.

Vracíme se zpět do centra města, které se pyšní obrovským množstvím parků. Větších i menších, tím největším je Stanley Park. Je součástí nejcentrovatější části a už jsem si představoval těch developerských projektů, které by se tu daly zrealizovat, kdyby lidé nechtěli zbytečně moc zeleně :-). Kolem celého parku je pobřežní promenáda, lidé se jen tak procházejí, běhají s walkmany na uších, jezdí na kolech, cvičí. Na louce hrají Indouškové ten svůj kriket, nebo jak se to jmenuje.

V další části parku je velký koncert živé hudby s obrovským happeningem, les totemů a nakonec Vancouverské akvárium, kam jsme nešli, protože jsme si nechtěli kazit zážitek ze Sydney a zvenčí se to zdálo mnohem menší. Vše, co jsem zmínil, jsme prošli za 90 minut a na procházku celým parkem by den asi nestačil. Tak je velký.

Vyrážíme kolem 16 h z města do přírody. Utíkáme na pár týdnů ze světa velkoměst, a pokud budeme nuceni trávit nějaký čas v menších městech, tak jen pro jejich nějakou zvláštnost, nebo kvůli nutnosti nakoupit jídlo. Jinak plánujeme přírodu, zajímavosti, kochání se výhledy... De facto se dá napsat, že teprve dneškem začínám putování Kanadou, kvůli kterému, jsme vlastně vyjeli.