SOBOTA a NEDĚLE 2.-3.6.2012

ICEFIELDS PARKWAY – tento 230kilometrový úsek vedoucí souběžně s Rocky Mountains je pro všechny, kteří se na této cestě objevili, tím nej. Nebude ani moc co psát, toto je úsek cesty, který se musí prožít, a ani fotky vám zcela nepřiblíží tu atmosféru rozměrů, mohutnosti, masy, síly a světla.
Fotil jsem o sto šest, a když jsem fotky ukládal do notebooku, jsem trošku rozladěný. Sluníčko bylo buď za mraky, nebo bylo příliš ostré, vzdálenosti byly obrovské, kontrasty ještě větší. Na cestě je k vidění 26 ledovců a nespočet třítisícových vrcholů. Desítky jezer, několik vodopádů. Cestou jsme se kromě úžasných vyhlídek zastavili u jezera Hector, Mistaya Canyon, Rampart Creek, Howsu Pass, Weeping Wall, Bridall Veil Falls, ledovce Athabasca i stejnojmenných vodopádů. Poprvé jsme se setkali s komáry. Jsou velcí jako naše ovada a jsou jich skutečně mraky. Museli jsme před nimi v podstatě zbaběle utéct do auta. No nevím, jak si s poradíme na Aljašce, protože tam je to základní živočišný druh. V polovině cesty se nachází již zmíněný ledovec Athabasca, kde jsme chtěli přespat. Jenže jsme si vůbec neuvědomili, že jsme ve výšce cca 2 000 m n.m. a že zde teplota v noci klesne až na mínus čtyři stupně. Nechtěli jsme riskovat, že nám zamrzne voda ve všech těch systémech auta. Přímo nás na to upozornili, že pokud nám mráz něco potrhá, tak je to na naši zodpovědnost. I tak jsme si užili sněhu, kterého tu bylo kolem cesty minimálně 2 metry. Ostatně i některá jezera byla ještě zcela pokryta ledem, a tím pádem opět chyběl onen zrcadlový efekt.
Takže se spouštíme ještě 40 km dále a nacházíme jeden otevřený kemp Jonas Creek, většina kempů je zatím ještě zavřena. Ani nevíme proč, zda kvůli sněhu, ale spíše si myslíme, že by zatím všechny neobsadili a tak otevírají vždy jen některé a ostatní až koncem nebo v polovině června.
V neděli pak pokračujeme v jízdě dalšími neskutečnými místy a opět máme štěstí na medvědy. Štěstí proto, že někteří lidé se s medvědy nesetkají třeba vůbec a my dnes dokonce třikrát. Dvakrát jsme fotili medvěda černého, no a nakonec se nám poštěstilo vidět a fotit i toho pověstného grizzlyho, a dokonce se dvěma malými. Dalo by se na ně koukat celé hodiny. Na závěr jen konstatování, že ICEFIELDS PARKWAY není dopravní cestou, ale pouze vyhlídkovou, to znamená, že zde nesmí kamióny, a všichni, kdo se na cestu vydají, musí mít zaplacený poplatek za pobyt v parku.

 Byly to překrásné dva dny a zůstanou nám dlouho vryty do naší paměti. Spíme v horském městečku Jasper. Ujeli jsme zatím 2 500 km (denně mezi 50 až 300 km). Máme v plánu zde zůstat 2 až 3 dny, ale pokud nebude hezky, tak raději vyrazíme do městečka Dawson Creek, kde se nachází nultá míle Aljaška HW a užijeme si národních parků ještě i na území Yukonu, dřív, než dorazíme na Aljašku.

PONDĚLÍ-ÚTERÝ 4.-5.6.2012
Tyto dny jsme pobývali v městečku Jasper stejnojmenného národního parku. Spali jsme opět, jako je už zvykem v kempu, neboť v národním parku to jinak ani nelze. Určitě by šlo, ale není to potřeba, i když 20 až 30 kanadských dolarů se dá utratit příjemněji. Vyrážíme na malý trek kolem jezera Maligne Lake. Tady byla na parkovišti celá karavana karavanů. Počasí v Jasper se zhoršilo a moc z okolních hor jsme neviděli. Rozhodli jsme se tedy, že ještě v úterý budeme pokračovat na sever, sice proti plánu trochu spěcháme, ale snad se nám to v podobě lepšího počasí na severu vyplatí. Vyrazili jsme tedy na dlouhou cestu po Aljaska HW, která začíná na nultém kilometru ve městě Dawson Creek. Podle navigace pojedeme 1 276 km a pak doleva.

STŘEDA-ČTVRTEK 6.-7.6.2012
Počasí se dnes výrazně zhoršilo a celý den leje jak z konve. No to až tak nevadí, protože dnes jsme projížděli celkem nezajímavým úsekem cesty a jde jen o to ho přejet. Dnes navečer chceme dorazit k jezeru Mucho Lake, kde jsou poblíž horké prameny a pokud bude ještě i zítra mizerně, tak míníme strávit den naložení v teplé vodě. V pátek se to má snad umoudřit.
Na Aljašce máme velké plány, ale vše bude záležet na počasí, které podle dlouhodobých předpovědí nevěstí nic moc, ale také nemá být úplná kalamita. Člověk se holt musí smířit s realitou a přijmout ji za danou a neměnnou. Dlouhý přesun po Alaska HW máme za sebou jeli jsme de facto dva dny v kuse a ujeli 1 300 km. Cesta nebyla ničím příliš zajímavá, ale když máte dobrého parťáka v autě vedle sebe, tak to pěkně ubíhá. Už jsme se nemohli dočkat, až překročíme hranice Yukonu, ale ještě před tím, jsme si v polovině naší cesty řekli, že si uděláme den volna. To jsme ještě netušili, že i následující dny budou dny volna... Zastavili jsme na doporučení v lesním hot springs LIARD. Úžasné místečko v lese, kde byly nefalšované teplé prameny, které měly teplotu až 50 stupňů a kdyby nebyly ředěny studenou vodou, tak by nám slezly i nehty na nohou. V průvodci jsme se dočetli, že v době výstavby silnice Aljaška HW to bylo velmi oblíbené místo všech, kteří na stavbě pracovali. Od pondělí do soboty patřily prameny mužům a v neděli byly vyhrazeny ženám. Sjížděli se z velkého okolí a byla to asi jejich jediná příležitost, jak smýt prach a špínu ze stavby.
My se ubytovali v kempu hned kousek od pramenů a navštívili jsme je hned dvakrát. Jednou jsme se koupali v poměrně silném lijáku a mělo to svou neopakovatelnou atmosféru. K večeru se vyčasilo, a tak jsme udělali i pár zdařilých fotek.

PÁTEK-NEDĚLE 8.-10.6.2012
V pátek vyrážíme od pramenů do městečka Watson Lake, které je jako první na území Yukonu. V tomto městečku si jeden ze stavitelů dálnice postavil před 70 léty směrovku s ukazatelem vzdálenosti domů a od té doby začaly přibývat jedna za druhou. Dnes je z toho celý park a je jich tam 20 až 30 000.

Něco málo jsme pojedli a dobrali benzín a měli v plánu urazit posledních 420 km do Whitehorse, což je město, ze kterého za 14 dní odlétáme. Už jsme si zjišťovali, kde je zrovna jaké počasí a jaký harmonogram putování Yukonem a následně Aljaškou zvolíme. Jenže při výjezdu z městečka byla přes cestu postavena závora a zákaz vjezdu. Tak jsme se kousek vrátili do informačního centra a tam nám paní s příkladným americkým úsměvem na rtech sdělila, že cesta je do odvolání uzavřena, protože je na několika místech poškozena velkou povodní. Našli jsme okamžitě novou variantu a tou byla cesto přímo na sever do města Dawson City, meky všech zlatokopů na celém světě. Jenže tato cesta byla uzavřena také, a jak jsme se později dozvěděli, těch narušených, poškozených míst bylo celá řada. No co, je pátek a zítra snad pofičíme. Našli jsme si takové městské zábavní centrum, rozuměj halu, kde se dalo sedět, plavat, hrát karty apod, a hlavně zde byl internet. Když vyvěsili otevírací dobu tohoto zařízení po dobu krizové situace – zatím do pondělí – tak jsem nevěděl, jestli se smát, nebo brečet. To nemyslí ti lenoši vážně, že nás tu nechají trčet třeba do neděle. To jsem však netušil, že neděle bude pouze jedním z dalších dní, kdy nám nebudou schopni nic říct, nastínit blízkou budoucnost, postup oprav apod...
Jak se později ukázalo, škody na cestě byly takového rázu, že pouhým zasypáním podemleté vozovky to nejde, protože vysoká voda zásyp okamžitě strhávala. Takže se chytré hlavy rozhodly, že musí postavit most, a to je minimálně na týden. Čekali jsme tedy, kdy se opraví ona náhradní cesta na sever. V neděli ráno nám řekli, že se tam sice dá projet, ale jezdí tam kamiony a ty se s vámi nebudou při setkání párat a kliďánko vás vytlačí z cesty do příkopu a je jen otázkou času, kdy tam definitivně uvíznete. To tedy není vůbec žádné řešení a nikdo tuto variantu nevolil, protože navíc nebylo vůbec jasné, kdy se utrhne kus cesty někde výše, a vy zůstanete v pasti.

Když v neděli ráno přišli z kostela naši noví známí, tak nám oznámili, že hrozí zaplavení jediné únikové cesty na jih (právě ze směru, ze kterého jsme my přijeli, od Liardu) a že právě evakuují několik domů i z opačného směru. Že se dost dobře tedy může stát, že tam budeme zcela odříznutí od světa. Prošli jsme se, a když jsme zjistili, kolik hladových nešťastníků se svými auty, karavany, campervany a kamióny tu je, tak nám došlo, že chleba bude maximálně do pondělí. Neváhali jsme ani minutu a vyrazili jsme směrem na Juction 37, kde jsme to otočili na jih, abychom se vydali do města Prince Rupert. Tady se nabízela možnost nalodit se na dopravní loď i s autem a konečně se takto na okliku dostat do Whitehorse. Samozřejmě nevíme, jestli jsme se rozhodli správně, jestli za dva dny cestu neotevřou, ale nechtěli jsme nic riskovat. Cesta lodí nebude nic levného (1 150 CAD), ale bude to mnohem levnější, než se třeba vracet až do Vancouveru a kupovat si nové letenky, protože ty naše nelze přebukovat.
Ještě k těm novým známým. Václav (Lucky Jim) a Veverka, jsou už starousedlíci v Kanadě. Václav zde žije od 68. roku, pracoval nahoře na Aljašce při ropných vrtech, dělal průvodce pro vodáky po řece Yukon a Klondike, no prostě větrem ošlehaný, ale dnes už chlastem notně i sešlý severský vlk. Jeho žena Veverka, tak ji aspoň říkal, je notářka, překladatelka do 6 jazyků. No vůbec nám k sobě neseděli, protože to bylo jako oheň a voda, ona pěkně oblečená, celkem pohledná ženská a on vychrtlý, zarostlý, hubený a hlavně za nehty kilo prachu a z úst odér deseti piv. Ale byli celkem fajn, ledasco nám povykládali o životě v Kanadě a USA, kam se budou na důchod stěhovat, protože Kanada je dvakrát dražší. Oni si vyrazili z Vancouveru na sever nejen za jeho vzpomínkami, ale i za dcerou a vnučkou, která žije v Dawson city a kterou 4 roky neviděl. Ještě než jsme kapitolu přímé cesty na Aljašku uzavřeli, tak nám líčil, jak na 21.6., kdy je v Dawson city takřka celý den světlo, celé město paří, jako za starých časů. Kasino, hampejz, bary, to vše v den rovnodennosti fičí jako o závod.

NEDĚLE 10.6.2012
Po nepříznivých zprávách o vývoji situace se vydáváme na onu 1 000 km dlouhou cestu na jih do města Prince Rupert. Máme 48 hodin na to abychom byli v přístavu, protože jak jsme si zjistili, tak 12.6. nám vyráží loď do Haines, odkud bychom se pak rádi dostali do Whitehorse. Cesta zprvu celkem nezajímavá se nakonec ukázala jako super, jedeme rovinou kolem mohutné řeky, přejíždíme zasněžená pohoří. Potkáváme opět medvědy, u některých už ani nezastavujeme a Vlasta dokonce zahlédla u řeky kapitální úlovek, a tím je orel bělohlavý. Zaslouží si pochvalu a večer bude vyfocena před otevřeným campervanem. I západ slunce se dnes vydařil.

PONDĚLÍ 11.6.2012
Zatímco v neděli dopoledne bylo skutečně krásně, tak dnes se probouzíme do deštivého rána, a jak jsme v průběhu dne zjistili, bude pršet de facto celý den. Cesta tím pádem proběhla tak nějak spíše pracovně, než zážitkově. Urazili jsme posledních 555 km a překonali celkově ujetých 5 000 km.
Vlasta razí myšlenku nespěchat a přijet do přístavu až před odjezdem. Já mám tušení, že to nebude tak jednoduché se na loď dostat. No a taky že ano. Přijeli jsme do kanceláře Ferry to Alaska a vše zavřeno. Jedeme do centra Prince Rupert a na netu si chceme jízdenku zarezervovat. Jenže chyba lávky. Pro auto už je volný pouze termín 16.6., tzn. další dva dny v háji. Takovou depku jakou jsem chytil, to se ani popsat nedá. Navíc pro místní kraj je předpověď, že po oba dny bude pršet. Zajedeme za město, pěkný parking a tak zakotvíme. Ale opět chyba lávky. Kolem půlnoci přijedou dvě auta mladých lidí a udělají si 10 km za městem na neosvětleném parkingu párty, mejdan jak hrom. V 0.30 jsem to už nezvládl, nastartoval a vyrazil zpět do města. Ono totiž ve městě se nemá spát na parkingu celou noc. Ale nakonec to riskneme u městské knihovny a konečně v 01.15 usínáme.