SOBOTA 16.6.2012
Dnes pokračujeme ve vyhlídkové cestě a čeká nás odměna v podobě ledovce Matanushka. Kolem se nachází několik čtyř až pětitisícových hor a samotný ledovec je nezvykle široký a jedete kolem jeho ústí několik kilometrů. Pod ním stejnojmenná řeka zásobuje vodou desítky jezer. Byl to tady první aljašský ledovec a byl skutečně unikátní.

Po 1 100 km jsme dorazili do Anchorage, jde o velké město, které nás ničím neláká, a tak zde jen přespíme a fičíme na jih do města Seward, kde se těšíme na přímé setkání s ledovcem v bezprostředním kontaktu. (Exit glacier). Nakonec se Seward ukázal jako nádherné přímořské městečko, s krásnou promenádou, malými stylovými obchůdky, kafetériemi a takovou tou přímořskou pohodou. Neodolali jsme a dáváme si místní dobrotu, a to je i pro mne, ryby nemilujícího, skutečný zážitek v podobě Halibuta. Čerstvý, připomínající jemné kuřecí. Pochoutka, kterou si nedat, znamenalo by nepoznat místní kulturu stravování.
O jídle obecně jsem ještě nepsal. Tragedie. Kdybychom neměli svou kuchyni na kolečkách, tak jsme úplně hotoví. Kam přijdete, tak pouze hranolky a hamburger. Ten je sice dělaný na tisíc způsobů, ale stále je to jen hambáč. Nechápeme, proč v zemi s takovým množstvím zvěře, neznají steaky, řízky... Navíc si koupíme v marketu špalek pravé svíčkové za 5 USD a máme večeři jako v Imperiálu.

No ale musel jsem vám vyfotit, jak má ve skutečnosti vypadat pravy aljašský losos. Ta barva mi napovídá, že s těma, které se prodávají u nás, nebude něco v pořádku.

NEDĚLE 17.6.2012
Protože předpověď počasí slibuje pohodu, plánujeme i my výlet na lodi, do vyhlášených fjordů prince Williama. Než se ale nalodíme, musíme dorazit do městečka Whittier, kde lze dojet pouze tunelem, který je 4 km dlouhý a protože zde v minulosti byla vojenská základna, tak si postavili jednosměrný tunel pouze na jedno nákladní auto, a to jak do šířky, tak i do výšky. Na loď nastupujeme v poledne a rychlým člunem projíždíme nespočet fjordů, pozorujeme lidské noze nedostupné pobřeží. Cesta trvala 5 hodin a něco takového jsme ještě nezažili a to jsme toho najezdili už poměrně hodně. Tak zkoncentrovanou krásu, tolik různých pohledů a vyvrcholením byl onen ledovec, který končí přímo v moři. Přijeli jsme až na 40 metrů od konce ledovce Surprise – dál už to nešlo pro nespočet ledových ker, a uvědomili si tu neskutečnou historii a vývoj země. Na 20 cm ledovce bylo v minulosti potřeba 100 metrové vrstvy sněhu, který svou tíhou stačil sníh pod sebou takovým tlakem, že vznikl led, krystalický led. Čím hlouběji, tím má led výrazněji modrou, blankytně modrou barvu. Jak tam tak stojíme a hledíme na ten div světa, tak slyšíme neskutečné praskání, které nám přímo hrůzu nahání.

Zkušená průvodkyně neustále vypráví něco zajímavého, ale toho jsem si já moc neužil a Vlasta překládala alespoň ty nejzajímavější věci. Cestou jsme poobědvali a na zpáteční cestě nás neminul zákusek a kávička (no kávička, spíše ta americká rádoby káva). V 17.30 vystoupíme z lodě a musíme spěchat, protože doprava, již zmíněným tunelem, je kyvadlová a zrovinka se pro náš směr otevírá. Je neděle odpoledne a všichni obyvatelé Aljašky končí víkend na moři a jedou směr „do dom“. My ještě pokračujeme do Anchorage, kde máme vyhlídnutý market s internetem, a tak si aktualizujeme počasí. To nám slibuje další krásné dny, ale musíme pokračovat na sever, do národního parku Denali.

PONDĚLÍ 18.6.2012
Ještě z večera jsme urazili nějakých 120 km směrem k horám Denali. Poměrně nudnou cestu, v porovnání s uplynulými zážitky, vystřídal najednou neskutečný pohled. V dálce cca 150 km se do oblak tyčí neskutečný monument, a tím je nejvyšší hora nejen Ameriky, ale celé severní Ameriky - hora Mt. Kinley, měřící 6 160 metrů. Z poměrné fádní krajiny připomínající tundru najednou tento obrovský gigant, viditelný na takovou vzdálenost.

Teprve druhý den jsme se dozvěděli, že pohled na tuto horu bude možný jen po této příjezdové cesty.
Přijíždíme do národního parku a Vlasta je už tak usezená, že ihned vyráží na menší trail. Ujde si svých 10 km a přijde zpět do auta nabitá novou energii. Informační centrum je obrovské v porovnání s ostatními, která jsme navštívili, ale s podivem vám tam skoro nic neřeknou. Funguje to tady tak, že do parku se nesmí vjíždět vlastními vozidly, ale na 18. míli vás zdarma sveze parkový autobus a pak už můžete pokračovat pouze s komerčními, které vás podle zaplaceného poplatku odvezou na další postupné míle, až to končí myslím na 90. míli, kde se nachází velké jezero. Cesta je to ale příliš dlouhá na to, aby se nám chtělo prosedět další den v autobuse. Takže zítra zvolíme výjezd na 18. míli a dáme lehký trail.

Ještě k horolezeckému zdolání Mt. Kinley. Nejpoužívanější způsob jak se dostat nahoru je nechat se vysadit letadýlkem na ledovec a odtud pak několikadenní výstup v extrémních podmínkách na samý vrchol. Potkali jsme klučinu z Českého Těšína, který se chystal tuto horu pokořit už podruhé. Podmínky nahoře jsou skutečně kruté. Soupeříte nejen s obrovským mrazem, ale musíte zdolat velké morénové pole, což jsou až 30 metrů hluboké praskliny v ledu a ve výsledku ujít 29 km.

ÚTERÝ 19.6.2012
Jak jsem napsal, tak jsme i udělali. Vyjeli jsme si těch cca 30 km parkovým autobusem a vydali jsme se podél řeky do nejbližšího kaňonu. Procházka to byla veskrze masňácká, ale krásná. Na konci údolí jsme dokonce uviděli bílé horské kozy, sviště, a výhled byl úžasný. Po druhé straně řeky se vracíme zpět, protože autobus jezdí co dvě hodiny, tak ho chceme stihnout, abychom podnikli ještě jednu procházku. Necháme se vysadit cca 5 km od visitor centra a pak již pokračujeme k autu pěšky. Ušli jsme dnes nějakých 14 km a tak máme kromě zážitků z výhledů ještě i dobrý pocit z pohybu.

V autě dáme osvěžující sprchu (vždy si vyhlídneme doplňovací stanicí na vodu a s odpadem, naplníme rezervoáry, dáme řádnou koupel a znovu vše vypustíme a napustíme). Navštívíme městečko DENALI a po vstupu do několika obchůdků se suvenýry, které jsou mimochodem těmi nejvíce nevkusnými, pokračujeme ve spanilé jízdě. Jak jsem se zmínil o suvenýrech, nemůžu nenapsat, že si vždy kupujeme nějakou památeční věcičku, naposledy to byl v jižní Africe kmenový mosazný náramek o váze 2 kg. Tady ale zatím váháme, zda neporušit naši tradici a koupit nějaký hrůzostrašný kýč, nebo se prostě a jasně obejdeme. Zatím vítězí to druhé.
Denali je dokonalá oblast pro horolezce, pro mladší turisty, kteří se rozhodnou trávit čas v přírodě. Ale i my jsem si to tady užili

STŘEDA 20.6.2012
Po 3 hodinách dorážíme do města Fairbanks, které vzkvétalo hlavně v dobách zlaté horečky. Dnes je to takový výchozí bod všech horolezců, cestovatelů, kteří se zde připravují na další cestu do divočiny. V podstatě se dá totiž napsat, že je to nejseverněji položené klasické město. Dále na sever jsou to už spíše jen osady. Slunce zde zapadá až těsně před půlnocí a ve 3.30 už zase vychází, no prostě se nacházíme pouze asi 200 km od polárního kruhu.
Počasí je nádherné, odhaduji tak 27 st., a tak si lehce užíváme zapnuté klimatizace v autě. Zatím jsme ji nepotřebovali, a když je zaplacená, tak ať maká. Paradox. Nikdy by mě nenapadlo, že na jihu budeme mrznout a na Aljašce si užívat teploučka. Odpoledne vyrážíme na zpáteční cestu po Aljaška HWy do města Whitehorse. Čeká nás 950 km, věřím, že zajímavé jízdy.
Ujedeme ještě něco málo a dnes jsme našli krásné místečko u řeky, s výhledem na horské masivy. Vlasta se samozřejmě bojí parkovat přímo u vody, protože co kdyby v noci byla bouřka a nás to stáhlo do hlubin. No nebo spíše do řečiště. Celou cestu obdivujeme květenu kolem silnice a nyní ji zde máme v takovém množství, že se nemůžeme dofotit.

Vlasta chce jít stále dál a dál proti proudu, ale já se už pomalu vracím. Narazím na borce, který cestuje zcela sám, udělá si oheň, přisune camping židli a medituje o životě. Já s ním navázal čilý rozhovor, protože chlapec už celé dny s nikým nekomunikoval, tak mi naslouchal, i když jsem mluvil tou svou neangličtinou a přesto jsme si rozuměli. Zjistil jsem zjistil, že jeho dědeček pochází z Polska, konkrétně ze Zakopaného, a už jsme měli téma. Nakonec dorazila Vlasta a uvedla vše na pravou míru. Kousek od nás zaparkovali i dva obrovské obytné autobusy s malým džípem na oji. Byli to typičtí američtí důchodci, kteří v květnu vyjedou a říjnu se vracejí zpět. Jak nás informovali, u této řeky s nádherným výhledem pobudou minimálně 3 dny. Kam taky spěchat, že?

ČTVRTEK 21.6.2012
Cesta poměrně utíká, ale my příliš nespěcháme. Jezdí se zde povolenou rychlostí 90 km/h., ale nikdo nemá problém jet na přehledném úseku kolem stovky. I tak vzpomínám na naši rozbitou D1, kde se dá upalovat 130 a více. Já dokonce už na každém odpočívadle ani nekouřím, protože to bych cestu nemusel přežít.
Ujedeme si svých pár stovek kilometrů a parkujeme opět na krásném místě u řeky. Jsme tu sami. Při večeří koukáme z okna na výhled, asi nikdy nezapomeneme. Kdyby nic jiného tak jen za to to stálo.

PÁTEK 22.6.2012
Poslední cestovní den. Do Whitehorse nám zbývá 350 km a ty si vyloženě šetříme, protože chceme do města přijet až na večer. Poprvé za celou dobu se vracíme na stejnou část cesty, kterou jsme již jeli při cestě z Haines do Anchorage. Vjíždíme do národního parku Kluane a je to opět nezapomenutelné. 360 stupňů kolem dokola, všude samé hory a to buď zasněžené ledovce, nebo zalesněné a zatravněná pahorkatina, plná skalistých hor. Moc se těšíme do osady Destrukcion Bay (tato osada byla před několika léty zcela zničená ničivou bouří, které smetla nejen osadu, ale zničila i veškerou stavební techniku, kterou zde navezli při budování Alaska Hwy. Dnes je tu pěkné rekreační centrum a asi po 10 km průvodce slibuje stádo horský ovcí, čítající několik stovek hlav. Nakonec nevidíme ani jednu a na náš dotaz u rančera, co že to je za nepořádek, že máme přeci zaplaceno, nám jen s bohorovným klidem sdělí, že ovce jsou teď na opačné straně hory, protože letos bylo hodně sněhu a tím pádem je na západní straně teď i více zeleného. Nakonec i toho pravého grizzlyho jsme potkali. Neuvěřitelné, denně po něm pátráme a nakonec se setkáme před cílovou páskou. Aspoň že tak.

Do Whitehorse stále nespěcháme. Bojíme se, že to bude nějaká díra, kde budou dvě ulice, z toho jedna Mainstreet. Přijíždíme kolem 18.00 hodiny, a máme jediný cíl, najít si na zítřek slušný hotel, kam se přestěhujeme po vrácení auta. To musíme vrátit v sobotu do 11.00 hodin. Zaplatíme si rezervaci v jednom z nej hotelu ve městě a jedeme se ubytovat do kempu.
Jinak, pro vaši informaci, spali jsme na cestách jedenatřicetkrát v autě, a z toho jen pětkrát v kempu a jinak na divoko. A to jsme ještě spali v kempu hlavně v Banff a Jasper, kde byl národní park, a tam se na divoko spát nesmí. Auto nám totiž poskytlo veškerý požadovaný standart, a když jsme se naučili v něm i koupat a používat WC, tak už nám nechybělo vůbec nic.

SOBOTA 23.6.2012
Hlavním dnešním cílem je včas a v pořádku vrátit auto. Vstáváme proto poměrně brzy, abychom vše sbalili a také trošku uklidili. Navíc ještě musíme vypustit všechny nádrže na špinavou vodu a do plna nabrat benzín a propan-butan. Vše nám jde krásně od ruky a dorážíme do půjčovny místo v 11.00 v 11.05 hod. Super. Jaké bylo ale naše překvapení, že nám nemíní vrátit celý depozit, ale o 70 CAD méně, protože jsme vrátili auto o celou hodinu později. Cože? Aha, my si nechali na hodinkách čas jako na Aljašce, a tady je o hodinu více. Drobná nesrovnalost, která stojí tak maximálně za úsměv, ale svým způsobem jsme měli štěstí, protože je sobota a oni tu také už nemuseli být.
Taxík nás doveze do hotelu, kde hned navštívím sprchu a oblečeme se oba do tak zvaného civilního, tedy do věcí, které se nepoužívají na cestách, ale pouze při přeletech.
Vlasta ještě dokoupí nějaké sportovní oblečení, já si koupím poprvé kanadské cigarety, které jsou třikrát dražší než u nás. Koupit je není vůbec jednoduché. Název obchodu nám prozradili mladí hoši, ale když jsem tam vešel, tak šlo o knihkupectví. Čekám tedy u pokladny a fakt tu cíga mají. Prosil bych Malborka. Nemáme. Tak mi prosím ukažte, co máte. Nemůžu vám to ukázat, cigarety se nesmí vystavovat, a tak mi jmenuje asi deset různých kanadských značek, které mi nic neříkají. Jediné známé, které jsem postřehl, byly Rothmensky a tak šup sem s nima. To jsem ještě fakt nezažil, kromě řečí o smrti a impotenci, kromě zkažených zubů tu na lůžku leží mladá, umírající holka ve věku 42 roků a líčí svůj cigaretový příběh. Brrrrrrrrrrr. Asi 20 minut jsem nekouřil.
Zajdeme si na dobrou večeři a pivko. Já si dal rumpsteak z bizona a Vlasta tu nej rybičku. Bylo to úžasné a my to celkem čekali, protože před restaurací neustále stojí pár lidí a čekají na usazení. Byli jsme domluvení, že si dáme pár piv (za celých pět týdnů jsem neměl ani slzu), ale dáme každý dvě a pomalu usínáme. A přitom venku čekají další hosté.

V neděli 24.6.2012 večer odlétáme.