Takže jsem tady. Mám na mysli jižní část Ameriky.

Do Buenos Aires jsme dorazili bez nejmenších problémů přesně podle itineráře. Na silvestrovský večer jsme v 17.00 nasedli do letadla směr Londýn a po přestupu jsme pokračovali 14 hodinovým přeletem do Buenos Aires. Těšil jsem se na to, že budeme silvestra oslavovat každou hodinu, ale špatně jsem to spočítal a my silvestra de facto minuli a na palubě tomu nikdo nevěnoval ani žádnou pozornost. Budiž. O to bujařejší bude oslava příští rok.

Hlavní město Argentiny nás přivítalo zcela nepřipravené. Nikdo nás nevítal, dokonce jsme v ulicích nepotkali živáčka. Prostě stejně jako u nás, prožívá většina domácnostní posilvestrovskou kocovinu. Ulice jsou skutečně prázdné, restaurace vesměs zavřené a ti co jsme je potkali, jsou takoví nějací pokrčení.

 

Ráno balíme v hotelu z části rozbalenou bagáž a čekáme na příjezd našich objednaných aut.

 

V duchu jihoamerické tradice přijíždějí o 30 minut později. Na chodníku před hotelem nám pak hodinu a půl předávají auta, vysvětlují ovládání, pravidla jízdy apod. Před 14. hodinou nás konečně „vyhánějí“ na cestu, protože nás upozorňuji na odpolední páteční dopravní špičku. Z města nakonec vypadneme včas a jedeme po silnici č.3,  která vede z BA až dolu na jih do Ushuiai. Menším překvapením je, že i když nejedeme zdaleka po dálnici, ale po slušné asfaltové silnici, tak nás neustále čekají budky s povinnosti zaplatit mýtné. Jednou dolar, pak 1,5 USD, ale připadám na jak oslíčku otřes se a neustále se otřásám. Ale budiž.

Se spaním není žádný problém. Zastavíme pár desítek metrů od cesty na nějakém pěkném plácku, nebo u řeky a prostě nikomu nevadíme. My se na oplátku snažíme, aby tam po nás nic nezůstalo.

Třetí den navečer jsme konečně dorazili do prvního postupného bodu a to na poloostrov – Península Valdés. Tak jako do každého národního parku se platí poměrně tučné vlezné, ale s tím jsme počítali. Dorazíme do největšího městečka na poloostrově Puerto Pyramides.

 

První výlet po poloostrově. Je to taková malá rezervace. Na pobřeží sledujeme jak tuleně, tak dokonce i ty lvouny (s hřívou jako skutečný lev), které jsme doposud ještě neviděli. V další zátoce jsou tučňáčci Magallanes, sledujeme je i s malými, kteří se narodili vesměs v listopadu.

 

Cestou nám přes cestu běhají lamy Guanaco a jednou jsme se doslova naháněli se pštrosem, který se rozhodl dát si s námi silniční závod. Pěkný den.

 

Počasí, tak to je přímo ideální. Přes den bylo včera několikrát i 42 st. běžně je však příjemná třicítka. Na jihu se má prudce ochladit na nějakých 7-9 stupňů.

Cesta na jih měří z Buenos Aires do Ushuaia 3058 km. My ujeli, se všemi těmi odbočkami, putováním po národních parcích 4000 km. A to vše za týden. Pořádná dávka, ale to jsme věděli předem. Taky jsme neplánovali žádné velké poznávací cíle, zastávky. Spíše šlo o to, abychom co nejdříve projeli celkem nezáživnou pampou a octli se v Patagonii. Kamarádka, která nám psala, jako odezvu na první náš příspěvek, konstatovala: „Nevím sice co je to pampa, ale musí to být pořádná otrava a nuda“. No otrava to přímo nebyla a nuda už vůbec, ale ve víru očekávání to přece jen byla asi nejnudnější etapa. Cesta pampou je rovná jak podle pravítka, jedete 100 km a nepotkáte ani živáčka, možná tak nějakou lamu, nejspíš však jen zřídka potkáte v protisměru auto a ani to nemusí být pravidlem. Od čerpačky k čerpačce je to někdy i 200 km a tak když správně neodhadnete situaci, můžete skončit na nekonečné cestě bez nafty. Nejlepším řešením pro tyto úseky ke audiokniha. Takový stoletý stařík vám zpříjemní i sebenudnější úsek. Nebo jsme také navštívili dokonalé občerstvení cestou. Nutno podotknout, že nás tady vzali pěkně na hůl. To jsme totiž ještě neznali cenové relace za snídani, za kávu apod.

 

Přeci jen jsme odbočili do jednoho národního parku na pobřeží Atlantiku, který vybudovali, tím že skoupili spoustu hektarů půdy, zakladatelé obrovského textilního kolosu značka Patagonie, kteří vyrábějí outdoorové oblečení do celého světa. Park se jmenuje Monte Leon a je kousek pod městem Luis Piedra Buena. Po 20 km cesty po prašné silnici přijíždíme k pobřežní vyhlídce a to co spatříme, jsme zatím viděli pouze v televizi. Na vyvýšeném útesu si hnízdí tisíce tučňáků (podle údajů z místního informačního centra je jich zde momentálně cca 60.000).

 

Bohužel, je to poměrně daleko pro kvalitní fotky, ale už samotný pocit z blízkosti takového počtu živé zvěře je hodně zvláštní. Pokračujeme dalších pár kilometrů a opět máme možnost pozorovat tuleně, kteří si hoví na pobřeží. Je to všude stejné, leží, ploutví si nahazují na záda písek, aby je chránil před sluncem, občas zaryčí, občas zabékají, občas se strhne menší nebo větší šarvátka, která je ale velmi rychle rozuzlena vítězstvím povětšinu toho většího.

 

Pokračujeme dále na jih do města Rio Gallegos. Po dalších padesáti kilometrech zastavujeme u jediného obydlí široko daleko, a jak se později dozvídáme, jde o poslední usedlost před chilskými hranicemi. Místní správce nám ochotně nádrž napustí a navíc nás nechá přenocovat na jeho pozemku v blízkosti ranče.

První přechod hranic do Chile – nevím, jestli jsem už o tom psal, ale přechod nejen státních hranic, ale i hranic mezi jednotlivými argentinskými územními celky je provázen kontrolou, aby se nepřeváželo maso, mléko a mléčné výrobky a hlavně ovoce a zelenina. Takže v globále, s výjimkou chleba a cukru nesmíte mít nic ve špajzu, ani v ledničce. Nakupování je pak velkým oříškem, aby se jídlo zbytečně nevyhazovalo. No a teď přijíždíme na hranici s Chile, kde jsou kontroly nejdůslednější. Vyřízení vstupních formalit je minimálně na hodinu a půl a pak ještě prohlídka auta. Člověk může risknout že, nechá máslo někde mezi svetry, ale pokuta pak činí 600,- USD a to jak sami uznáte, raději projíme.

Po zdárném, bezproblémovém projetí hranice se vydáváme napříč chilským územím. Pro Chilany je to asi bezvýznamná oblast, protože 80% cesty (z cca 200 km) jedeme po hrozné šotolinové cestě maximálně padesátkou. Museli jsme také na trajekt, který nás s autem převáží přes 5 kilometrový Magellanes průliv. Z lodi se nám na krátkou chvíli daří sledovat hravé delfíny.

 

Nakonec se však zahaleni v prachu dostáváme zpět na argentinské území a hned za hranicemi večeříme v malém baru hovězí řízek s hranolky a zjišťujeme, že je tu nafta o 30% levnější. Na severu stála 20,- Kč/l a tady pouze 15,- Kč – úžasné, srdce ekonoma zaplesá.

Noc strávíme na pobřeží v městečku Rio Grande. Ráno pokračujeme již zcela jinou krajinou posledních 210 km do nejjižnějšího města světa. Výhledy jsou krásně zelené, všude říčky a potoky, v dálce se rýsují vysoké hory.

 

 

U jednoho krásného jezera u městečka Tolhuin dáme kávičku a jako už poněkolikáté úžasný sladký moučník. V poledne konečně dorazíme do Ushuaia.

 

Takové to klasické jihoamerické přímořské městečko. Samá kavárna, zavřené obchody (je sobota odpoledne) a v informačním centru získáváme mapku místního národního parku Tierra del Fuego. Tady navečer zaparkujeme a vydáváme se na první krátkou procházku k vodopádům. Nic extra, ale aspoň jsme se po týdnu trošku protáhli. Spíme přímo u potoka, nad námi štíty hor a nám je neskutečně dobře. A to až tak, že večer spláchneme prach z plic větší půlkou litrovky whisky a je nám ještě o poznání lépe. Na postel se ukládáme před půlnoci a venku je stále ještě světlo. V Buenos Aires zašlo slunce ve 20.00 hodin a tady máme tento časový benefit.

 

Zůstáváme zde dvě noci na jednom místě a v národním parku podnikáme první delší procházku. Jdeme kolem jezera La Roca  asi 14 km. Nakonec dorazíme na úplný konec silnice č. 3, po které jsme jeli z Buenos Aires až tady. Vesnička Lapataia je tím nejjižnějším místem, kterého bez další výpravy na lodi dosahujeme. Procházku lesem kolem jezera nám zpestřili divoci koně, které jsme měl pouze touhu osedlat, nikoliv však schopnost

 

Počasí nám hraje do noty. Ushuaia je místem neustálých srážek, vesměs zamračené oblohy a velké zimy. Nám sice párkrát sprchlo, ale byl to jen kratičký deštík o pár kapkách, sluníčko se také párkrát objevilo a co se týče teploty, tak 8 st. je na zdejší poměry příjemných. Takže není si na co ztěžovat.