Ohňová země na dosah

Dlouho jsme na jihu nepobyli. Ne že by se nám tady nelíbilo, ale máme toho tolik před sebou, že jen těžko ovládáme touhu vyrazit dále. Vracíme se stejnou cestou na sever až k trajektu a pokračujeme do skutečné Chilské Ohňové Země, což je pro Chilany stejné jako pro Argentince Patagonie.

Po krátké zastávce v Puerto Natales vyrážíme za prvními neskutečnými výhledy na Torres del Paine.

 

Vítr je tady skutečně ukrutný a zítra má foukat ještě více. Nakonec sluníčko dopoledne nabízí fotogenickou stafáž hor. Pohledově nádherné fotky jsou ale de facto nepoužitelné, protože ledovce a blankytně modrá obloha se příliš přenáší do přiblížených hor a vše je modré (to jsem ještě neuměl při focení pracovat s vyvážením bílé).

 

Hory Torres del Paine jsou charakteristické svými třemi žulovými kužely, které se týče z  pampy do výšky 2800 metrů. Kolem jsou obklopeny nejen dalšími masivy, ale nespočtem jezer a jezírek, spoustou vodních toků, vodopádů. A všemu pak dominují majestátní ledovce.

 

 

Další den máme naplánovaný celodenní trek. Chceme se dostat skalnímu masívu třech žulových kuželů co nejblíže. Trasa sice není co do délky příliš náročná – cca 16 km, ale co se týče stoupání, tak první polovina je neustálý stoupák, pak kousek odpočinek a nakonec, poslední etapa výšlapu měřící pouhý kilometr trvá hodinu. Jde se po obrovských kamenech, stezka se vine mezi balvany, člověk každých 5 minut musí odpočinout.

 

To co nás ale čekalo na samotném vrcholku, se ani slovy popsat nedá. Tyrkysové pleso a nad ním se tyčící vrcholky.

 

K autu přicházíme až o půl deváté a znovu se potvrzuje, že cesta dolů si nic nezadá s výšlapem nahoru. Jsme nádherně unaveni a zároveň pyšní, že jsme to dokázali.

Další den vyrážíme k největšímu ledovci v tomto parku u jezera Lake Grey. Hodinová procházka s nádhernými výhledy na jezero a ledovec, ve kterém plave spousta ker.

 

Park, kde jsme najezdili více než 100 km je velmi přívětivý ke všem typům cestovatelů. My mohli s camprem zastavit a přespat na několika krásných místech, pěší mají po trasách spoustu možnosti, kde postavit stan a přenocovat.

Při odjezdu z parku, kdy sluníčko opět láme rekordy a vítr takřka ustal je nám smutno, že už musíme dál, ale očekávání dní příštích nám snad vše vynahradí.

 

Míříme do turistického městečka El Calafate.  Městečko se nakonec ukázalo jako pravé vysokohorské středisko plné turistů, hospod, barů, obchodů. Takové lyžařské Rakousko.

Ráno hned vyrážíme na 80 km vzdálený div světa, ledovec Perito Moreno. Vydrželi jsme kolem něj chodit více než 3 hodiny a překonal všechna naše očekávání. Jeho výška 60 metrů, jeho délka 50 km. Jsou v jižní Americe pouze dva ledovce, které postupují a to díky tomu, že neustále vzniká další, nová masa sněhového ledu. Tento postupuje denně o 7 cm.

 

Další unikum spočívá v tom, že je v bezprostřední blízkosti pevniny a lze jej tedy pozorovat z malého poloostrova. Místní vytvořili rozsáhlou síť ochozů, ze kterých lze ledovec sledovat.

 

Některé vyhlídky jsou zakryty skleněnými zástěnami, protože zde zpravidla hrozně fouká a velmi často se na prohlídku čeká i několik dní. My máme opět spálené nosy a po větru ani památky. Ani nevím, čím jsme si to zasloužili.

 

Večer přejíždíme, štěrkovou cestou, k jezeru Lago Roca. Zakempujeme na břehu a rozhodneme se zde zůstat v nečinnosti druhý den. Toto místo nám doporučili dva mladí francouzští kluci, kteří nechali práce a vydali se na dvouletou cestu kolem světa autostopem. Při odpočinkovém dni jsme se setkali s německými důchodci, kteří si do Argentiny přivezli své obytné auto a plánují cestu až na Aljašku. Takových cestovatelských bláznů a zároveň nadšenců potkáváme spoustu.

Skončil den lelkování a odpočinku a v podvečer se vracíme do městečka Calafante. Koupíme si jako tradičně suvenýr z cest, tentokráte je to keramická figura místního kmene Techuatu. Je to něco na způsob obřadního woodoo. Doufám, že zapadne mezi ostatní naše vzpomínkové artefakty.

Na večer pokračujeme kolem jezera Argentina na cestě do rezervace se slavným vrcholem Fitz Roy.

Poprvé jsme spali sami. Posádky se rozdělily právě v Calafante, kdy my se zdrželi v místní galerii. Skoro na poslední chvíli jsme zaparkovali ke spánku u zájezdního hotelu La Leona, a jak jsme se později dočetli, bylo to historické stavení, kdy zde přespávali jezdci na koních už před mnoha, mnoha lety. Zvláštní pocit, když tak kolem vás projde historie.

Ráno přijíždíme do městečka El Chaltén, které se nachází v bezprostřední blízkosti monumentálního skalního masivu Fitz Roy.

 

Vydáme se na procházku, která má pouze nějakých 8 km, ale  překonali jsme výškový rozdíl cca 300 metrů. Dostali jsme se na nádherný výhled na skály a pak také na náhorní plato, ze kterého byl úžasný výhled do širokého okolí s nekonečnou pampou a nespočtem řek a říček.

Ráno si chceme udělat v okolí jezera nějakou procházku, ale po několika stech metrech se dostaneme do slepé uličky a vracíme se po břehu zpět k autu. Počasí se velmi rychle změnilo a my se rozhodli, že se vracíme zpět do El Chalten. Měli jsme v plánu celodenní trek k tyrkysovému plesu pod vrcholem Fitz Roe, ale nakonec se rozhodujeme kvůli počasí nečekat a pokračujeme na podle průvodce nejdramatičtější úsek naší cesty po Ruta 40 a to na úsek asi 580 km, kdy nenarazíme na čerpací stanici, na prodejnu potravin, na vodu, prostě pojedeme po cca 280 km po šotolinové cestě maximálně 50 km/hod.

int(1)

Novinky

Rychlý kontakt

!FIRMA

!ULICE

!PSC !MESTO

E: !EMAIL

T: !TELEFON

uživatelský obsah - vždy jako poslední článek!!!