Ruta 40 a Carretela Austral

Tato silnice, vinoucí se po celé délce Argentiny od Bolivie k jihu má mezi cestovateli stejný věhlas, jako americká - Route 66. Je to součást historického projektu spojení Aljašky s Patagonii. Před mnoha desítkami let se moudré hlavy dohodly, že po celém západu amerických kontinentu vybudují, každý na svém území, kvalitní dopravní spojení. Ke dnešnímu dni je situace taková, že projekt je dokončen s výjimkou Panamy. Toto je jediný, asi 160 km úsek, který se nikdy nepodařilo dokončit a jak to tak vypadá, tak se v blízké budoucnosti ani nepodaří.

My tedy vyrážíme na tuto pověstnou silnici a je nám jasné, že to nebude nic jednoduchého, protože více než 2/3 vedou po nezpevněné vozovce, kdy se pouze občas rozhrne štěrk a jinak nic. Těch výmolů, rolet, vyježděných kolejí. Člověka to svádí jezdit ze strany na stranu, protože provoz je nulový, ale vždy to dopadne stejně jako u pokladny v Tesku, ať se postavíš do kterékoliv fronty, vždy jsou ty vedlejší lepší a rychlejší. Naštěstí nespěcháme a tak se necháme unášet na vlnách Ruta 40 a jen tiše úpíme za náš dočasný domek na kolečkách. A průměrná rychlost je symbolicky také cca 40, i když mnohdy dvacítka a někdy padesátka.

 

 

Cestou navštívíme vyhlášenou destinaci a to kaňon Cueva de las Manos. Jde jednak o úžasnou průrvu v jinak nekonečně dlouhé rovině a jednak je zde jeskyně, chráněná Unesco, s původními otisky rukou lidí, kteří zde žili před 9000 lety. Nechce se to ani věřit, protože výzdoba je v úžasné formě, ale předpokládáme, že záštita Unesca je dostačující, abychom tato data akceptovali.

 

Tak, jako už  je zvykem, bereme stopaře, tentokrát argentince. Nakonec je potkáváme ještě několikrát, jako by si vyčihli naší trasu.

Rutu na chvíli opouštíme odbočkou do Chile, kde máme v úmyslu projet stejně slavnou trasu s názvem Carretera Austral. Předtím ale strávíme den volna a to zároveň poprvé v campu u jezera Lago Buenos Aires. Holky se pustí do velkého prádla a my chlapi koštujeme místní druhy piva. Není špatné, ale plznička to není. Navečer jdeme do městečka Los Antiguos a dáváme si prvního nefalšovaného steaka. Ne, že bychom to už několikrát nezkoušeli, ale doposud to nebylo ono. Tento byl argentinský sen.

Po důkladné celní prohlídce našich aut (nevím, jestli jsem se už zmiňoval o přísném zákazu vyvážet z Argentiny do Chile ovoce, mléčné výrobky a maso, ale asi ano) se posuneme do prvního chilského městečka Chile Chico. No a pak to začne. Jízda kolem jezera Lago Gral. Cabrera je z říše snů. Těch nádherných výhledů, těch zátočin, archepelago, v pozadí vrcholky skalistých hor se zavěšenými ledovci, barva jezera sama o sobě, to prostě nelze popsat. Snad to alespoň trošku přiblíží fotky.

 

 

Samotná Carretera Austral je prvních 220 km nezpevněná vozovka a tak kilometry utíkají pomalu, ale to je to poslední co nám vadí. Trošku začíná zlobit počasí a tak když nás jednou odpoledne přepadne déšť, tak raději zalehneme a pořádně se vyspíme, hlavně ať o nic nepřijdeme v mracích.

 

Následující dny je polojasno, obloha už není blankytně modrá, ale stále se honí mraky. V průvodci se píše, že jde o oblast trvalých dešťů, kde ročně spadne až 4000 mm. srážek, takže si nedovolíme ani v nejmenším si ztěžovat. Popisovat pak další cestu rozhlehlými údolími, soutěskami, kolem obrovských jezer, nespočtu řek a říček, desítek vodopádů, vegetací jako v pralese nemá opět valný význam. To se holt nedá popsat, to se musí prožít a projet.

 

Cestou se snažíme vychytat i nějakou tu procházku. Vydali jsme se k jednomu z největších zavěšených ledovců na půldenní trek. Vyrážíme notně natěšeni a vcházíme do nefalšované džungle. Fuchsie jsou tady velké jako člověk, pabuky stoleté, lopuchy vás hravě zakryjí a co je nejzajímavější – píše se, že jde o neproniknutelnou spleť stromů a keřů, lián a další vegetace, že zde trvale kape shůry voda. Vlhkost byla velká, ale naštěstí nic nekapalo, protože je krásné bezoblačné počasí a džungle po dlouhé době vyschla. I když chodník je notně rozblácený a svah velmi, velmi příkrý. Po hodině a půl se však dostáváme do nejvyššího bodu našeho putování a z lesa na nás vykoukne majestátní skalní útvar, nahoře zavěšený mohutný ledovec, který několikrát zlověstně zahřměl pukáním ledu a z ledovce stéká po skále mohutný vodopád do cca 150 metrové hloubky.

 

 

Pokračujeme dále po úžasné Carretera Austral a konstatujeme, že ji snad klestí přímo před námi. Několikrát je cesta úplně uzavřená a my vidíme, jak před námi bagry hloubí základy pro novou cestu, jak chlapiska jak jedle řežou staleté pabuky a ty se hřměním padají na stávající cestu. Musíme jen chvíli počkat, až naběhne další četa a pokácené stromy z cesty uklidí.

 

Ono to cestování po nezpevněné cestě ještě umocňuje pocit, že jsme tady jako první. Ne, není to tak. Píše se mimo jiné, že nepotkáme za sto kilometrů ani živáčka, ale poměry se od roku 2011, kdy byl napsán průvodce, notně změnily. Aut přibylo a není to nic příjemného, když potkáme během hodiny cca 15 protijedoucích a ti práší, že se na okamžik ztratíte v oblacích prachu. Co se týče předjíždějících, tak těch moc při mém stylu jízdy není, ale nejspíš je to nějaký místní, který si to peláší po těch roletách i sedmdesátkou.

Udělali jsme si krásnou zastávku v termálních lázních. No, bylo to spíše jako na koupališti ve filmu Rozmarné léto, jen Hrušínský chyběl. Dřevěná bouda, pár lehátek na louce a na okraji bazének ze dřeva (cca 4x8 m) a v něm úžasná 40 st. teplá voda. Byli jsme tam několikrát, prokládali to klimbáním na lehátku, dobrou sváčou a kávičkou, prostě jsme si udělali veget. Večer, když jsme z termálu odjížděli, (byly cca 17 km za městem La Junta) jsme zůstali na soukromém pozemku a v klidu se vyspali za zavřenou bránou. Ještě k městečku La Junta. Toto uměle vzniklo z popudu diktátora Pinocheta a je s podivem, že i po tom všem, co prý nedobrého pro Chile udělal, ho tady dnes oslavuji různými památníky, plaketami a bilbordy. Asi to přece jen nebylo až tak hrozné, nebo holt nestrhávají plakety ze stěn a pomníky z parku při každé změně režimu.

Dalším specifikem jsou naše zastávky u vody. Musíme se vždy podívat do mapy, jestli stojíme u řeky, jezera, nebo u moře. Fjordy jsou tak nečitelné, že až mapa mám odhalí realitu. Jednou si to tak zaparkujeme u „jezera“ a teprve před ulehnutím zjistíme, že máme vodu až skoro u auta. No jo, vždyť jsme u moře. V noci, ve 2.30 hod. nás budí chilská policie a musíme se s autem o pár desítek metrů přesunout, protože jsme zaparkovali v ochranné zóně příliš blízko pobřeží. Ráno vidíme kolem cedule, které jsou únikovým plánem v případě tsunami. Že by?

Dnes jsme se s našimi souputníky ztratili a tak jsme strávili den cestování o samotě. Vždy si řekneme další postupný cíl a tam se sejdeme. Jenže dnes jsme do Santa Lucia dorazili a kolegové nikde. Projeli jsem vesnici, náměstí dvakrát dokola, a protože jsme byli přesvědčeni, že jsou před námi, a když ani za 15 min. nedorazili, pokračovali jsme v denním plánu. Oni však cestou odbočili na oběd a tím pádem byli ne před námi, ale za námi. No a oni pak 2 hodiny čekali, nakonec se vraceli do výchozího města a my mezi tím projeli nádherné údolí Futaleufu. Údolí je světoznámé divokou řekou Fu, na kterou se sjíždějí zdatní vodáci z celého světa. My měli v úmyslu si nějaký zajímavý úsek dát na raftu, ale pro nezkušené nabízeli jet takový „olej“ a my chtěli rovnou aspoň pětku.

 

Takže z toho nic nebylo a my se vydali do horského městečka Palena, kde se mělo právě dnes konat rodeo. Ale zase prd, nic nebylo a navíc hořely okolní lesy, že vrtulníky nestačily shazovat pytle s vodou, že jsme se raději vrátili na původní trasu. Tam jsme pak objevili naše souputníky. Z Paleny jsme zavolali našim maminkám přes Skype, zaplatili jsme si placené volání na mobilní telefony a ono to fungovalo, jako bychom byli na Slezské.

Přejezdem do Argentiny jsme opustili přenádhernou Carreteru Austral. Budeme na ni vzpomínat jako na cestovatelský skvost, který jsme navíc mohli poznat v krásném a bezvětrném počasí. Těžko se to popisuje, ještě hůře fotí. Symbolicky se konec této cesty setkal s koncem prvního měsíce putování. Ujeli jsme 8.000 km a spotřebovali nespočet barelu vody, protože Vlasťule se té místní bojí.