Pokračujeme nyní už Argentinou do parku – Parque Nac. Los Alerces. Cestou se nám však stala naše první a doufám i poslední nehoda. Jedeme si to cca 40 km/hod. po velmi kamenité cestě, když v tom v protisměru dvě auta a zcela evidentně se to zadní snažilo předjíždět a tak nabíralo velkou rychlost a v tom rána jak z děla a naše přední okno se poroučelo. Zřetelně jsem ten kámen viděl jak ve zpomaleném filmu, jak si jen tak letí vzduchem a nakonec bylo jasné, že se nemineme. Tisíce drobných úlomků se vysypalo oběma do klína a tak odbočujeme na vedlejší cestu a dáváme se do úklidu. I přes lepené sklo je však v okně skrz díra a tak kupujeme klasickou hnědou lepicí pásku a trošku díru překryjeme. Ach jo. To jsme si snad ani nezasloužili, ale nakonec, hlavně že se nestalo nic vážnějšího. Pokračujeme tedy do parku, tam dáváme odpolední klid a krátkou procházku absolvují hlavně naši kolegové.

 

Pokračujeme do města El Bolsón, které je vyhlášené svými trhy v úterý a ve čtvrtek. Jaký je dnes den, co myslíte? Ano, středa. Nic to ale neubralo na neskutečném mumraji na hlavní třídě, dokonce tam hrála i živá kapela. Zvedl se ale velmi silný vítr a na obloze to nevěstilo nic dobrého. Rozhodli jsme se tedy město co nejdříve opustit a jedeme dále na sever. Nás bouřka nějak zázrakem minula (ale nebylo by špatné si trochu umýt auta od toho všudypřítomného prachu), ale cestou narážíme na cestovní uzávěry, kdy místní čistí těžkou technikou hromady kamení a štěrku, který bouřka naplavila z okolních hor na hlavní cestu.

Přijíždíme do města San Carlos de Bariloche. Jedno z největších dosavadně navštívených měst je klasickým výletním místem nejen Argentinců, ale i Chilanů. Jako už několikrát, nejlépe sedí přirovnání tentokrát k italskému horskému středisku s obrovským jezerem a vysokýma, zasněženými horami v pozadí.

 

Tady nás čeká pár dní, protože zde máme domluvený servis auta po 10.000 km. (my ale zatím ujeli 8,5 tis. km). Protože jde o nové auto, tak majitel trvá na dodržování garančních prohlídek a hlavně výměně oleje. Zkoušeli nám opravit i nabíjení, tak aby nám trvale fungovala lednice, ale zatím bezvýsledně. Druhý den jsme zase navštívili jiný servis, kde nám namontovali nové přední sklo. Majitelem jsme byli upozornění, že příští výměna jde už na naše náklady. Tak doufám, že už na této cestě letící kámen neuvidím.

Projeli jsme si po pobřeží, okolí, na noc jsme si vyjeli nad město do vysokohorského střediska Cathedral, den bez auta jsme strávili četbou na břehu jezera. Fajn místečko, ještě lepší steak v klasické hospůdce nabízející Parilu, krásné centrum, rušná hlavní třída a hlavně se tady specializují na skvělou čokoládu a zmrzlinu. Takové pochoutce jsme neodolali a nechali si naplnit plné kornouty, až jsme je skoro po tom steaku nezvládli.

Po třech proservisovaných dnech pokračujeme dále na sever a to do oblasti Sedmi Jezer mezi městy Vila La Angostura a San Martin de los Andes. 

 

 

Servisní zastávka ukončena a my se vracíme do Chile. Zdoláme průsmyk ve výšce 1334 m n.m. a jsme tam. Celnice byla tentokrát skutečný horor. Prohlíželi chilané každý etue, rentgenovali zavazadla a u nás se jim podařilo objevit citron a málem z toho byla mezinárodní ostuda. Horší než Klausovo ukradené péro.

Pokračujeme pak k jezerům pod městem Osorno. Hlavní cíl je Fruttilar, který má být turistickým centrem. A taky že je. Začínáme mít trošku problém se spoustou lidí, se zácpami na cestě právě v turistických centrech. Ale což.

 

Přes jezero u Fruttilaru sledujeme naší první aktivní sopku Vulcáno Osorno.

 

Nádherný pohled umocňuje naše cesta pod samotný vrchol, kde ve výšce přes 1200 m n.m. také úplně sami přespáváme. Při příjezdu kousek pod vrchol, bylo na parkovišti poměrně hodně aut, ale během chvilky jsme zcela osiřeli. Pozorovat z těchto výšek celé údolí, které se postupně zahaluje do temnot, bylo neskutečné. Fotím i přes špatné světelné podmínky. Noc byla zažitkem i proto, že jsme nevěděli, kdy to nahoře bouchne a vzhledem k bezprostřední blízkosti vulcánu si jen tak představuji, co se z nás do česka vrátí. 

 

 

Západ nádherný a východ slunce a ranní pohled do údolí také.

 

Nakonec se rozhodneme přesunout se k moři a tam si užijeme nádherného odpoledního, nočního a dopoledního pobytu na útesu. Bylo tam tak krásné, až jsme se z toho s kolegou taky krásně picli (jedna sedmička irské whisky nestačila, tak jsme šoupli i druhou) Těžké ráno bylo na pobřeží s výhledy o něco lehčí, ale i tak to bylo kruté :) Přesto to bylo úchvatné místo v lokalitě, kde se zprvu zdálo, že se nám nepodaří ani zaparkovat. Náhoda, bystré oko kolegy a nakonec zážitek.

 

 

Vracíme se stokilometrovým přejezdem do Puconu. Tady opět monumentální aktivní sopka Vulcáno Vilarica. Večer byl sníh na vrcholku krásně bílý

a ráno už pěkně poprášený od popela.

Holt je funkční a nikdo neví, kdy prdne. Tak asi pojedeme dále. U jezera Lago Neigro spíme a ráno vyrážíme do národního parku na 6-ti hodinovou procházku. Ufff. Na prvním kilometru překonáme 300 výškových metrů a na druhém 250. Hrůůůza. A k tomu ještě je všude ze sopky tolik prachu, že nemůžeme jít ani těsně za sobou, protože ten vzadu by se udusil. Po 3 hodinách dorážíme k horským plesům Lago Verde a další nějaké Lago.

 

 

Vlasta při cestě zpět dostává astmatický záchvat, nemůže vůbec dýchat a já ji chabě povzbuzuji. Inhalátor si hoví v autě a dostat se pro něj a zpět je nad mé síly. Musí tedy překonat velké problémy, ale nakonec se vše podaří.

Vlasta je totálně znechucena tou spoustou prachu všude, prostě jsme v okolí sopky, která si občas uleví. Přespáváme opět u jezera a ted sedíme v centru Puconu, dáváme onu již zmiňovanou kávičku, palačinky a vydáme se na sever do Santiaga de Chile s nějakou tou zastávkou u moře.

Zapoměl jsme se zmínit, že jsem dostal svůj první defect. Nic příjemného, ráno vstaneme, kolegové jako vždy vyrazili s předstihem a já po 5 minutách zjistil, že jedno kolo je prázdné. Mé lachtaní ruce se daly do práce a nakonec jsme sklidil od Vlasty potlesk za dobře vykonanou práci.