a jdeme do finále
A je tady závěrečná kapitola – cesta od vodopádů Iguazu přes Brazilii, Uruguay do Buenos Aires.
Po prohlídce vodopádu z brazilské strany jsme druhy den podnikli ještě prohlídku z té argentinské. Je to úplně jiný pohled. Zatímco z Brazilie jsou hlavní výhledy od řeky nahoru, tak z Argentiny lze vodopády prozkoumat naopak shora.
Popisovat detaily by bylo nošením vody do řeky, ale co nás zaujalo na první pohled, byla celková organizace parku. Zatímco brazilci mají vše perfektně zmáknuto, zorganizováno, všude plno lidí, kteří vám poradí, autobusy jezdí co 10 minut atd. atd. tak argentinci jsou věrni celostátní tradici a ta velí, ať si pomůžeš sám, ať si klidně i za vysoké vstupné počkáš ve frontě půl hodiny. Také ostatní služby jako občerstvení a další jsou diametrálně odlišně pojaty. No, už de facto opouštíme Argentinu, tak si další hodnocení nechám na samotný závěr.
Druhý den po argentinské prohlídce míříme do Brazilie. Původně nebyla tato země v našem itineráři, ale vzhledem k tomu, že nám týden nadbyl, tak proč toho nevyužít. Těšíme se zvlášť k moři, protože rozpálené vnitrozemí Argentiny neumožňuje ani pohodové přespání, protože se v noci už tak neochladí, jako jsme byli zvyklí. Míříme na hranici bez znalostí reálného kurzu pro výměnu peset za brazilské realy, dokonce nemáme v navigaci ani mapy, takže pojedeme pouze podle tištěného mapového podkladu a ten je v příliš velkém měřítku pro pohodové vyhledání trasy. Ale což, cesta k moři je napříč celou jižní Brazilii a snad tam dorazíme. Peníze měníme na hranici od veksláků, kteří nám hodně připomínají ty naše u tuzexu. Hned první kilometry nám prozradí, že jsme vjeli do země, která je na tom po všech stránkách mnohem lépe než doposud navštívené Chile a Argentina. K moři to je více než 1000 km a tak máme možnost skutečně porovnávat. Tady je prostě vidět, že se tu maká, fachčí a že zemědělství je výrazným zdrojem jejich příjmů. Jedeme stovky kilometrů mezi, do poslední pídě obdělanými pozemky, všude obilí, boby, kukuřice. Zrovna jsou žně a tak sledujeme nejen denní práci kombajnů, ale svítící tečky na poli pracují do temné noci. Příroda je všude opečovávaná, nikde žádné odpadky, a tak bych mohl pokračovat. Prostě jsme v jiné zemi a to po všech stránkách. Příroda se mění z vyprahlé nekonečné pustiny na příjemnou džungli. Vyšší vlhkost nám nevadí.
Konečně dorážíme k moři a naše tempo přejezdů hodně zpomalujeme. Pro ty, kteří cestu sledují na mapě, jsme dorazili do přímořského města Torres.
Zůstáváme u moře většinou celé dopoledne a na další pouť se vydáváme vždy až odpoledne. Na koupání to tady moc není, protože pobřeží omývá mořský proud, který sem putuje z blízké Antarktidy. Ale je to fakticky velký relax po těch týdnech dlouhých přejezdů, kdy jsme museli nejprve přejet celou Argentinu napříč a pak i Brazilii. Teploty jsou příjemné, jídlo dobré a hlavně je to tady tak nějak civilizovanější.
Pokračujeme na jih podél pobřeží a přijíždíme na hranici s Uruguay. No a tady už čučíme jako puci. Myslel jsem si, že Uruguay je takový cikánov, ale je na tom ještě lépe než Brazilie. Tak čisto, tak civilizovaně jsme se prostě 3 měsíce necítili. Je tu sice hodně draze (např. nafta stále celou cestu cca 20,- Kč/l, ale tady stojí 44,-) ale moc pěkně. Jedeme až na jižní pláže kolem letoviska Maldonado a mimo pohodových hodin u moře si užijeme i vynikající steaky. Ale pozor, na večeři před osmou večer vůbec nechodit, protože to nikdo nechápe, že se někde večeří třeba v šest.
Vše je vypočítáno tak, že na samotný závěr přejedeme do krásného koloniálního města Colonia del Sacramento, tam se nalodíme na trajekt a za tři hodiny jsme v Buenos Aires. Ale jakmile přijedeme do přístavu a ptáme se na cenu trajektu, tak nám uruguajští soudruzi vyrazí dech. Za tříhodinový trajekt chtějí 450,- amerických dolarů a to nejsme ochotni dát. Naštěstí máme jeden den rezervu a tak se rozhodneme pro neplánovanou etapu, kdy objedeme ten velký záliv u Buenos Aires a dorazíme tkz. suchou nohou. Zajížďka je pouhopouhých 480 km, ale pro nás to je srandička. Navíc poznáme nové kraje a termín předání auta v pohodě stihneme. No a těch 450,- USD můžeme třeba propít, ale to bychom asi zmeškali odlet.
Nakonec nám samotný závěr cesty opepřili místní odboráři, kteří se zrovinka 31.3. rozhodli pro generální stávku na dálničních mýtných stanicích, na všech čerpacích stanicích, na dopravních uzlech. Zvládneme i tento poslední drobný problém a jsme konečně v hotelu, na který jsme se už fakt těšili. Ono v Evropě všední možnost se třeba každou hodinu osprchovat, jsme po cestě neměli. Hotel je to pěkný, přímo v centru Buenos Aires a my si na druhý den domlouváme cestu autobusem hop, hop po všech významných místech ve městě. Je to jediná možnost, jak za relativně krátkou dobu poznat co nejvíce míst.
Celá projížďka trvá 3,5 hodiny a my vystoupili v dělnické čtvrti Boca, která je vyhlášená svými barevnými domky z vlnitého plechu, tangem a stadionem Boca de Juniors, odkud pochází i legendární Maradona. V hospůdkách je živá produkce tanga, v obchůdcích nepřeberné množství různých tretek apod.
Další zastávkou je přístav Puerto Madryn. Krásná architektura, kdy z místních přístavních skladišť a překladišť vybudovali luxusní lokalitu s universitou, kancelářskými komplexy a hlavně desítkami restaurací, barů a hospod. Tady poobědváme a do pěti večer dokončujeme projížďku.
Symbolickou tečkou za naším putováním po jižní Americe je hřbitov ve čtvrti Monserat, kde je i hrobka slavné Evity Peronové. Hrobka na tomto hřbitově stojí jako dům v BA.
Poslední opulentní večeře a ráno šupky dupky na letiště. 13,5 hodiny letu do Londýna, pak 2 hodinky do Vidně a jsme doma.