Z Pucónu po pobřeží, dále na Santiago de Chile a nádherné vysokohorské termální lázně Maipo

Opustili jsme vulkanickou oblast kolem měst Osorno a Pucón a vyrazili na chvíli k oceánu. Jednak jsme měli dost toho prachu, který skutečně hodně komplikuje pobyt a pak jsme se těšili na vlnobití, na nocování na útesu a vše co s tím souvisí.

S tím prachem je to tady fakt hodně složité. V oblasti sopek, zvlášť těch činných je vše pokryto vrstvou prachu jemný jako pudr. Místní jakoby tento handicap nevnímali, naučili se na neskutečně prašné cestě, kde občas nevidím na krok, dokonce běhat. A s jakým nadšením. Mají nejmodernější oblečení a obutí, jsou vybavení testovacími zařízeními na ruce, přehrávačem na druhé a pádí si to prach neprach. Neskutečné. U nás by byl zákaz vycházení.

Cestou z Puconu na sever přijíždíme na chilskou dálnici a tak cesta pěkně utíká. Když se konečně rozhodneme odbočit k oceánu, tak asi po 70 kilometrech najednou mraky dýmů. Aha, tak to jsme si pomohli. Utíkáme před prachem a tady je celá daleká oblast zahalena do hustého dýmy, ve kterém se také nedá dýchat. Hoří lesy. Povel od Vlastuly zní jasně – zpět na dálnici. Tady já nebudu. A tak jsme si jen udělali zajížďku trošku na západ od dálnice a před městem Chillan zůstáváme na noc na dálničním odpočivadle. Je to poprvé na takovém nedůstojném místě, ale byl tam celkem klid. Oni totiž v noci nejezdí. Údajně proto, že přes cestu běhá příliš zvěře, a také proto, že údajně v noci jezdí jenom opilci. Ani jednoho jsme si však my nevšimli.

Další den už ale definitivně k oceánu. Vybrali jsme si na mapě město Cobquetura a k němu jsme z dálnice vyrazili. Cestou jsme měli možnost pozorovat hasiče v akci, kdy hořelo v bezprostřední blízkosti cesty.

A jsme u moře. Pěkné místo. Pořídili jsme fotky lachtanů na ostrově, několik metrů od břehu a o 5 km dále jsme navštívili vyhlášený skalní kostel a odtud je zase pár fotek příboje. Spíme na pláži a tak jsme si vnitřně odčinili ten parking na dálnici.

 

 

Po pobřeží pokračujeme k severu až k městu Constitución, kde bylo v roce 2010 velké zemětřesení a město kompletně zničeno. Vytvořili se tu gangy, které rabovaly opuštěné domy a tak ještě rok a půl po té, bylo v noci stanné právo. Nic pěkného jsme nezahlédli ani my a tak přejíždíme přes hory k jezeru Vichuquén. Vyhlášené letovisko pro místní je pro nás noční můrou, protože přes řady chat na pobřeží se nelze k vodě nikde ani přiblížit. Navíc zase všude spousta prachu a tak doslova prcháme. Cestou spíme u řeky v přítomnosti několika stád koní. No romantika jak blázen.

Balíme pobyt u oceánu a upalujeme celodenní jízdou na sever k Santiagu de Chile. Hlavní město nás ale vůbec neláká a tak vlastně projedeme po periferii a hned odbočujeme do hor, do údolí San José del Maipo. Vinařská oblast s několika thermály. (cestou si užijeme dvouhodinové zácpy na dálnici)

Po 80 km končí klasická asfaltka a my jedeme zase po čase po hrozné, kamenité cestě plné výmolů a děr. Po určité době se zcela pravidelně přestěhuje naše kuchyň do obýváku. Tak totiž říkám skutečnosti, kdy se nám nádobí vysype ze skříněk na zem. Tentokrát se zdá, že to bude největší masakr, který jsme dosud poznali a taky se šplháme do největších výšek (2700 m n.m.). Ostatně na fotkách můžete vidět, jak vypadala cesta mezi nádhernými štíty hor

 

a nakonec horský camp přímo u termálních pramenů. Ty jsou tu na způsob Pomakkale, kdy s hůry teče horká voda přes několik kaskád. Co je zvláštní, že voda je v tomto thermále slaná.

 

Ráno si naplno užíváme pobytu v termálech. Zalehneme do jednoho z jezírek a kocháme se neskutečnými výhledy na okolní skaliska.

 

Něco takového se asi zažije jednou maximálně dvakrát za život. Odpoledne se vracíme onou hrůzostrašnou cestou dolů do údolí a zpět je to už lepší. Jednak jsme vybalili kuchyň do prostor pod sedadly a jednak si tak nějak člověk zvykne. Nechápu, jak tady dlouho vydrží auto, ale oni létají po těch cestách, necestách jako blázni.

 

Přes váhání je rozhodnuto, že opět přejedeme Chile na šířku (200 km) a vrátíme se k oceánu do vyhlášeného letoviska Vallparaiso. Chceme dát po dlouhé době nějaký pěkný camp, vyprát prádlo, užít chvilku lenošení. Bohužel ale nic takového v této snobárně nenajdeme a tak se po dni putování po pobřeží vrácíme do vnitrozemí. Přes horské městečko Los Andes míříme do převysokých And do průsmyku Cristo Redentor. Dnešní noc jsme se rozhodli strávit v korytu vyschlé řeky, kde jen pár lagunek naznačovalo, že na jaře tu teče dokonce řeka. Večer si posedíme naštěstí déle než obvykle, whisky byla zvlášť dobře vychlazená, a jaké je naše zděšení, když kolem desáté, během pár okamžiku, voda jen tak vystoupá asi na 20 cm. Prostě nějaká spodní voda se po vzoru mořského přílivu nahrnula přímo na naše parkovací místo. A tak jsme bez ohledu na promile v krvi museli nastartovat, po dlouhé době zařadit 4x4, ale naštěstí se podařilo vyjet, i když podloží už bylo hodně měkké a měl jsme bobky.

Ráno nás jako obvykle vítá modrou oblohou a tak vyrážíme do čtyřtisícových výšek do zmíněného průsmyku. Jedeme zase po delší době neskutečnými panoramaty. Vyfotíme lagunu del Inca a stoupáme do neskutečných výšek.

 

Zdoláme Tunel Crista Redentor a po výjezdu z něj si všimneme, že hned za ním vede do hor prašná nezpevněná vozovka. Chceme ještě umocnit krásné výhledy a tak se vydáme serpentinama nad onen tunel do výšky 4050 m n.m.

 

Asi náš osobní rekord, ale spíš jde o tu nádheru kolem. Dočtu se, že Kristus nahoře postavený v roce 1904 je 3 tuny těžký a vytáhli jej tam muly a osli. My si ještě dáme výšlap cca 70 výškových metrů a můžu říci, že nechápu toho Sulovského, který údajně kouří i při výšlapu na osmitisícovku.

   

Zpět se vracíme na chilskou stranu (zapoměl jsem napsat, že uprostřed tunelu je státní hranice Chile – Argentina) a průjezd tunelem tedy musíme absolvovat znovu.  Ještě jedna perlička. Cestou k lagune Del Inca potkáváme cyklistu, plně naloženého kompletní výbavou. To by tady nebylo tak divné, jako spíše, že ho o dvě hodiny později potkáme při tom hrozném stoupání do vrchol Cristo Redentor. Šlapal si to jako by nic, zamával a bez zadýchání jsme se pozdravili. Blááázen. 

Cestou do údolí se projdeme v podhůří majestátního vrcholu Aconcagua - nejvyšší hory Ameriky. 

   

Sjíždíme dolů do údolí směrem k vinařskému městu Mendoza. Výhledy jsou neustále se měnící, ale jsme trošku přesyceni a tak fotím jen každý druhý výhled. Cestou dáme po dlouhé době camp, odkud také mohu odeslat tento příspěvek.

 

Je středa 25.2., jsme v městečku Uspallata, ujeli jsme přes 11.000 km, snědl jsem na desítky housek nevalné kvality, vypili jsem spoustu láhví whisky, která je tu nejen dobrá, ale i levná (150,- Kč sedmička), Vlasta vypila desítky druhů červeného a těší se do Mendozy.

int(1)

Novinky

Rychlý kontakt

!FIRMA

!ULICE

!PSC !MESTO

E: !EMAIL

T: !TELEFON

uživatelský obsah - vždy jako poslední článek!!!