Trošku jsme si v campu odpočinuli a ráno vyrážíme do města vína - Mendozy, ale my za účelem opravy naší ledničky, která už několik dní vůbec nefunguje. Nepodstatné pro cestopis, ale důležité pro náš život. Lednici po 6-ti hodinách opravili novou náplní a zavařením prasklého spoje, ale jak se později ukázalo, stejně nám slouží pouze v době, kdy jedeme a vyrábíme si elektřinu, neboť po zaparkování se po dvou hodinách sama vypne a baterka je kompletně vycucnutá. Zmiňuji to proto, že vše ostatní funguje skutečně na jedničku, jen ta lednice nám kazí celkový dojem z auta. (úvodní fotka by měla přiblížit, jak v noci na horách, kde jsme byli den před tím, nasněžilo a z černých, skalnatých hor jsou dnes malebně zasněžené vrcholky).

 

Po opravě vyrážíme hned z Mendozy. Nějak nám ta města nepřirostla k srdci a tak máme po světě jen pár míst, kam bychom se rádi vrátili. Problém je ale spíše v nás, protože nemáme rádi jednak složité parkování a pak také existuje mnohem větší nebezpečí, že nám auto někdo vymiškuje.

 

Pádíme tedy na sever směr San Juan. Ten objíždíme západní stranou a také se tím směrem, tedy na západ vydáváme do nádherného údolí s názvem Valle de Calingasta. Šplháme z osmiset metrů nad mořem až do výšky 2700. Údolí má na délku tak 200 km, ale cesta krásně ubíhá a je stále se na co dívat.

 

Přespíme přímo u řeky a ráno se vracíme po druhé straně údolí na sever do malého městečka Rodeo. Asi se ani tady rodea nedočkáme, ale snad se aspoň najíme v nějaké pěkné restauraci. Cesta se však neočekávaně zvrtla v prašnou, neupravenou road a tak nás alespoň zabaví jednak kaktusy u cesty a pak také čistokrevné lamy. Některé byly oholeny jako naše ovečky, ale některé i v tom vedru kožich nesundají.

 

Cesta byla o to horší, že jsme po ni ujeli 100 km.  V Rodeu jsme se žádné restaurace nedočkali a vyhodnotili jsme si to tak, že je to mnohem chudší kraj, než kde jsme dosud pobývali, že místní do restaurace nechodí a turistů v této části také moc není a tak není pro koho vařit. Protože nás lednice limituje v nákupu rychle se kazících potravin, tak ládujeme stále stejnou skladbu: houska, suchý salám a tvrdý sýr. Občas se poštěstí i nějaká zelenina, ale i když se nacházím podle průvodce v oblasti obzvlášť úrodné na ovoce, tak v obchodě je to děs a bída. Dokonce mnohdy pouze děs.

Na dnešek se moc těšíme, protože přes městečko San Jose de Jamal, jedeme na východ do národního parku Ischigualasto. Opět překonáváme nesčetně průsmyků a vjíždíme do oblasti červených hor. Zvlášť navečer a odpoledne, kdy se do nich opře zapadající slunce, jsou neuvěřitelné.

 

Vjezd do parku je organizovaný, tzn., že v určenou hodinu se u brány vytvoří kolona s průvodcem a ten nás pak 3 hodiny a 43 km vodil po parku a ukazoval zajímavá místa. Asi nejpůsobivější je měsíční krajina. Proto se parku také říká Valle de Luna. Toto údolí bylo ještě před pár milióny lety pod hladinou moře a tak jsme si místy mysleli, že spíše šnorchlujeme, než jedeme.

 

Kromě bizarních pískovcových útvarů byly hodně zajímavé také planiny poseté menšími i většími koulemi, které se vyskytují na pár místech na světě, ale vždy v bezprostřední blízkosti moře. Toto je jediné místo na světě, kdy se vyskytují ve vnitrozemí. (my měli to štěstí, že jsme je viděli jak na Novém Zealandu, tak i v jižní Africe). 

 

Ráno pokračujeme do dalšího národního parku směr sever, ale nakonec jsme se rozhodli ho nenavštívit, protože zde je to také organizováno a to dokonce tak, že nesmíme jet vlastními auty ale parkovým autobusem. Venku je min. čtyřicítka vedra, že se nám rozpouštějí pneumatiky a tak jsme si nedovedli představit opět tříhodinový organizovaný zájezd. To pojedeme raději příště s Čedokem.

Pokračujeme na sever přes městečko Val. Union a míříme do města Chilecito. Je nám divné, že jedeme po krásné asfaltové silnici zcela sami. Za 60 km jsme nepotkali jediné auto a na 65. km zjišťujeme proč. Voda zde strhla asi 100 m silnici a cesta je tudíž neprůjezdná. Vy, kteří, čtete naše cestopisy pravidelně určitě vysledujete nějakou analogii z naší cesty Aljaškou. Ano je to neuvěřitelné, ale opět se musíme vrátit a opět si slušně zajedeme. Na Aljašce to bylo 1000 km a 3 dny na lodi a tady to je naštěstí asi 300 km. Holt velká země, kde se objížďky nepočítají na stovky metrů, ale na stovky kilometrů. Vracíme se tedy 165 km stejnou cestou, ale vůbec nám to nevadí. Výhledy jsou totiž večer opět zcela jiné než dopoledne. Slunce tu splňuje svou roli dokonalého osvětlovače.

 

Pokračujeme stále, jako už několik měsíců, na sever. Přijíždíme konečně do města Chilecito, a to po 348 km objížďky, kdy jsme tam měli být už včera. Nad městem trůní obrovský Cristus, obdoba toho z Ria. Vede k němu 200 schodů, ale vzhledem k tomu, že po dlouhé době začalo pršet, tak tuto cestu neabsolvujeme. Pokračujeme do města Belen, kde spíme v místním opuštěném campu, kde ale paradoxně funguje elektřina, tak se zase patřičně dobijeme. Cesta je v tyto dny stále zajímavá, ale my už tak nějak nevnímáme veškerou krásu, kdy za pouhý zlomek bychom v česku z toho asi zbláznili. Stačilo by pár km té nádhery přestěhovat do Beskyd, postavit tam pár hotýlků, nějaký ten camp, pár stezek a to by byl busines. Ovej, vždyť já si už slíbil dát definitivně od nějakých těch aktivit ruce pryč, ale hlava, ta stále pracuje. A to je snad dobře,ne?

Ráno se vydáváme najít další z mnoha termálu, které se cestou nabízejí. Odbočujeme z řádné trasy do vesničky Villa Vil a po hrozitánské cestě se napodruhé trefujeme. Přijíždíme však k vyschlému prameni a tak se pouze kolega naloží do maličkého bazénku a trůní tam jako římský vojevůdce.

Vracíme se na naší trasu a míříme do oblasti nespočtů vinic s bodegami (vinařstvími). Vinice se táhnou několik kilometrů podél cesty, ale zároveň několik stovek metrů někam do neznámá. Hned je vidět, že i tento kraj je celkově bohatší, domy výstavnější, ale hlavně bodega byla vždy výkladní skříní toho, či onoho vinaře. Také je kde se konečně dobře najíst a tak naše první kroky v Cafayate vede do restaurace na náměstí a za chvíli nám trůní na talíři 300 gr. Steak. Božííííí. Vedro je však teď už doopravdy spalující a vzhledem k tomu, že slunce nebylo nikdy mou parketou, tak si to příliš neužívám, ale trpím ve stínu. A když se k tomu přidají mouchy, mravenci a komáři, tak k pohodě je daleko. Ale slunce zapadá, na stole karty a vychlazená whisky a hned je veseleji.

Projíždíme krajinou, která nám připomíná Grand Canyon, ale jako bychom jeli spodem. Červené hory nám dají také vzpomenout na úžasný národní park v západní Americe - Bryce Canyon. Popojíždíme pomaloučku od vyhlídky k vyhlídce, a když se k tomu přidají ještě označená místa jako Anfiteatro, nebo ďáblův chřtán, tak je spokojenost maximální. Od místních hudebníků si kupujeme CD s jejich krojovanou hudbou, ale po přehrání – nic moc.

 

V Saltě máme být v úmyslu v sobotu, tj. zítra a tak zaparkujeme u jezer pod Saltou a večer zažíváme neskutečný koncert snad stovek papoušku zelených, kteří se zda slétli na noční pauzu.

Technické: snědl jsem další stovku housek, překonali jsme dnes hranici 14.000 ujetých kilometrů. Byli jsme za těch 70 dní na cestě po padesáte u čerpací stanice a poprvé jsme se vykoupali v krásném bazénu u jednoho ubytovacího zařízení. Venku panuje nesnesitelné vedro a to ještě nejsme na úplném severu našeho putování (na poušti Atacama del Perdo a u solných jezer v Bolivii – Salar de Uyuni to asi nedám, protože jsem měl úpal už dnes). Skutečně bylo na teploměru v autě 38 st. ve stínu, ale naštěstí se na večer vždy ochladí, takže se dá nakonec dobře usnout. Stále spíme 9-10 hodin denně, což je na staroušky slušný výkon.

P.S. píšu poznámky průběžně a tak se kliďánko může stát, že se v něčem opakuji, že formulace jsou již vyřčené apod.