Opouštíme Saltu a míříme do oblasti, na kterou jsme se těšili pro její výjimečnost, ale také se ji obávali pro vysoké nadmořské výšky a hlavně vedro. Míříme do oblasti San Pedro de Atacama.

Předtím ještě musíme urazit několik stovek km a hlavně jsme měli v plánu vyrazit na cestu do nebes vlakem. Nádhernou cestou Tren de las Nubes. Celodenní výlet vláčkem, kde překonává toto nádherné údolí po úbočí okolních masivu a po cestě přejede 25 tunelů. Bohužel, tento unikátní vláček od prosince do března nejezdí, protože tj. období dešťů a velmi často tyto strhnou část trasy a je to prostě nebezpečné. Nevadí, pojedeme stejnou trasu autem. Vyrážíme do údolí z města Campo Quijano a míříme i tak do oblak. Cestou kromě přírodních krás navštěvujeme i místní vesničky, které se snaží nalákat turisty na maličké galerie, které jsou zároveň i muzeem. V jednom takovém jsme měli možnost spatřit mumii, které jsou podle průvodce starší, než mumie egyptské. Také jsme si později přečetli přednášku o dokonalosti mumifikace v podání místních indiánských kmenů.

 

Blížíme se do města San Antonio de los Cobres a už z dálky vidíme temné mraky a hlavně blesky. Nad městem se přehnala klasická půlhodinová bouřka, která měla ale za následek stržené cesty, které často vedou právě kolem koryt řek, a tím pádem sebemenší příval vody říčku vyleje a tak si pak dělá s cestou, co chce. Museli jsme se tak 2x vracet ze slepé uličky, ale nakonec se nám podařilo vyjet pod nádherný viadukt a že tady i přespíme.

No ale zjistili jsme, že se nacházíme v nadmořské výšce 4200 m a najednou se nám špatně dýchalo, dostavili se bolesti hlavy a my tak trošku zazmatkovali. Chvíli před setměním jsme se rozhodli pokračovat Ruta 40 dále s představou, že zákonitě musíme začít klesat. Cesta byla snad nejhorší na celé cestě, přejížděli jsme vymleté úsek třeba jen na třech kolech a to čtvrté bylo někde nad vodou. Prostě adrenalin jak hrom. Jaké bylo ale naše překvapení, kdy i po 20 km jsme byli nikoliv níže, ale vystoupali jsme do 4500 m. Slunce zašlo a to byl signál, aby noc převzala pevně své otěže. Poprvé jedeme po tmě a ještě takovým úsekem. Naštěstí vymleté úseky skončily a tak po delší době začneme mírně klesat do první vesničky, kde mezi hliněnými domky parkujeme, ale ve výšce 4200 m. Takže jsem tam, kde jsme byli a navíc jsme projeli hodně zajímavý úsek potmě a tak se tam ráno vracíme a obdivujeme toto krásné údolí, kde navíc nalézáme termální koupele ve skromné místní podobě, ale naši parťáci neváhají a už jsou v bazénku.

 

 

Cestou do průsmyku de Jamal zastavujeme na noc u prvního solného jezera.

 

Zajímavá zkušenost a moc hezké místo. Ráno stoupáme do pro nás závratných výšek, až překonáme 4800 m n.m. a tím i průsmyk Jamal. Po šílených obstrukcích na celnici jsme po čase opět v Chile.

Jedeme cca 80 km nádhernou náhorní plošinou – antiplano, stále ve výškách kolem 4,5 tis m a kocháme se pohledy na ještě vyšší sopky, horské masivy, hory porostlé jako by mechem atd.

 

Najednou před sebou vidíme nekonečné údolí s pouští Atacama a po čase i město San Pedro. Musíme ale ještě sjet z výšky 4,5 do 2,5. Brzdy začínají skoro hořet, ale motorem se to dá na dvojku ubrzdit také. Konečně sjíždíme z těch závratných výšek a moc se těším, že si dám konečně cígo a s chutí si zašlukuju, protože nahoře sice kouřím samozřejmě taky, ale není to ono. No jo, ale přichází do reálu druhá naše obava. Jakmile sjedeme do výšky 2,5 tis. m n.m. teplota okamžitě stoupne na nesnesitelných 40 st. Při krátké zastávce mám pocit, že se mi uvaří mozek. Objedeme dva kempy, ale zjišťujeme, že za těchto podmínek se tady asi nebude dát ani spát, protože pochybujeme o tom, že by se v noci ochladilo. Stejně chceme brzy ráno navštívit nejvýše položené gejzíry na světě, Tatio a tak vyrážíme opět nahoru. Cestou mají být dva kempy, ale ani jeden nefunguje. Zaparkujeme ještě za světla u jezera s plameňáky, ale když se setmí tak přijíždí policie, že tady nemůžeme parkovat, protože hned za jezerem je Bolivie a chodí tudy pašeráci a imigranti. Takže šup a pokračujeme opět po tmě, až do výšky 4,5 na parkoviště odkud se vyjíždí ráno v šest hodin ke gejzírům. Aspoň to tak doporučuje průvodce. Hurá, nebudeme muset vstávat ve 4 hodiny, jak to i dělají místní cestovky, které vezou své pasanty na gejzíry. Vstaneme v 5.30 hod, což je pro nás, kteří vstávají denně až v 9.00 hod. přímo vražedné. Spánek v těchto výškách je o ničem. Bolí hlava, já byl neustále vzhůru a převaloval jsem se a zobeme brufen jako slépka zrní. Zaplatíme vstupné a jedeme další dva km k oněm vyhlášeným gejzírům. Zpočátku není vidět vůbec nic a tak využiji náležitě novou čelovku. Chodíme od čmoudíku k čmoudíku, někde bublá voda do závratné výšky jednoho metru, někde jsou jen maličká jezírka s vařící vodou a hlavně je zima jak sviňa. Měli jsme zamrzlá okna a to o něčem svědčí.

Dáme kafe a čekáme na onen opěvovaný východ slunce mezi vrcholy zasněžených sopek a hor. No – nebylo to špatné, ale ne zas takové abychom zažili očekávány turisticky orgasmus. Vracíme se a nacházíme odbočku s názvem historico, jedeme tam jen proto, že vstupné bylo poměrně vysoké a nacházíme termální bazén. Je tady plno lidí, tak si lehneme a dáme ještě hodinového šlofíka.

V 10.00 jsme tu úplně sami a strávíme tady 3 hodiny jak koupáním, tak lelkováním v křesílkách. Stálo to za to.

 

Naši parťáci už nevydrželi vysoké výšky a tak se poprvé na delší dobu rozdělujeme a oni míří k Pacifiku. My po popisovaném odpočinku typu Hawaj, sjíždíme pomalu do údolí a odpoledne jsme zpět v Pedro de Atacama.

Opět to nesnesitelné vedro, ale my se těšíme na dobré jídlo, kterým je to tady vyhlášené. Dáváme exotickou rybu a já opět steaka. Bylo to super. Naočkuju Vlastu, ať zajde do jedné z desítek místních cestovek a poptá se na nějaký zajímavý celodenní výlet. Představí nám nádhernou trasu za 100 USD i se snídaní a obědem, sorry, ale my máme aspoň tip na zítřejší výlet.

Na těchto řádcích bych chtěl uronit slzu. Moc jsem se těšil na výlet do Bolivie, na největší solné jezero na světě Salar de Uiuni. Po dlouhém zvažování, kdy ženské odmítly hned a parťák posléze, jsme i já zbabělec jeden tuto hodně zajímavou etapu naší cesty vzdal. Vedro, vedro, výšky nad 5 tis, to vše mi napovědělo, že mám zůstat v Chile. Asi toho budu doma litovat, asi mi to neodpustí ti, kteří tam byli, že jsem to vynechal, asi jsme posera, ale je to tak.

Dnes vyrážíme na onu z cestovky okopírovanou trasu po solných jezerech. Je to jedním směrem 170 km, ale fakt to stálo za to. Snad jen fotky mohou zdokumentovat místa, kde jsme si připadali jako v Karibiku a zároveň jsme byli mezi úchvatnými horskými masivy a opět na náhorní plošině antiplano ve výšce 4,5.

 

 

Nakonec jsme se rozhodli, že se už nebudeme zpět do údolí vracet, ale že pojedeme po prašné cestě jiným průsmykem /Paso de Siko/ zpět do Argentiny. Neuvěříte. V horách nás nejprve zastavili chilští policajti, opsali si můj pas a číslo auta a poslali nás dál. Chtěl jsem razítko do pasu, ale on že né. Takže jedeme 20 km až na argentinskou hranici, abychom tady zjistili, že nemáme výstup z Chile. Ohrazujeme se, že nám ho policajti nedali, abychom se vzápětí dozvěděli, že celnice je ve 220 km vzdáleném, námi zvlášť oblíbeném městečku Pedro de Atacama. Pochopíte to? Ano, jeli jsme ve městě kolem celnice, ale mysleli jsme si, že funguje pouze pro několik km vzdálenou Bolivii, ale že se tady vyřizují i celní formality pro přechod 220 km vzdálený, to nás ani ve snu nenapadlo. Na jídlo nemáme už skoro nic (blbé celní formality), došla nám voda a my spíme u onoho „karibského“ solného jezera.

 

Pohled pro bohy, ale já se už tak těšil, že budu spát v normální nadmořské výšce, že si dám dlouhý dým a zatím jsem si zobnul další brufen a píšu tyto řádky.