Minule jsme skončili vysoko v horách, kde jsme byli nuceni přespat u překrásných solných jezer. Začíná mě dost výrazně bolet žaludek a i Vlasta se už v těch nadmořských výškách necítí na nějaký ten valčíček. Sjíždíme tedy naposledy do San Pedra de Atacama, dáme vydatné jídlo a jsme rozhodnuti, ještě pod setměním pokořit opět průsmyk Jama a tím pádem i vrcholnou výšku 4840 kterou se nám na této cestě podařilo dosáhnout. I auto už výrazně protestuje a v těch výškách, jako by nechtělo zapojit do výkonu své turbo. Výjezd ze San Pedra je sice pozvolný, ale soustavným stoupáním bez serpentin se dostáváme během desítky kilometrů z 2500 do 3400 a pak se supěním, pomaloučku na dvojku nakonec zdoláme i oněch pro nás rekordních 4840. Výš už to nejde, protože to bychom museli do vedlejší Bolívie. Ani mi to nepřipomínejte, stále se trápím, že jsem tu úžasnou zemi zbaběle vzdal.

Průsmyk zdoláme před setměním, jakož i místní celnici a jsme opět v Argentině. Sbohem Chile, viděli jsme tu toho hodně krásného, ale tak nějak podvědomě si s Vlastou vyjadřujeme souhlas s tím, že v Argentině je to tak nějak lepčejší. Nedá se to vyložené popsat, nedá se vylíčit příklad, ale tak nějak to cítíme. Jestli ten prach a požáry v centrálním Chile, nebo nemožnost někde na pažitu zaparkovat, nebo je to tím, jak nás šikanují na hranicích, ale prostě v Argentině se cítíme po těch 2,5 měsících jako doma.

Přijíždíme k obrovskému solnému jezeru (Grande Salinas), fotíme se na těch nekonečných pláních.

 

Vzniká tady restaurace, kdy vše v interiéru, ale i exteriéru je ze solných bloků.

Sjíždíme neskutečnými serpentinami do nížin

až ke stylovému městečku Purmamarca, kde si jednak dáváme místní tradiční jídlo, ale navíc navštěvujeme i místní trh. Kamenné obchody s místním uměním nás skutečně zaujmou. Jejich suvenýry jsou fakt vkusné, ne jako to někdy bývá. Člověk stěží vybírá a my nakonec ještě k sošce, kterou vozíme už 2 měsíce, přikupujeme pěknou menší tapiserii s místními výjevy.

 

Já si koupím ještě nezbytný slamáček a pak už pokračujeme dalším fantastickým údolím ( Humahuaca) na sever. 120 km si tím sice zajedeme, ale jde o údolí, které je chráněno jako světové dědictví. Skály jsou neskutečně zbarvené no prostě krásné.

 

Pak už se po 4 dnech opět setkáváme s našimi parťáky a zůstaneme celý den v dalších z mnoha termálních lázních (thermas de Reyes). Odpočíváme, abychom se vyrovnali s pobytem v nížinách, koupeme se a dokonce po několika týdnech i vydatněji v noci zaprší.

No a pak už vyrážíme napříč celou Argentinou od západu k východu. Máme před sebou 1200 km docela monotónní, absolutně rovné cesty a to nejen výškově, ale výjimečně i směrově. Za celý den zatočím volantem, pouze když odbočuji na cigárko. Nakonec nám jeden místní člověk doporučil, abychom k vodopádům Iguazu nejeli po hlavní cestě, ale abychom kopírovali zprvu uruguayskou a pak brazilskou hranici. Bylo to hodně zvláštní. Po dlouhé době jsme se ocitli v krajině plné zeleně, šťavnatých stromů obtočených liánou, mírně kopcovité a v mnohém mám reliéfem připomínající Jeseníky. Těch motýlů, ptáků, to musí být ráj pro odborníky. Po třech dnech dorážíme do Puerto Iguazu, konečně objevíme kemp s bazénem a tak se po celodenním koupání ve vlastním potu naložíme konečně do chladnějších vod.

Jedeme na Brazilskou stranu vodopádu a tak ať se nemusíme zdržovat složitým celním systémem, volíme raději taxi, které nás odveze z kempu do rezervace a odpoledne pro nás přifičí. Vstupné do rezervace bylo oproti ostatním národním parkům mnohem vyšší. Také to je třetí nejvíce navštěvované místo v Argentině. Hned po Buenos Aires a ledovci Perito Moreno.

 

Ještě dražší je výlet lodí pod vodopády, ale jak se říká, jsme tu jednou za život a tak jsme zvolili i tento pohled zespoda. Systém v parku je perfektně organizován, prostě to odpovídá těm davům, které tady asi v sezoně proudí. My jsme tu tak na okraji sezony, takže to celkem ušlo. Celým parkem jezdí kyvadlová doprava a vy si jen vyberete, na které zastávce vystoupíte a pak se k autobusu vrátíte a pokračujete. My se rozhodli dát jako první výlet lodí. Určitě to byl velký zážitek, ale na naše gusto borec příliš machroval a tak nás nechal pod jedním obrovánským vodopádem řádně vykoupat. Ještě že jsem 5 vteřin předtím uložil foťák do tašky, ale ostatní bylo totálos promočenos. Peníze jsem ždímal, ciga sušil na slunci, kapesníky vyhodil. Vodopády jsou skutečně jedinečnéa jak píše průvodce, jsou 3x větší než Victoriiny vodopády v Africe. Všude je však mlžný opar a tak se fotí celkem složitě, nemluvě o neustálém čištění objektivu. Co nás zaujalo stejně jako vodopády, to byla říše motýlů. Na fotkách je jich pouze pár a kvalita také není úplně ok, ale sedali si nám všude a byli jedním slovem nádherní. Také nosal patřil mezi další úlovek našich lovů beze zbraní.

 

Teď jsme zpět v kempu a plánujeme zítřejší odjezd do Brazilie, od které si slibujeme, že se tady vykoupeme u moře a snad trošku před návratem i odpočineme. Ale čeká nás ještě ujet několik tisíc km, tak nevím, nevím, jak to s tím odpočinkem dopadne.

Technická : máme ujeto 18.000 km, pneumatiky jsou v pořádku, ale já si musel koupit nové boty, protože ty původní se pomalu rozpadají a jak říká Vlasta, už se s němi nedá žít v jedné místnosti. Fotky jsou už trošku monotónní a přistihnu se, že už se mi ani fotit nechce, protože jsem to už někde viděl. Vlasta mě ponouká fotit více lidi, domy. Lidé jsou na to opravdu hákliví a já nechci mít mačetu mezi lopatkami a krásných koloniálních domů je pomálu.