V pořadí druhý výlet za potápěním se uskutečnil z městečka Agnes Water na ostrov Lady Musgrave Island.

Tentokrát nás na lodi bylo mnohem více, ale na ostrově jsme se rozdělili na několik skupin a ty pak uskutečnili nejen snorkling, ale i návštěvu přísně chráněného ostrova a nakonec nad mé očekávání krásnou plavbu lodí s proskleným dnem nad korály.

Potápění bylo nádherné. V mnoha ohledech možná i zajímavější než předcházející ponor v Cairns. Korály byly ještě bohatší, v desítkách barev a tvarů, rybky byly také zastoupeny ve více druzích a velikostech. No a samostatnou kapitolou byly želvy. Ty jako by tady měly sraz a vyloženě si nás a my jich užívali. Hodinka pod vodou, která byla ostatně ještě studenější, uběhla na to šup a už nás po lehčím obědě navigují na loďku, která nás převeze na nedaleký ostrov Lady Musgrave. Název je podle jedné místní političky, která koncem 19. století nechala toto území vyhlásit jako chráněné. Óó jaký to osvícenec.

Pro představu kde že jsme se to potápěli a jak vlastně vypadá laguna s ostrovem :

Ostrov sám o sobě leží uprostřed korálové laguny. V širém moři najednou korálové útesy a v jejich srdci ostrov. Jak jsme se dozvěděli z podrobného výkladu, ostrov vznikl pouze a jen z písku a hlavně zbytků korálů, které se postupně rozpadají v nový písek.

Na ostrově sídlí obrovské kolonie ptactva, které zde přilétájí snést vajíčka a vyvést mladé. Při procházce ostrovem jsme si připadali jako ve filmu Ptáci. Samozřejmě i na pokálené šaty od Vlasťuly došlo. Co nás ale překvapilo, že se zde nachází i camp. Ne takový ten komerční, ale za 400,- AUS (7.500,- Kč) si můžete zaplatit noční pobyt na tomto ostrově ptáků. Vše sebou tam a vše sebou zpátky. Stromy, které na ostrově rostou, jsou výhradě fikusy, jak je známe z obývacích pokojů našich rodičů, ale ne v té zakrslé podobě, nýbrž ve velikosti stromů.

Plavba zpět na molo (to jsem zapomněl zmínit, že loď, na které jsme připluli, zakotvila u umělého mola uvnitř korálů)

se uskutečnila loďkou, která měla skleněné dno. Zprvu mi to připadalo jako na míru japonským turistům, ale nakonec to bylo úchvatné. Náš lodivod znal každý korál a tak nám tu krásu postupně dávkoval. Opět jsme viděli několik karet obrovských (želvy), opět ty úchvatné pohledy na korály. Ale to bych se opakoval. Bylo to ale skutečně, nad mé očekávání, moc pěkné a působivé. Jen ty barvy na fotkách neodpovídají skutečnosti.

 

No a zazvonil zvonec a pohádky je konec. Vracíme se již po celkem klidném moři, protože cestou tam to byla úplná divočina a mnoho, opravdu mnoho jedinců cestu strávilo s pytlíkem u pusy.

Ještě navečer vyrazíme z Agnes Water na jih s cílem maximálně se přiblížit městu Hervey Bay, kde se má uskutečnit další komerční výlet, tentokrát za pozorováním veleryb. Jejich sezóna tady pomalu končí a poplují dále na jih, protože moře jim začíná být moc horkým. Tuto cestu absolvuje pouze Vlasťule, protože já jednak nemusím vidět všechno, a také mi plavba lodí nečiní nijakého zvláštního potěšení. Navíc jsme za kaporkapem pluli již několikrát v minulosti.

Já si mezi tím dočetl krásnou knížku o dějinách vzniku Australie z nakladatelství Lidové noviny. Úžasná knížka a asi tak budu činit i do budoucnosti, když se budeme chystat na další cesty. Vydali takto už nespočet zemí a mě jen mrzí, že to má dcera, která mi knížku darovala k narozeninám, objevila až nyní.

James Cook objevil Austrálii v roce 1770 a hned o 8 roků později začalo její osídlování. Ono se kolem tohoto neznámého ostrova motali jiní mořeplavci i dříve, ale nikoho nenapadlo jej zabrat pro svého panovníka. A tak se dějiny osídlování začaly psát až rokem 1778. Angličany zprvu tato vzdálená země příliš nezajímala, ale zároveň v tom spatřovali možnost, jak se navždycky zbavit nepřizpůsobitelných. Ach jo, kde my bychom už byli, kdybychom měli někde takovýto ostrov. Prvních 10 lodí bylo skutečně půl na půl trestanců a jejich bachařů. Samozřejmě se přidalo mnoho dobrodruhů bez budoucnosti v Evropě. Ti spatřovali v této možnosti šanci, jak začít nový život. A tak se na ostrov vypravilo první 2.000 lidí. Nebudu zde přepisovat knihu, ale pár fakt, které mi utkvěly v paměti. Při osídlování absolutně pominuli, že zde žijí původní obyvatelé a to Aboriginci. Po celé generace je v podstatě přehlíželi, brali si, co uznali za vhodné, zabírali zemi, vytlačovali domorodce a nic neřešili. V Americe se alespoň tvářili, že indiánům vytvořili rezervace, „odkoupili“ části území, ale tady se v podstatě bez boje vše přivlastňovali a domorodce zatlačili do vnitrozemí, kde nebyly podmínky pro chov dobytka ani pro zemědělství. Je to do dnešních dnů nevyřešená otázka, která se vznáší nad touto zemí. Teprve nyní resp. v 80. letech připustili, že se dopustili bezpráví na původním obyvatelstvu a snaží se o nápravu. A tak Rudé skály v centrální Austrálii již Aborigincům předali do správy ( od té doby už neexistuje Ayersová skála, ale Uluru ) a s tím i mnoho pozemků. Samozřejmě ale pouze ty pozemky, na kterých nestojí první vytvořená města Sydney, nebo Brisbane, či Melbourne. Je neuvěřitelné, kam se tato země posunula za pouhých 235 let.  Po II. světové válce bojovali dokonce s komunismem a to dost drasticky, podobně jako tomu bylo v Americe. Vlády konzervativců a labouristé se zde střídají celkem pravidelně. Nicméně byla vždy tato země závislá na vývozu. Nejdůležitějším artiklem byla ovčí vlna. Už 100 roků po začátku osídlování bylo na kontinentu 100 miliónů ovcí. Když bylo poměrně zle, tak zde objevili obrovské zlaté doly a ty daly zemi další impuls k rozkvětu. Tím, že se Austrálie vždy chtěla plnohodnotně začlenit mezi světové velmoci, důsledně dbala na účast ve válečných konfliktech, které se jich přímo tak netýkaly, ale matička Anglie si smočila a tak šup na pomoc. Jednotky Anzac, které bojovaly za I. světové války v Turecku, patřily mezi ty nejudatnější.

Co napsat závěrem krátkého výletu do dějin Austrálie. I když se toto společenství vždy v minulosti a současnosti tvořilo výhradně z imigrantů, tak si stát poměrně bedlivě hlídal kdo a s čím přichází. Po mohutných imigračních vlnách z Asie, se začali bát o své označení bílé země. Dnes například zcela zamezují přílivu přistěhovalců z Afriky, který válcuje Evropu. Uvědomují si, že přistěhovalci byli a jsou nositeli pokroku. Nikdy nepatřili mezi žraloky v oblasti moderních technologii a tak vše moderní, se do země dostávalo prostřednictvím nově příchozích. Na straně druhé investovali neskutečné prostředky do vzdělávání a tak se v 90. letech stalo vzdělávání druhým nejrozvinutějším vývozním artiklem po turismu (nepíši tím o surovinách). No holt, takový dobře vybraný imigrant nemusí být zákonitě vyžírkou. Jen se s ním musí umět pracovat, musí se mu jasně říci, co od něj společnost očekává, jaké jsou jeho práva a hlavně povinnosti. A právě v tom nyní Evropa notně pokulhává. 

no a ještě mapa, kde že se to právě nacházíme