Dnes se hlásím se zápisníkem zahraničních dopisovatelů já, Vlasta. Za prvé proto, abych taky přispěla svou trochou do mlýna a za druhé proto, že návštěvu Hervey Bay a cestu za velrybami jsem podnikla sama bez Vládi. Vidět velryby – keporkaky – mě lákalo od prvního okamžiku, kdy jsme začali plánovat tuto cestu. Hervey Bay bylo místo, o kterém jsem si toho nastudovala nejvíce – kdy tady velryby jsou, kdo za nimi jezdí, jaké procento úspěšnosti mají jednotlivé výpravy apod…. Velryby jsme už viděli na našich cestách několikrát – na Hawai, v Jižní Africe a trošku i na Aljašce. Mne tito tvorové ale fascinují stále a neuměla jsem si představit, že pojedu kolem pobřeží Austrálie a nevypravím se je opět pozdravit a zhlédnout jejich ploutví máchnutí do moře. Spěchali jsme do Hervey Bay, protože jsme už úplně na konci sezóny a taky se má hodně pokazit počasí. V místním Infocentru mi řekli, že velryby v zátoce ještě stále jsou a tento týden se jede naposled. Mám jet hned, jak to půjde – no to se řekne – odpolední jízda je kvůli silnému větru zrušena a ranní jízdu lodí musím ověřit telefonicky ještě v 6 hodin večer. Naštěstí se počasí umoudří a výprava je potvrzena. Ráno tedy vyrážím a Vláďa zůstává v kempu a dopisuje web.

Do zátoky dorazíme asi za 1,5 hodiny jízdy velmi rychlým katamaránem. Kapitán zastavuje loď a už nám ukazují první velrybí skupinku. Jsou hodně blízko a užívají si krásny slunečný den a velké vlny a pozornost publika. Jsme v zátoce 2 lodi a nadšeně pozorujeme ty velikány. Zatím jen plácají ploutvemi, ale to znamená, že jsou v aktivní části dne a že bude veselo. Taky že jo – posuneme se lodí kousek dále a připluje k nám další, tříčlenná skupinka velryb. Ta se přišla vyloženě předvést a vyřádit. Jsou to samice a mládě. Jsou od nás asi 100 m. Skáčou do výšky, dělají salta – přesně ty obrázky, které známe, jak vyskakuje velryba z moře. Je to tak úchvatné a vidím to poprvé v životě a nějak nezvládám koukat a mačkat při tom spoušť fotoaparátu. Takže sorry, ale z této části zážitku žádná fotka není. Ale pár ploutví a plácnutí jsem zvládla:

 A když už si myslím, že tohle už nemůže nic překonat a nemůže být lepší zážitek, tak se posuneme kousek dále, sledujeme skupinu jiných 3 velryb, zastavíme a naše průvodkyně za chvíli hlásí: „Pozor, budete svědky výjimečné události. Narazili jsme asi na velryby, které si nás plavou prohlédnout. Jsou na 3 hodině a plavou přímo na loď. Nebojte se, budou hodně blízko, zapněte spouště fotoaparátu a hlavně dýchejte!! Už nám v této fází výpravy párkrát někdo omdlel.“ A fakt – 3 velryby plavou přímo proti nám – mačkám, mačkám a pak si uvědomím……nedýchám.

Podplavou pod lodí, udělají malou smyčku a vyplavou ven na hladinu.

 

A kdyby se náhodou ještě někomu z nás zdálo, že má málo – tak paní průvodkyně právě v tuto chvíli hodí do moře speciální mikrofon a my na lodi slyšíme, jak si ty velryby povídají. No vůbec nechápu, ale mám pocit, že rozumím: „Matyldo, já ti říkala, že takhle blízko pod loď nikdy nesmíš, kolikrát, ti to budu opakovat!“. „Promiň mami, ale oni byli tak úžasně vyvaleni, tomu nešlo odolat. Už to neudělám. Slibuji. Ale ještě si zaskáčeme, jo?“

 

Tak, to byl zážitek všech zážitků. Trvalo to hodinu a vydrželi bychom určitě mnohem déle. Pak kapitán nastartuje loď a opouštíme je. Sedám si dozadu, jsem tam úplně sama a pozoruji vzdalující se Fraser Island a Hervey Bay a na obzoru najednou vidím velrybu – vyskakuje do výšky, úplně málem až po ocas, jako by chtěla říct: „Ještě mě, mě si vyfoťte, mě jste ještě neviděli…“. Byla už hodně daleko. Skákala už jen pro mě a bylo to nádherné představení.

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

Bude to hodně těžké pokračovat po příspěvku Vlasty. Ona už v dětství měla za slohu vždycky jedničku a u mě to bylo tak půl na půl.

Opouštíme po poledni tuto krásnou zátoku a míříme na jih. Čeká nás jízda po pobřeží a začínáme v městečku Noosa Heads. A hle - zatím šťastná dvojice.

Pokračujeme přímořskými letovisky po pobřeží, až dorazíme do prvního mega města a tím je Brisbane. My tudy pouze projíždíme, i když jsme si alespoň za jízdy pořídili pár fotek.

Vracíme se na pobřeží a městem Gold Coast začíná taková australská riviéra. Všechna městečka jsou přecpaná turisty, pobřežními kavárnami, ale světe div se, hlavně neskutečně vysokými budovami, které se mi zrovna tady vůbec nelíbí.

Fičíme tímto komerčním úsekem až do města Tweed Heads, kde konečně složíme hlavy. 

Nemůžu nezmínit, že s příjezdem do Tweed Heads opouštíme Qeensland a vjíždíme do New South Wales. Hodinky si posunujeme o hodinu dopředu a tím se vzdalujeme středoevropskému času, teď už na 9 hodin.

Ráno vyrážíme do N.P. Murwillumbah. Jenže chybička se vloudila a já zadal do navigace jinou destinaci a to Mullumbimby. Vracet se člověk nemá ani v životě, a tak pokračujeme tentokrát do vnitrozemí. Nějak už máme toho pobřeží na chvíli dost a rozhodli jsme se pro nějaký národní park ve vnitrozemí. Jeden dobrý člověk, a že jich tady je, nám poradil, určitě navštívit staroanglické městečko Armidale a s tím je spojena cca 100 km dlouhá cesta nazvaná jako „Cesta vodopádů“. Ujedeme ten den hodně km na celkem úzkých a klikatých cestách, ale příroda je zde zase o trochu jiná. Některé úseky nám dali vzpomenout na domovinu, protože až na netradiční stromoví se pohoří podobalo našim Beskydám.

Krátce před setměním dorazíme na první vodopád a tím je Ebor Falls.

Celou cestu byla obloha vymetená a navečer se zatáhlo. Spíme podruhé nadivoko na krásném odpočivadle uprostřed lesů.

Ranní záběry a pohledy byly ještě půvabnější než ty z večera.

Také nás při snídani navštívilo menší stádo klokanů a tak je de facto poprvé spatřujeme ve volné přírodě a ve větším počtu. Nevím, kdo vydal ten povel, ale najednou se všichni sebrali a pelášili jako o závod. Tak spoň mamku s mimčem a papouška nových barev.

Cestou ještě zastavujeme u vodopádů Wollomombi. Ty jsou pravděpodobně ještě mohutnější, ale globální oteplování odrazilo už i do Australie a po vodě ani památky.

Konečně se ocitáme v městečku Armidale. Jde skutečně o staroanglické městečko, které se snaží si zachovat tuto tvář do dnešních dnů. Je zde plno původních staveb a také dva anglikánské kostely. Posezení u kávičky na main street a návštěva oněch kostelů ukončila návštěvu města a my se z části stejnou cestou vracíme zpět k moři. (stejných bylo pouze 80 km, viz mapka).

Navštívili jsme ještě N.P. Cathedral Rock. Tady jsme dali hodinovou procházku mezi bludnými kameny a opět se setkali s klokany.

Navečer dorážíme do města Nambucca Heads a máme toho dnes skutečně dost.

Další den už opět po pobřeží na jih do města Port Macquarie a posléze dále až do North Haven. Tady si dáme krásnou dopolední procházku v N.P. Crowdy Bay

Je to prozatím nejdelší trek, který jsme absolvovali, ale naše dobrá fyzická kondice nám dovolila udělat z dvouhodinové vycházky pouze hodinu dvacet. No prostě namakaná dvojka.

Dnes to bylo hodně místopisné psaní, možná je to trošku nudné, ale my si cestu skutečně užíváme a vesměs nikam nespěcháme. Zastavujeme na pobřeží na spoustě míst a kocháme se tou nádherou. Je až neskutečné, že se Australanům to pobřeží tak podařilo. Oč jsou však krásnější pláže, o to je zde problém při koupání a to jak se žraloky a medúzami, ale také s velkými vlnami, které Vás jednoduše vtáhnou do moře a návrat je velmi těžký. Řeší to plážemi s dozorem, kdy vybojkujou část pláže a tam borci z pobřežní hlídky dohlížejí nad plavci.

Ještě zmínka o tom, kde zpravidla spíme. Zatím neřešíme v těchto hustě obydlených oblastech spaní na divoko. Navečer dojedeme do camper parku, což jsou areály pro obytná auta. Parky jsou kompletně vybavené a hlavně neskutečně čisté. Koupelny, toalety, kuchyň vybavená do těch nejmenších detailů. Co je oproti našim dálavám nezvyklé, že minimálně 2/3 těchto campů obsadí dlouhodobě Australané svými přívěsy, které jim slouží buď na víkendy, nebo starší generace zde dlouhodobě žije svůj každodenní život. A ještě fotku, jak to vypadá u nás v autě.

Všichni jsou k sobě maximálně ohleduplní a nejúžasnější je jejich pozitivní přístup k životu. Každý pohled do očí s kolemjdoucím je provázen úsměvem a pozdravem. Spousta lidí nás zastaví na cestě a ptají se, odkud jsme, kam míříme a případně přidají nějakou tu radu, či zkušenost.

Tak a dneškem končí jedna velká etapa, Etapa cesty z Cairns do Sydney. Ujeli jsme prozatím 3.500 km a jak už jsem se zmínil, v absolutní pohodě, beze spěchu a v klídku. Před dojezdem do Sydney ještě cestou zastavujeme na doporučení průvodce Lonely Planet ve městě Newcastel. A určitě jsme nelitovali. Moc příjemná atmosféra, spousta původních anglických staveb, prostě velmi zachovala původní architektůra na každém kroku. No a ty kavárničky, bylo těžko si vybrat, ale byli jsme nadšeni.

Výjezd k majáku, fotka přírodního bazénu a teď už skutečně jedeme do Sydney na které se moc těšíme.