Tak. A dorazili jsme do závěrečné destinace naší dlouhé cesty. Jsme v Západní Austrálii, poslední z federálních států. Po Qeenslednu, New South Walesu, Capital Teritoriu, Victorii, Austral Central Teritorium a South Australie, je West Australie poslední ze osmi států, které se historicky na tomto kontinentu ustanovily. Samozřejmě jsem na jeden stát zapomněl a tím je Tasmánie. Ale jelikož leží mimo pevninu, tak jsme ho výjimečně vynechali.

Překonali jsme dlouhou Nullarbor Plain – cestu na západ totální planinou ( název Nullarbor je odvozen od latinské nuly nebo také nic ), která se v průběhu cesty několikrát změnila. Prvních 250 km jsme jeli zajímavým lesem, pak 500 km úplnou pustinou a nakonec zbývajících 500 km takovou směskou.

 

No a to bylo jediné, co se cestou měnilo. Trasa vedla napřímo podél jižního pobřeží, takřka rovinatou krajinou. Zvěře pomálu, i když tabule neustále informovaly o možné srážce s velbloudem, klokanem, nebo pštrosem. Pravda, klokani nám jednou do cesty vběhli, ale naštěstí to bylo v dostatečné vzdálenosti, abych mohl přibrzdit a oni bezpečně přeběhli. Ale i tak jsem se lekl, zpomalil a na delší dobu jsem jel místo tradičních 110 km/hod. pouze maximálně stovkou. Kolem cesty jsme totiž viděli několik odstavených osobáků, kteří po srážce s klokanem, nechali své auto na pospas osudu. Ono volat odtahovku do takových končin, by bylo asi dražší než ta auta. Ale za to kamióny stály za to. Mají na délku až 36 metrů a když je míjíte v protisměru, tak to Vás tedy pěkně rozhoupe.

  

A tak největším rozptýlením byl úsek Great Australian Bight. Na více než 100 kilometrech jsme měli možnost na třech vyhlídkách spatřit nekonečné útesy, 80 metrů vysoké, do nichž bez přestání buší silné vlnobití. Krásné pohledy a ještě krásnější procházky.

 

Druhým rozptýlením pro nás negativním, ale byla hranice mezi Jižní a Západní Austrálii. Poprvé jsme se totiž setkali s něčím, co jsme si mysleli, že patří pouze a jen do jižní Ameriky. Na hranici totiž vládli stejně jako v Chille srandovní lidé, kteří vám vlezou úplně všude, aby odhalili i tu poslední cibuli. Do slova a do písmene nám zabavili vše, co se týče zeleniny a ovoce. Prý jde o ochranu farmářů v západní Austrálii. Bože, co to je za blbost, my pak ještě dva dny nenarazili na žádnou prodejnu, kde bychom si zeleninu, ne-li tak ovoce mohli koupit. Mango jsme si mohli sníst na celnici, já narychlo snědl i banány. Rajčata a avokádo, brambory, cukina a okurek, jakož i jablka zmizely v nenávratnu. Co se týče mrkve, tak jsme museli odříznout zelený konec a pak nám je pustili do oběhu. No ještě jsme na západě nebyli a už nás pěkně naštvali. Slečna argumentovala, že to platí mezi všemi státy, ale pouze oni to vyžadují, kontrolují a dodržují. Srandovní argument, zvlášť s ohledem na nedostupnost těchto věcí dalších 900 km.

Spali jsme 2x nadivoko, vždy na krásném místě a hlavně v absolutním klidu a míru.

V závěru minulého dílu jsem se zmínil, že pojedeme 250 km úsek bez jediné zatáčky. No trošku jsem přihodil, protože šlo ve skutečnosti o 90 mil a tedy o 146 km. Ale bylo to fajnové. Fakticky ani jeden sebemenší oblouček jsem nevykouzlil, maximálně tak při přejíždění zleva doprava. To jsem si vždy hrál na toho ševce, který si chodil zazpívat do vedlejšího království. Já si tak hrál na to, že jedu chvíli v česku (po pravé straně) a pak zas v Austrálii (po levé straně). No a to byly jediné zatáčky a v podstatě i zážitky.

Po třech dnech dorazíme do města Esperance. Já mám už řízení plné kecky a to nás ještě nějakých 1500 km v dalších dnech čeká po cestě do Perthu a pak dalších 1300 km na sever. Po krátkém odpočinku Vlasťule zavelí a pokračujeme do národního parku Cape Le Grand. Tady si nenecháme ujít tři zastávky. První byla u zátoky Thistle Cove. Oběma nám spadly dolní čelisti, když jsme poprvé v životě viděli dokonale bílý písek. Fotím jako o život, koukám a nevěřím svým očím. Snad jen teplota 20 st.C. mě odradila od koupání.

 

Druhou zastávkou byla pláž Lucky Bay. Opět neuvěřitelné. Pláž ve tvaru půlměsíce, písek jako bílá sádra, moře nepopsatelných barev.

 

No a nakonec jsme při procházce narazili i na klokany, které tady na svých prospektech avizovali, ale já jim příliš nevěřil. A přece tu byli. Dokonce tady stavějí úžasný camp pro obytná auta a to na kopečku nad zátokou. Až tady někdy pojedete, tak se nezapomeňte stavit.

Poslední zastávkou je Le Grand Beach. Nekonečná pláž, opět z bílého písku. Pomalu se začíná stmívat, sluníčko je příliš nízko na povedené fotky a tak vám musí stačit naše tvrzení, že to bylo opět něco nového, neomšelého, zajímavého a dalo by se tady sedět na břehu celou věčnost.

 

Pokračujeme 500 km dlouhým přejezdem do města Albany. Těšili jsme se na zdejší národní park, ale zcela bez upozornění byl celý zavřený. Že jsme k němu ujeli 30 km, to nikomu nevadí. Ono při těch zdejších vzdálenostech se není čemu divit. A tak jsme zde pouze přespali a pokračujeme dalších 500 km napříč jižní částí západní Austrálie na její skutečně západní pobřeží. Tady by se mělo oteplit a taky se tak stalo. Ale průvodním jevem těchto končin je poměrně silný vítr. Když píšu silný, tak mám na mysli pro nás malý tajfůnek. Navštívili jsme vyhlášené letovisko Petrhaňů - Busselton a pokračovali dále na konec výběžku do městečka Dunsborough. Tady nám slibovali pozorování veleryb, které by mělo být aktuální od prosince, ale protože bylo 29.11. tak z toho nic nebylo. Ale vyhlídka opět nádherná, ale zase tisíce agresivních much.

 

Cestou nás strašily tabule, že v oblasti je spousta hadů, ale nakonec jsme mohli vyfotit alespoň malé ještěry. Zdůrazňuji ještěry, nikolivěk ještěrky :)

 

Ráno, než kopneme do koní navštívíme ještě delphinárium. Prostě místečko na pláži, kde se pravidelně objevují delfíni a můžete je krásně pozorovat.

 

No a pak už pelášíme na sever. Začíná poslední část naší cesty a tou je severní lokace nad Perthem. Uvidíme, jak daleko se nám bude chtít, protože už mám fakt volantu plné kecky, ale zase si od toho slibujeme krásné pláže, teplé počasí, i když s tím větrem.

Perth krásně projedeme po pětiproudé dálnici a míříme do první připravené lokace a tou je národní park Nambung, kde mají být pěkné kamenné útvary, které jsou roztroušeny po velké ploše a naštěstí se mezi něma může jezdit autem. Opět je totiž velký vítr a tak se v podstatě ani nedá vylézt z auta. Ale stálo to za to.

 

Ještě dodatek. Protože jsme tady přijeli po zavírací době a platí se zde vstupné, tak to mají zařízené tak, že si vezmete obálku, do ní vložíte požadovanou sumu a vhodíte do schránky. U sebe pak máte pouze kontrolní kupón. Bomba. U nás by zavřeli a přijeď jindy. A jak tak odhaduji autralany, tak by žádného nenapadlo vstupné nezaplatit.

Druhý den dojíždíme na překrásnou pláž Jurien Bay. Maličká vesnička na pobřeží a na jejím konci nádherný, kompletně vybavený park. Grily, pro děti spousta různých prolézaček, lavičky, sprchy po okoupání, toalety. A protože je 11.00 hodin, tak bereme kávičku, židličky a upalujeme na pláž. Voda je neskutečně čistá, tyrkysově modrá, akorát tak studená, aby osvěžila. Dokonce se tady dá pár metrů od pláže šnorchlovat nad menšími útesy, ale nám jaksi chybí ona výbava v podobě potápěčských brýli, šnorchlu a ploutví. A tak si zpívám, nevadí, zase bude líp.

 

Zůstali jsme tady dvě krásné hodiny. Jen jsme si lebedili na pláži a nikam jsme nespěchali, nic nás nerušilo.

No a tady na pár dní přeruším náš cestopis. Budeme na cestách ještě 14 dní, ale nebudu psát, protože by to nebylo asi pro vás ničím zajímavé. Krásné pláže vychvalujeme od začátku a naše další cesta na sever nebude o ničem jiném. Na závěr máme rezervovaný hotel v Perthu, abychom si před odletem do Hong Kongu odpočinuli. Tak od tamtud potom napíšu závěrečný report. 

ať je nějaká změna, tak mapu na rozloučenou :)