Takže se Vám zase po týdnu hlásíme z naší cesty. Od minula jsme se vzdálili ještě o další hodinu, na 10 hodin plus, neboť jsem se dozvěděl o zavedení zimního času v českých luzích a hájích. To jen na okraj.

Tentokrát vkládám mapu ujeté etapy na začátek, abyste věděli kudy projíždíme dříve, než na samotném konci.

V sobotu jsme dorazili do našeho, z minulosti zamilovaného města Sydney. Několikrát jsem už asi zmiňoval, že velká města nás příliš neberou, ale že z minulosti máme dvě, které se nám výjimečně líbily. Jedním je San Francisko a druhým právě Sydney. Upřesnil jsem si, že jsme zde byli v roce 2006 a tak v úvodu uvedené, že jsme tady po 7 letech, nebylo úplně přesné.

Tentokrát jsme nebyli ubytování v centru, ale vyzkoušeli jsme si australské dráhy. Jeli jsme 40 minut do centra vlakem z čistého, přehledného nádraží v Mirandě a jízda poschoďáčkem byla moc příjemná. Zvláště, když jsme vystoupili na hlavním nádraží v úplném centru. Rozhodli jsme se, si opět zakoupit celodenní jízdenku na autobus hop on, hop off. Je to nejlepší způsob, jak za krátkou dobu poznat město ze všech možných úhlů. Tentokrát jsme se snažili vystoupit tam, kde jsme to minule odflinkli. Např. ve čtvrti Rocks, prapůvodní část města z kamene ale byla přecpaná turisty, což není nic divného, ale hromada stánků se všelijakými tretkami mě u srdce nechytla. Za to kontrast starého s novým je úžasný

Můj kamarád Honza se mě v mailu ptal, jak to tady máme s jídlem, že neproběhla ještě žádná informace. No tak alespoň vzorek.

Ne ne, to není typické naše jídlo. To jsme jen navštívili německou hospodu, kde kromě skvělého vypečeného vepřového kolínka byly holky v bavorských krojích a kluci v kožených kalhotách s padacím mostem. My se od samého začátku specializujeme na zkoušení různých typů steaků. A tak jsme už měli ovečku, vepříka a mnohokrát hovězí. Každý nákup je sice malou loterií, ale zatím jsme se nespletli. V obchodě je vše přehledně uloženo v chladicích boxech, takže největší problém je vybrat. No a večer si masíčko ugrilujeme na venkovních grilech na to tata. Už jsem se to trošku naučil, hlavně zeleninu jako rajče, cukina, mrkem, paprika. Někdy k tomu přihodíme brambor, ale většinou jen tak se zeleninou. Samozřejmě, že se objevíme i v restauraci, ale to spíše zkoušíme typicky australská jídla, jako je vietnamská polévka Pho, nebo čína na smažených nudlích, nebo oblíbený je taky vídeňský řízek. Tak aby bylo jasno, žádná typická australská kuchyně příliš neexistuje. Snad jen v případě, že hamburger vynalezli tady, protože těch se tady nabízí většina. Jo a ještě je tady typickým jídlem Fish and Chips. Samozřejmě pak se tady griluje na tisíc způsobů. Co je však úžasné, že cokoliv v marketu koupíme na snídani, nebo na rychlé nasycení, tak je v prvotřídní kvalitě. Jogurty jsou něco úplně jiného, než jíme doma, salámky, paštičky a hlavně sýry jsou jak z jiného kontinentu. Prostě Honzíku s jídlem, stejně jako s ostatním prozatím žádné problémy.

A teď zpět do Sydney. Další cílem byla samozřejmě světoznámá budova Opery. Opět jsme se nemohli vynadívat na tu úžasnou architekturu, na zajímavou skladbu samočistících se dlaždic, na ty neskutečné výhledy na centrální obchodní část města.

Nemohli jsme vynechat ani přilehlý park. Ten jsme obdivovali už při minulé návštěvě, protože něco takového uprostřed města, v bezprostředním dosahu těch nejdražších ulic na světě, to se hned tak nevidí.

Dokonce si dovolím přiložit dvě fotky skoro ze stejného místa, ale po 9 letech. Tentokrát opera v pozadí není tak zdařilá, ale za to my jsme se podařili J. Nevím sice, co to mám na sobě před časem, ale jednoho jsem si všiml, a to že mám nějaké tmavší vlasy. Ještě že ta Vlasťula je stále stejně krásná.

Dokončili jsme projížďku městem a k večeru jsme potkávali velké skupinky mládeže, která se připravovala na helloweenskou noc. Některé výtvory až hrůzu naháněly, ale bylo vidět, že to bude hodně bujará noc, protože na všech volných prostranstvích pro ně chystali stany s občerstvením (pivem). A ještě se mi líbila tato dvojice black abd white

Další den míříme ještě v rámci města na místní pláže a objevujeme přírodní bazény v moři, které jednak chrání od žraloků a hlavně vás vlna nesmete do vodních dálav. Protože teplota opětovně vystoupala ke třicítce, tak neváháme a koupaliště využijeme.

To že je součástí bazénu i veškeré zázemí se sprchou, převlékárnou, to už nás ani nepřekvapuje. Pokračujeme na jih do národního parku Royal. Poprvé musíme zaplatit při vstupu fee, protože jinde bylo prozatím vše gratis. Příroda je zde zase trošku jiná. Když jsme si uvědomili, že to mají obyvatelé Sydney hodinku autem, tak jsme se přestali divit, že tady za slunečné neděle bylo dost nacvaknuto.

Pokračujeme do města Kiama. Taky tady jsme už před 9 lety byli a je to velice zvláštní pocit, když se člověk vrací na „známá“ místa. Jedna vzpomínka stíhala další, že jsme opět i tady využili venkovní mořský bazén, ze kterého jsme se mohli kochat úžasnými výhledy jak na maják, tak na blízké okolí. Vše završíme návštěvou gejzíru, kdy mořská voda při vlnobití vyvěrá v podobě vodotrysku ze skály. Určitě už byl i vyšší, ale my jsme rádi i za to, protože moře bylo celkem klidné.

Na jedné vyhlídce jsem potkal člověka, který jako by vypadl z oka mému bývalému kolegovi z Bernies, Jayovi. Až mě z toho zamrazilo, protože ta podoba je neskutečná. Už jsem mu to poslal, tak uvidíme, jak se k tomu záletu do Australie postaví :)

No a teď se vypravíme do vnitrozemí. Loučíme se s plážemi, pobřežní hlídkou v akci, krásnými výhledy na pláže a útesy.

 

Míříme do Canberry, hlavního města Australské federace. Původně toto nebylo naším cílem, ale jeden náš kamarád z Ostravy, nás dal takto na dálku dohromady s místní českou rodinou. No a ta bydlí právě v hlavním městě. Cestu vnitrozemím si užíváme. Navštívíme unikátní lesní stezku, která vrcholí zavěšenými lávkami, ze kterých je krásný výhled do širokého okolí a do blízkého deštného pralesa.

Schůzka s našimi novými kamarády je domluvena na šestou večer, kdy se vrátí z práce a tak máme celý půlden na prohlídku města. Tak to jsme tedy nečekali. Město je postavené na základě politické objednávky. Věčný spor Sydney a Melbourne o to, kde bude hlavní město, byl vyřešen výstavbou nového města na půl cesty mezi věčnými rivaly. Bylo vypsáno výběrové řízení a zvítězil návrh americké architektky, která navíc nikdy na tomto místě nebyla. Prostoru měla dostatek a tak si pohrála s monumentálními příjezdovými komunikacemi, s pravidelnými okruhy a sektory, s dostatkem zeleně, vody a promenád. V městě dnes žije cca 400 tis. obyvatel, mají asi dostatek financí a tak je vše vymazlené. Navštívili jsme jako první památník světových válek. Oslovilo nás, že nešlo o nějaké velikášství, spíše že jsou vzpomínky na své spoluobčany ve světových válkách v jejich myslích stále živé. Jsou zde jména nejen padlých, jak to bývá obvyklé, ale protože šlo hlavně v I. světové válce o dobrovolníky, tak jsou zde připomenutá jména všech, kteří se zúčastnili. Červené karafiátky jsou velmi vkusné a je jen škoda, že nešlo vyfotit celou tuto zajímavou atmosféru.

Další návštěva proběhla v budově australského parlamentu. Opět úžasná architektura, kdy budova je zasazena do svahu a její boční sekce jsou de facto pod trávníkem. Do budovy lze kdykoliv přijít a prohlédnout si kde jaký kout. Nám se shodou okolností v září letošního roku podařilo dostat se díky kamarádovi Honzovi (ale jde o pražského Honzu, nikoliv o ostravského, který se pídil po jídle), do pražského parlamentu. V Praze jsem měl trošku pocit, že jsme měli tu možnost prohlídky po známosti. Tady je ze všeho cítit, že i tato vrcholná, zákonodárná budova je tu pro lidi. Nejen že, jsme se dostali fakt všude, ale všude byl někdo ochotný podat odborný výklad. Potkávali jsme v jednotlivých sálech skupiny školáků a bylo až neskutečné, jaké mají znalosti o parlamentním systému Austrálie, jak znají své volené zástupce. (to vše jsme odposlouchali u jedné skupiny, kdy průvodce zároveň děti zkoušel, z jejich znalostí).

Vlasťule si nakonec nenechala ujít ani Národní galerií, kde navštívila expozici aboriginského umění. Přišla nadšená a musel jsem slíbit, že se tady ještě zítra vrátíme. Teď už spěcháme na domluvenou návštěvu.

A ještě fotečka z exteriéru Národní galerie

 

Na předměstí Canberry jsme navštívili českou rodinu. Saša žije po světě už od dokončení středoškolských studii, nejprve v Kanadě, pak na Novém Zealandu a nakonec hodila kotvu v Australii. Psycholožka, která momentálně pracuje jako forenzní psycholog v místní věznici. Její partner Petr je kybernetik, momentálně pracuje jako ředitel místního podnikatelského inkubátoru, který před léty založil na Novém Zealandě a nyní se o to samé snaží i v Canberra. Mají dvě děti, oba pocházejí z Ostravy, kam se také alespoň jednou za rok vydají. Dal nás dohromady kamarád Zdeněk, který s Petrem občasně spolupracuje a tak věděl o nás i o něm. Mail jsme si vyměnili na začátku cesty a čekali jsme jen na náš dojezd do Canberry. Dozvěděli jsme se hodně o životě tady, o tom, že všude chleba o dvou kůrkách, ale asi by neměnili. Byl to velmi příjemný večer u červeného vinka. Děkujeme.

Ráno pokračujeme v prohlídce Canberry, ale tentokrát spíše komerčním způsobem, protože se na dvě hodiny necháme pohltit obrovským nákupním centrem. Vlasta shání pro holky nějakou speciální kosmetiku, já sedím v kavárně a píšu zprávu pro Vás.

S poledním houkáním sirén vyrážíme na další cesty. Tentokrát jihovýchodně, zpět na pobřeží. Počasí je hodně mizerné. Neustále mží jemný deštík, ale o to vydatnější. Jedeme v něm 200 km, moc v určitě zajímavé krajině nevidíme, nedá se fotit a kouření je o ničem. Schválně zmiňuji kouření, protože to byl před odjezdem poměrně velký problém. Informace z webů mi sdělily, že krabička stojí na české cca 500,- Kč a to uznejte, při opatření zákazu dovozu nad 50 ks, je celkem nářez. Můj koníček mi však velil, že mám vyměnit o pár stovek dolarů více a za další jsem si pořídil elektronickou cigaretu, jako částečnou náhradu. No a skutečnost je taková, že ta cena byla trošku přitažená za vlasy, protože za tu cenu se dají koupit krabičky dvě. A to výrazně mění situaci. Krabka tudíž vyjde na 250,- Kč. No a, protože mám peníze rád, a nerad je dávám z ruky, tak kouřím půl na půl tabák a elektriku.

Navečer dorážíme na pobřeží do města Eden. Při plánování cesty jsem se těšil do tohoto ráje, ale počasí vše kazí. Ráno nespěcháme, protože z toulek po pláži nic nebude. Pokračujeme tedy dále a dokonce po obědě dáme hodinku odpočinku na lůžku, jak my doma říkáme, odpolední klid.

Ještě zítra má být všelijak, ale pak se snad počasí zlepší. Jo, ještě jsem zapomněl zmínit, že jsme opustili New South Wales a vjeli jsme do třetí země a tou je Victorie.