Kde jsme to minule skončili. Aha v Edenu. Tak jak jsem už psal minule, tady nás počasí překvapilo nepřipravené.

Pokračujeme tedy dále na jih, až se octneme v tom nejjižnějším místě a naše cesta se pomyslně stáčí k západu. Přes Lake Entrance, území spousty jezer, kam místní pravidelně jezdí za rybařinou, opouštíme oblast, které se obecně říká Gipsyland.

Na plážích se nacházeji takto neobvyklé kameny. Ještě fotečku toho, jak to minimálně vypadá na každém odpočívadle v každém parku, co se týče možnosti si ugrilovat steaka.

Je tady spousta národních parků s ještě větším počtem vyhlídkových turistických cest. Počasí ale stále není nakloněno naším touhám a nějak se nám nechce čekat na jeho zlepšování. Pokračujeme tedy dále a tentokrát spíme nadivoko. Vybrali jsme si to nejtajuplnější místo v deštném pralese. Odbočili jsme náhodně z hlavní cesty a dorazili do lesa, kde vedla naučná stezka, popisující místní vegetaci. Když už tu bylo parkoviště, tak tady i zůstaneme. Jenže Vlasta se v noci bojí vyjít ven, že ji tam sežerou pavouci, nebo napadnou hadi. Větve se krásně strašidelně kymácejí, liany jako by si nás chtěly přitáhnout blíže, ne-li nás pohltit. Fakt zážitek, ale noc proběhla v klidu a míru a ráno nás budí stovky ptáků, kteří nerespektují naši vstávací hodinu.

A přímo v tomto pralese jsme si připravili, ostatně jako každý večer, královskou večeři, tentokrát ale na vlastním grilu.

 

Dalším místem které jsme při zamračené obloze (ono neprší, ale je tak nějak nevlídno, zima 17 st.C., obloha pod mrakem, občas taková malá, krátká sprška jako z jemné sprchy) navštívili je pobřežní městečko Port Albert. Jaké bylo naše překvapení, že tedy město vybudovalo na pobřeží parkovací místa pro obytné vozy, toalety a vše gratis k pobytu max. na 24 hodin. No co, tak ušetříme další ranec za camp a zůstaneme. Tady ale tak od moře foukalo, že jsme zmrzlí zalezli na kutě a pustili si nějaké to video. Máme jich sice dost, ale moc na ně nezbývá čas, protože vesměs usneme jako dudci i bez něj.

Cesta přes les k pobřeží.

Konečně se počasí trošku lepší. Ráno je vymetená obloha, ale stále zima. Internetové zpravodajství hlásí, že v oblasti Melbourne na v oblasti dále za západ má být 3 dny pěkně a pak se na 3 dny vrátí deštivo. A my stojíme před dilematem, jestli ty pěkné tři dny strávit v Melbourne, nebo pokračovat po pobřeží do jednoho z vrcholů naší cesty a tím je Grand Pacific Oceán Roud. Pokud bychom jeli do hlavního města státu Victoria, pak by na onen grandiózní úsek pobřeží zbyly škaredé dny a museli bychom určitě někde zůstat a čekat na zlepšení. Rozhodnutí je ale rychlé, oboustranné a radikální. Melbourne musí počkat na naše děti nebo vnučky, protože my ho vynecháme. Pokračujeme tedy kolem pobřeží až do místa, kde ústí Melbournský záliv a toto ústí jsme museli překonat trajektem. Ušetřili jsme sice jen 100 km, které bychom si objížděním onoho zálivu přes Melbourne zajeli, ale chtěli jsme být na Grand Pacific Oceán Roud co nejdříve. 

Celá ta nádhera začíná v městě Torquay. Pobřeží se mění na skalnaté, oproti pískovým plážím na východě. Uděláme nějaké procházky na doporučených místech, navštívíme maják, na Cape Otway, ale nejhezčí pasáž skoro 240 km dlouhé vyhlídkové trasy, začíná až v Princetown a to vyhlídkou The Twelve Apostles ( Dvanáct apoštolů). Na místo samé přijíždíme až k večeru, neodoláme a běžíme fotit západ slunce na tom magickém místě.

Na obrovském parkovišti nezaregistrujeme žádný zákaz nocování, jak je tomu obvykle na jiných atraktivních místech a tak tady i krásně v klídku přespíme. Ráno to máme o to blíže k vyhlídce při východu slunce. Celá scenérie rázem mění barvy a to co bylo večer osvětleno, je teď ve stínu a naopak. No to je přece logické J.

Strávili jsme na tomto místě další hodinu. Ono fotky to nejsou schopny zachytit, ale je to tady fakt úžasné a to i s ohledem na historii, protože se v průvodci píše, že zde ztroskotalo spousty lodí, které urazily celou cestu z Anglie, a pár kilometrů od vysněného pobřeží, byly vymrštěny na některý z těchto pískovcových artefaktů nebo na pobřeží jako takové. Název je sice Dvanáct apoštolů, ale nyní je jich už jen 6. No a kdo ví, jak tomu bude za pár let. I když je pískovcová skála stará přes 15 mil. let, tak eroze se na ni neustále podepisuje. (2cm za jeden rok)

Stejně tomu je i na tomto místě, které se nazývá London Bridge. Most v levé pasáži ale bohužel už padl za vlast do hlubin moře a tak zbyl už jen příznačný název.

 

Pokračujeme dále směr Warrnambool a cestou zastavujeme za dalším, prozatím neuskutečněným, splněným přáním a tím bylo spatřit živou koalu přímo v přírodě. Cestou se nabízelo nespočet parků, kde koaly chovají, ale těm jsme odolali. Tato, kterou jsme uviděli jen pár metrů od cesty, však byla nebývale sladká a počkání si stálo za to.  V galerii foto jsou ještě papoušci. Jeden je kakadu a druhy jehož název neznám je zase krásný svým detailem peří.

Ještě jsem zapomněl, že od Dvanácti apoštolů jsme ujeli 10 kilometrů asi za dvě hodiny, protože se neustále nabízely další a další vyhlídky s krátkou procházkou na pobřeží.

Navečer dorazíme do Portlandu a jsme absolutně grogy. A to jak fyzicky, tak i emočně. Cestou došlo totiž ke zde obvyklé změně počasí. Po poměrně chladných dnech bylo na Grand Ocean Road od rána neskutečně slunečno a s tím přišlo i vedro. Teploměr se vyšplhal na 36 st.C , a o to jsme teď utahanější. Jenže během pár desítek minut se teplota k večeru snížila na nám tak důvěrně známých dvacet stupňů. Na tento jev nás upozornila Saša v Canberra, která nám říkala, že je to na pobřeží a hlavně pak na Novém Zealandu, kde dlouho bydlela, zcela běžné, že se během jediného dne vystřídají tři roční období. Ráno jde do práce v tričenku, ale vrací se zabeluchaná do vlněného svetru.

Další nás čeká dlouhý přejezd vnitrozemím do Adelaide. Moc jsme se tady těšili. Už nám město trochu chybělo, ale nakonec z toho bylo takové lehčí zklamání. Těšili jsme se na široké bulváry, ty tady sice byly, ale poblíž centra, kde jsme chtěli navštívit galerii umění, nebylo absolutně možno zaparkovat. Nakonec jsme to zvládli a do centra došli. Hlavní třída žila svým obchodním životem, protože to tady byl jeden luxusní obchod za druhým. Některé budovy byly opravdu moc pěkné, hlavně pak ty historické.

 

Muzeum umění stálo za shlédnutí, ale tomu v Canberra se nevyrovnalo. Nicméně bylo opět zajímavé sledovat, jak vedou děti k historii. A dokonce jsme objevili i podpis Československa.

 

Navečer jedeme nakoupit, protože se připravujeme na dlouhou cestu do vnitrozemí. Jeden kamarád mi psal, ať píšu častěji, protože pak občas na něco zapomenu. Naopak se obávám, že tento příspěvek je možná na delší čas poslední, protože absolutně nevíme, jak to bude v té pustině s připojením na internet. Ono těch problémů bude asi více. Pojedeme cca 3000 km absolutní pustinou, kdy vesničky jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů. Nikde zdroj vody, nafta do auta údajně zdraží o 100 %. Ale i tak si posvátné místo Aboriginců a tím je červená skála Uluru, nenecháme ujít.

Takže držte palce a až to bude možné tak určitě napíšeme.