Asfalt se topí pod koly aut, ptáci už přestali se zbytečným zpěvem, poslední listy na těch pár stromcích a keřích se pomalu chystají ke své poslední pouti na zem. A to slunce teprve vychází, aby svými paprsky zvětšilo tento efekt.

Avšak mohutný pískovcový monument, který zde stojí už 600 miliónů let, na tento devastační atak vůbec nereaguje. Trošku se pravda červená, ale to spíše pro radost místním čumilům.

----------------------------------------------------------------------

Vyrazili jsme na svou vytouženou pouť za tímto monolitem, a to i přesto, že vedro není pro nás oba ani trošku kamarádem. Nedá se však odolat této výzvě a tak po měsíci stráveném u mořského pobřeží při teplotách kolem 20 st. C., odbočujeme na sever a vydáváme se na 1580 km dlouhou pouť na posvátné místo Aboridžinců. Posledním velkým městem je Port Augusta. Nákup se velmi podobal pátečnímu nakupování v Albertu, vozík se prohýbal pod nákladem jídla a pití. Po cestě totiž narazíme spíše na osady než na města, či městečka. Vodu nabereme do všeho, co se podobá uzavíratelné nádobě, nádrž nafty doplna a jedeme. První zastávkou na noc je v podstatě jediné „městečko“ po trase a to Coober Pedy. Historické místo dolování opálu, kde se tento těží do dnešních dní. Tak nějak vypadají pláně okolo. Stovky, možná tisíce takovýchto malých mohyl.

Většina infrastruktury je v podzemí, protože jinak by zde byl život nesnesitelný. Dokonce i kostel je vykutaný do skály a ještě je na závěr zahrnut další menší horou hlíny, aby izolace byla dokonalá. Byl otevřený i večer a na dveřích bylo, aby návštěvníci nechali v pokladničce dar ve výši 5,- dolarů za osobu. Není to prý povinné, ale sponzoring prý potěší. Prošli jsme si tento kostelík a obdivovali tu spoustu práce, kterou museli místní vynaložit na jeho vybudování. Holt víra hory přenáší.

 

Ve městečku jsou v podzemí i hotely, restaurace, menší galerie. K mému překvapení však stojí čerpací stanice na povrchu.

Cestou máme možnost opět po půl roce vidět pravá solná jezera. Proč jedno z nich hrálo všemi barvami v odstínu fialové, jsme se nedozvěděli.

 

Další etapa má do cíle 750 km. Plánujeme ji rozdělit na dvě půlky, ale nakonec dojedeme se čtyřmi zastávkami u pumpy (doporučuje se čerpat kdy je to možné, ne kdy to potřebujete) do cílového místa Uluru. Vzhledem k tomu, že jsme se z jižní Austrálie ocitli v Severním Teritoriu, došlo opětovně k časovému posunu. Asi jsem to nezmiňoval, ale příjezdem do Jižní Austrálie došlo k posunu času o půl hodiny. Myslel jsem si, že takové skopičiny dělají pouze v Indii, ale jak je vidno, tak i tady si potrpí každý stát na svůj čas. Překročením hranice do Severního Teritoria se zase čas posunul o hodinu zpět. No je to tak složité, že dnes už ani nevím, jak je to ve vztahu ke středoevropskému času, ale s největší pravděpodobností jsme teď plus 9,5 hodiny.

Cesta pouští byla nad očekávání zajímavá. Báli jsme se, že pojedeme po rovné desce stovky kilometrů, ale nakonec se příroda, byť jen minimálně neustále měnila. Od nekonečných holin po nízký porost, který tu pilně vysazují místní ochránci přírody, aby půda zachytila alespoň trošku vláhy.

 

V závěrečné části etapy pak přibylo i občasné horstvo, nebo spíše pahorky. Co však bylo smutné, tak to byla absolutní absence zvířátek. Klokanů jsme viděli několik desítek, ale bohužel jen těch sražených auty vedle cesty. A že jich fakt bylo. Příroda si s mršinami poradí. První na řadě jsou ptáci, pak přijde později pes dingo a nakonec, co zůstane, slunce vysuší a milý klokánek v prach se obrátí. To jsem ale s dovolením nefotil.

Jediným živým tvorem tak byla moucha. Ta si zaslouží samostatnou kapitolu, protože co ta dokáže, to je k neuvěření. Báli jsme se komárů, ale na ty jsme ve větším množství prozatím naštěstí nenarazili. Ale moucha, ta je všude přítomná, neustále připravená vletět do nosu, do oka a přinejhorším do ucha. Jsou prostě neskutečně agresivní a vydávají stejný hluk jako komár, ale v g moll. V minulých kapitolách jsem o ni ch nepsal, protože mi tak leze na nervy, že se mi ani nechtělo ji věnovat pár řádků. Ale to co prováděly tady, v centrální Austrálii je neodpustitelné. Skoro jsme se nemohli ani vyfotit, abychom nebyli obložení těmito malými, ale jak už jsem psal rychlými a hlavně hlučnými tvory. To že skončí kliďánko v nose, nebylo výjimečné. Japončíci nosili síťky a my se nevěnovali pohledem na Ayers Rock, ale máchali jsme rukama jako v plaveckém bazénu. Ale dost, fakt si to nezaslouží, abych věnoval svůj a váš čas takovému nezdarovi.

Do Uluru, které se před navrácením Aboridžinců nazývalo Ayers Rock, jsme dorazili navečer. Naštěstí hodinku před západem slunce a tak přímo pádíme na sunset point. Tady už čeká několik desítek návštěvníku, mají vytaženy stoličky, nalili si červeného vínka a čekají na tu nádheru.

A že to bylo působivé, to si pište. Ten rozdíl v barvě Uluru spočívá v denní době. Za běžného denního světla je klasicky hnědá, ale čím více slunce zapadá, tím více se zbarvuje dočervena. 

 

Monolit má rozměry 3,6 na 2,4 km. Na výšku má 350 metrů a pod zemí pak dalších 5-6 kilometrů. Ano, čtete správně, kilometrů. Právě tato hluboká základna způsobila, že se časem nerozpadnul na menší části, jak se tomu stalo u blízkého monumentu Katja Tuja. Pohoří, jehož bylo Uluru součásti, se za těch 600 miliónů roků postupně rozdrolilo, rozlámalo a pouze tento útvar se působením počasí – deště, slunce, zimních mrazů, zpevnil do podoby skály a to i přesto, že jde o pískovec. Nikdo, až na Aboridžince, neví proč.

Pro Aboridžince jde o posvátnou horu. Odhaduje se, že jednotlivé kmeny zde žijí již více než 50.000 let a neskutečným způsobem se naučili využívat to málo, co jim příroda v těchto končinách nabízí. Sami mají svou teorii o vzniku hory, ta co jsem psal, je teorii současné vědy, jenže nechtějí své tajemství prozradit, protože jsou přesvědčení, že my bychom to stejně nepochopili. Chápu.

Fotka bohužel z internetu. Poslal mi ji můj přítel Mirek s dotazem, zda je to ten fotograf, který nás společně před horou vyfotil. Ne Mirku, není to on, ale je mu hodně podobný.

Západ slunce byl tak působivý, že se mi poprvé na cestách podařilo přesvědčit Vlasťulu, abychom vstali ráno i na východ slunce. Ten byl bohužel už v 5,50 hod. a tak se stalo, že jsme museli vstávat už v pět, protože k hoře to je na sun rice vyhlídku ještě asi 15 km. Opět spousta lidí, ale už méně než večer, ale tentokrát nemůžeme říci, že by šlo o nějaký vyjímečný zážitek, aby to stálo za to ranní utrpení. A protože je západ slunce vždy na opačné straně než východ, vidíte Uluru i z druhé strany, která není tak profláknutá.

Během půl hodinky všichni odjeli a my si dali alespoň královskou snídani. Nakonec jsme se vydali na dvě procházky v bezprostřední blízkosti hory a až tady jsme zjistili, že nejde o až tak kompaktní útvar, ale že se místy na úpatí rozpadá, že je zde plno jeskyní a různých zákoutí.

 

 

Také jsme navštívili místo, kde je trvale voda. Nikdo neví, odkud se bere, ale prostě tady je. A taky jsme viděli lidskou lebku s odkrytým mozkem. Že by to bylo to tajemství ?

Slunce vystoupalo na nebezpečnou výšku a my se vracíme do caravan parku, abychom se mohli napíchnout na elektřinu a pustit si klimatizaci. Den pak strávíme v jakési hybernaci. Venku je pro nás neakceptovatelných 44 st. C. a už jen cesta na WC je utrpením. A tak spíme první ligu a navečer se vydáváme na západ slunce k 50 km vzdálenému komplexu menších útvarů Katja Tuja. Jde o obdobnou horu jako je Uluru, jen se časem rozpadla. O to je však vyšší a má až 500 m od okolní planiny. Opět byl západ silným zážitkem a opět jsem měl pocit, že mě mouchy totálně okousají a pak vyhodí.

 

Ráno vyrážíme na zpáteční 1600 km dlouhou cestu. Opět ujedu 740 km do městečka Coober Pedy a to za trvalé teploty těsně pod čtyřicítkou. Bez zaváhání ráno pokračujeme dále. Máme určitou naději, že na jihu u moře bude chladněji, ale ani to nemusí být pravda. Tak držte palce, protože v tom vedru, suchém vedru, se nedá skutečně vyjít na jakoukoliv procházku, na jakýkoliv view point.

I tato fotka značky - pozor klokani, která je zde společně s upozorněním na koaly, krávy, ovce a další zvířátka na každém kilometru, nás stále velké přemáhání. Ale pohled do dálav, které snad budou chladnější, nás držel při životě.

Dovětek :  dnes jsme opět prožili den, kdy se vaří i krev v žilách a to ne pro nějaký komflikt, ale pro okolní teplotu překračující celý den čtyřicítku a nakonec jsme naměřili maximální teplotu 45 st.C. Na večer přijíždíme do přímořského města Port Lincoln, zaparkujeme v caravan parku přímo na pobřeží, pustíme klima a já připravují tento příspěvek. Klima jede na plné pecky a když si jdu po hodině zakouřit, tak zjišťuji, že teplota během naší nečinnosti klesla ze 40 na 23 st.C. Zatáhlo se sice, zvedl se celkem silný vítr, ale i tak neuvěřitelné. Teď už to je zase na mikinu a vše je v nejlepším pořádku.