Tak. A jsme opět na pobřeží. Bude se dost těžko psát něco nového. Jsme nyní v krajině nového charakteru, protože jde o poloostrov, s názvem Peninsula Eyre,  který je rovný jako deska a tím pádem tu není žádná řeka a tím pádem žádná voda a tím pádem je tento kraj velmi zřídka obydlený. Je to však zcela oprávněně jedna z nejoblíbenějších prázdninových destinací pro obyvatele Adelaide. Naštěstí to je do tohoto města 700 km a proto se tady jezdí pouze o delších prázdninách, než je víkend.

 

POZOR – hlásím ujeto 10.000 kilometrů.

S vodou musíme šetřit, protože, není ani v caravan parku. Dostaneme se pouze k chemicky upravované dešťové vodě, která je dobrá na mytí, ale na pití nic moc. Opouštíme Port Lincoln a pokračujeme do malého rybářského města Coffin Bay. Tady konečně razantně zpomalujeme a dopřáváme si oddych všude, kde je to jen trošku možné. Počasí ještě včera pokračovalo v neskutečných kotrmelcích a změna teploty z 35 st.C na 23 st.C trvala tentokrát pouze 20 minut. Dnes už je krásně slunečno a rozumně teplo. Při výletu do národního parku Coffin Bay se nám sice v závěru projížďky zatáhlo a tím jsme přišli o další fotogenické záběry.

 

Ale i tak už máme těch pláží, útesů, písečných dun a zákoutí plnou paměťovou kartu. Novinkou je můj nudistický pokus o příjemnou koupel. Bylo to úžasné. Voda měla maximálně kolem sedmnácti stupňů, ale neodolal jsem. Být na několikakilometrové pláži úplně sám a nedát koupel, to by mě zpětně mrzelo stejně, jako nerealizovaný let s Vlasťulou nad korálové útesy.

Další den pokračujeme na sever po západním pobřeží. Odpoledne odbočíme na doporučenou prašnou silnici k moři a čekají nás nádherné vyhlídky.

  

Vše završíme noclehem přímo na pobřeží. Bylo to super. Vítr fičel jako o závod. Vlasťule objevila stopy neznámého zvířete velikostí č. 40 a odmítla jít večer na procházku. Až na internetu jsem ji našel důkaz, že jde o milé zvířátko – pštros australský.

Ráno snídáme na pobřežním útesu a lelkujeme až do oběda.

Když se vracíme na hlavní cestu, tak navštěvujeme nádhernou písečnou dunu. Projdeme ji až na samotný vrchol. Super.

 

 

Cestou potkáme mladé lidi, kteří měli něco jako naše sněhové boby, ale přizpůsobené na písek. Jak jim to šlo, jsme se ale nedozvěděli.

Pozorujeme racky, kteří když si vás vyberou, tak pak sedí vedle auta a jen čekají na nějaký ten zbyteček. Když nepřichází, tak se neskutečně naštvou a svou řečí racka, vám neskutečně vyhubují. Když jsem pak nevědomky hodil do křoví kousek chleba, tak se strhla skutečná válka. Nakonec stejně všichni odletěli v klidu a míru.

 

Něco podobného jsme viděli i večer v caravan parku, když místní rybář kuchal rybky a odhazoval vnitřnosti. Ty souboje byly na život a na smrt a tentokrát mezi pelikány. Ale já vybral foto v klídku, kde nehrozil boj a oni statečně pózovali.

 

V zátoce Streaky Bay je údajně jeden z nejkrásnějších caravan parku v Australii. Tak jej alespoň vyhodnotili místní cestovatelé. My si ho nenecháme ujít a tak máme z auta výhled na moře, venku pěkně zčerstva fičí vítr, máme na stole další kafíčko a opět relaxujeme. 

Další den pokračujeme na severozápad a dopoledne strávíme na pláži Anchorage, kde pozorujeme platejze v moři. Nedaří se samozřejmě fotit, ale už jen pohled na něj ze břehu je úžasný. No a k tomu kafíčko a nic nám nechybí. Vydrželi jsme tady sedět hodinu a říkali si, že dál bychom už ani nemuseli, že bychom tady klidně mohli zůstat :)

 

Než dorazíme do další destinace, navštěvujeme v průvodci avizované místo Murphys Haystacks. Hodně divné, když v krajině rovné jako deska narazíte na něco takového

  

Pak dorazíme do Smoky Bay. Tentokrát si místní vyzdobili pobřežní kolonádu palmami. Je tu taková ospalá, klidná atmosféra, že i já si dám po obědě lehkou dřímotku.

  

Navečer dorážíme do města Ceduna. Je to vlastně poslední větší město před dlouhou cestou opuštěným jihem na západ. Cesta se bude podobat jízdě do centrální Austrálie, protože pojedeme zcela opuštěným krajem, kde vesnička o 50 obyvatelích se považuje za velkoměsto. Opět musíme naplnit všechny nádoby vodou, protože cestou už nic takového nebude. Naftu opět musíme brát ne tam, kde chceme, ale tam kde ji budou prodávat. Dokonce jsme se dočetli, že po cestě pojedeme úsekem, kde je 245 km zcela rovné silnice, bez jediné zatáčky. No, ale o tom až příště. Mějte se přátelé.