Ahoj, ahoj.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych zvládl závěrečný díl našeho cestopisu Austrálii. Nebude to tentokrát ničím textově příliš zajímavé, protože jsme si skutečně užívali takové skoro dovolené. Ano, cestujeme už pár týdnů a přesto až nyní došlo na totální lelkování u vody. Tomu jsme se oddali na jednom poloostrově, kde se nachází v zátoce Shark Bay rezort Monkey Mia. Je tady unikátní stanice na pozorování delfínu. Pyšní se statusem, že jsou druzí největší výzkumná stanice na světě a že toho ví o delfínech skutečně spoustu. Podrobněji až v další části.

Cestou na sever jsme navštívili velmi zajímavé muzeum osidlování a života na západě Austrálie. Jedna rodina zde vlastní dům, který názorně dokumentuje její historii, rodové větvení, úspěchy a nezdary jednotlivých generací. Spousta fotek, dobového nábytku, oblečení a také na zahradě spousta historického zemědělského vybavení.

Zastavujeme na místě, kde všechny stromy rostou podélně se zemí. No, vítr je zde tak silný, že to asi nemá cenu se snažit narovnat.

Dalšími zastávkami jsou již klasicky vyhlídky na pobřeží. Jsme tentokrát na břehu Indického oceánu, ale výhledy a hlavně pláže jsou stále nádherné. Také kvetoucí keře a západ slunce stál za to.

 

Po dvoudenním putování dorážíme na velmi zajímavou pláž Shelly Beach. Pláž, která je vytvořena výhradně a jen malými škeblemi, které jsou vrstveny do výšky až 10 metrů. Pláž je krásně bílá, moře tyrkysové kam až oko dohlédne – nádhera. Těžko vybrat pár fotek a tak zbytek v galerii.

 

Následuje zastávka na Eagle Bluff. Procházíme se vysoko nad mořem, ale máme trošku smůlu. Slibovali pozorování žraloků, manty, želvy a další mořské nádhery. Nevím, kde zrovna dnes všichni byli, ale u břehu se zatoulal pouze jeden malý žralok. No dobrá.

 

 

A konečně jsme dorazili do rezortu Monkey Mia. Původně to byla v 60tých letech jen rybářská základna.  Jeden z rybářů měl zvyk, že zbytky z očištěných ryb házel pravidelně do moře. Zátoka je velmi klidná, docela plytká, voda tyrkysová a teplá. Je přímo stvořena pro úkryt delfínů před všudypřítomnými žraloky v době, kdy mají mladé. A tak bylo jen otázkou času, než tuto zvyklost delfíni vystopovali a začali pravidelně ke břehu doplouvat na „krmení“. Mezi rybářem a skupinou delfínů vzniknul vztah, který trval do 80tých let. Potom ale toto místo objevili lidé z byznysu a udělali z něj turistickou atrakci. Bohužel to nedopadlo dobře. Lidé bez kontroly přijížděli k pláži a krmili ve velkém delfíny, aby je přilákali co nejblíž, aby si s nimi mohli zaplavat a hrát si s nimi. Takže velmi brzy celá jedna generace této skupiny uhynula, protože nebyli schopni sami lovit a v době, kdy turisté nejezdili, prostě vymírali hlady. Naštěstí se brzy vzpamatovali ochránci přírody a vědecká veřejnost. Toto unikátní místo bylo uzavřeno a prohlášeno za rezervaci a od 90tých let začali budovat vztah delfín-člověk zcela jinak a hlavně opatrně.

 

Dnes je v zátoce profesionální skupina vědců a jejich asistentů, kteří udržují pod velmi silnou kontrolou to, co kdysi začal ten rybář. V zátoce žijí stovky delfínů. Jsou skupiny migrující, které se v zátoce moc nezdržují, jen proplouvají. Funguje to jako mezi lidmi – tito jsou jako lidi, kteří jezdí po návštěvách a cestují. Migrují oceánem a všude mají své přátele, kamarády, rodiny. A durhou skupinou jsou domestikováni delfíni.  Ti nemigrují, neumí to, jsou vázáni jen k jednomu místu. Existuje mezi nimi přísná hierarchie – v cele je vždy vůdčí matka, se svými mladými a kolem další matky. Kluci v tom klubu nejsou……divné, že? No prostě jsou prý nějak agresivnější a tak je jim dovoleno se ke skupině/rodině připojit jen v době páření, aby si splnili svou reprodukční povinnost, a pak mají zase utrum. Toto je ta skupina 39 delfínů, která žije v zátoce. Jedná se o rodinu a všichni mají svá jména. O všech se ví, kdo je čí dcera/syn/matka…. Pouze nejstarší a v tuto chvíli druhá vůdčí matka je Surprise (anglicky Překvapení) pochází z neznáma, přeběhlík ze skupiny migrujících a přidala se k domestikovaným a usadila se s nimi v zátoce. Obecně mají delfíni velmi rádi lidskou společnost. Takže dopolední rituál na pláži pod dohledem odborného personálu je pro ně jako pro nás návštěva kina.  Prohlídnou si lidi a ještě k tomu dostanou odměnu. Ale pozor – jen 0,5 Kg ryby na delfína. Takže opravdu jen pamlsek. Zbývajících 15 kg nutných k přežití, si musí nalovit sami. Ráno připlouvají v 8 hodin k pláži, která je zaplněná turisty a přihlíží rannímu rituálu s krmením. To se opakuje 3x a kolem 12 hodiny zmizí a jdou si po svém. Turisté v 10 zmizí a pláž se vylidní a zklidní a pak už jen záleží na štěstí a na jejich náladě, jestli ještě připlavou a jestli se pustí jinam, než na vyhrazené a jim známe místo na pláži.  Takový den jsme naštěstí zažili, když se jim na pláži líbilo více a zůstali dlouho do odpoledne a plavali mezi námi a měli jsme je na pár centimetru od těla. Ale nedotkli jsme se jich – to by byl asi největší prohřešek, který by zde člověk udělal, a my jsme to plně respektovali a chápali. Je to přece jen jejich teritorium a my taky nemáme rádi, když se nás dotýkají cizí lidiL.

 

Tak na ryby jako jsou veleryby a delfíni, je tady Vlasťule. Předcházející řádky byly, to jste určitě poznali, z její dílny.

Původně jsme tady měli být pouze dva dny, ale Vlastina neschopnost se odtrhnout od delfínů  způsobila, že jsme tu zůstali dnů pět.

 

Nakonec ale přece jen vyrážíme, protože se blíží termín vrácení auta. Cestou zastavujeme u unikátního místa Hamelin Pool – Stromatolites. Jde o soubor fosilií, starých 3,5 miliónů let. Rostou z bakterií a jsou prapůvodem veškerého života na zemi. Nás toto území bohužel překvapilo i velkým odlivem, který způsobil, že Stromatolites nebyly pod tyrkysovou hladinou, ale byly zcela obnaženy.

 

Zbytek cesty na jih (850 km) zvládáme během dvou dní a ocitáme se v cíli. Na prohlídku Perthu máme ještě 3 dny. Dokud nevrátíme auto, vydáváme se ještě na prohlídku unikátního akvária, které je hodnoceno jako druhé nejlepší a největší na světě.

A tady se opět slova ujme expert naší expedice přes ryby Vlasta:

Původně jsem si říkala, že hodinka, dvě, budou na návštěvu akvária stačit. Vláďovi to stačilo. Já jsem to šla celé ještě jednou – takže půlden.  Akvárium je přímo u moře, má 3 mil litrů vody a pod bazénem 40x20 m vede 98 m dlouhý podvodní tunel. Tento monstrózní tunel je ještě doplněn mnoha menšími akvárii a bazénky se všemi možnými mořskými živočichy. Akvárium je rozděleno podle jednotlivých oblastí a pobřeží Austrálie.

 

Říkám si, co mě tak fascinuje na tom podmořském životě? Asi je to tak tajemný svět, který znám jen z obrázků a z televize a teď je to nadosah a tak intenzivní.  Pěkně v suchu, v bezpečí a z největší blízkosti si prohlížím všechny ty nádherné barvy a tvary korálů, které dýchají, pohybují se a některé mění tary i barvy, ryby malé velké i ty největší, ryby barevné a krabicové a střapaté a odpudivé a taky samozřejmě ty nádherné, z Nema.  Jsou tady i ty nejjedovatější a nejnebezpečnější ryby a živočichové, kteří se v Austrálii vyskytují. Paradoxem je, že tak mnohdy nevypadají.  Obdivuji ladné, skoro taneční, pohyby manty, tajím dech, když nade mnou proplovají žraloci a koukám jím přímo do huby a vidím ty zuby ve dvou řadách…no kdo by odolal takové nádheře. 

 

A jako relaxační zóna je akvárium s medúzami.  Je to asi jediné místo na světě, kde si jejich přítomnost může člověk vychutnat. V živé přírodě jsou velmi nebezpečné a mohou způsobit smrt, pokud člověk nemá hned lékařskou péči.

 

 

Dokázala bych se na tu pohybovou a barevnou podívanou za doprovodu relaxační hudby koukat hodiny. Ale mám strach, že Vláďa, by se mi zatím uvařil v autěJ.

Neuvařil jsem se a tak jsme v pondělí 14.12. odevzdali bez problému auto a jdeme bydlet do hotelu .

Doufám, že Vám nás cestopis alespoň drobně přiblížil naší cestu. Naše radosti, ujeté kilometry, poznaná místa, naše nadšení z krásných pláží, nádherných útesů, nekonečných plání.

Ujeli jsme celkem 15 168 km. Celkem jsem se trefil, protože jsme měli v plánu právě těch 15 tisíc. Navštívili jsme všechny pevninské státy Austrálie, ale o tom jsem už psal. Počasí nám vyšlo. Snad jen 3 dny bylo pršlivo, ale ani to nám nevadilo. První měsíc byly studené večery, ale druhý měsíc už bylo zpravidla pouze a jen vedro. A když píšu vedro, tak mám na mysli teploty nad 30 st.C. 

Jakékoliv srovnávání s naší cestou jižní Amerikou by kulhalo. Jde o neporovnatelné země, ale jedno napsat lze. Austrálie ví jak se postarat o své lidi a tím i o turisty. Vše tu bezvadně funguje, nekoupili jsme snad jedinou potravinu, která by nebyla k jídlu. A to jsme nekupovali jen ty nejdražší, spíše naopak. To samé platí i o službách, které se zprvu mohli zdá drahými, ale určitě stály za to a svou cenu si obhájily. Je jasné, že místní nemají na mnohých místech lehký život, ale ti, kteří zde zakotvili, jsou určitě spokojeni.  Možná se s odstupem času ještě vrátím k nějakému celkovému zhodnocení, ale pro dnešek dost.

Austrálie má od nás jedničku s hvězdičkou a basta.