No pobyt u moře se příliš nevydařil. Ale odpočinuli jsme a vyrážíme na delší přesun po pobřeží do rezervace Saint Lucia se stejnojmenným městečkem. My s Vlastou se tímto dostáváme do již navštívených míst. (jsem si vědom, že kratičkým popisem cesty na sever jsme končil minulou kapitolu, ale opakování je matkou moudrosti).

Durban, jedno z velkých jihoafrických měst, míjíme stejně jako před léty. Pokračujeme v podstatě bez větší zastávky až do cílového městečka.

Saint Lucia se nám v minulosti vryla do paměti ubytováním v domě holandského profesora ve výslužbě. On to byl Jihoafričan, ale jeho předci pocházeli z Holandska. Tenkrát nám velmi působivě vyprávěl nejen o současné zemi, ale i o daleké minulosti, kdy zde vládl apartheid. Dnes, když jsme jeli kolem jeho domu s ubytováním, tak tady nezůstal kámen na kameni. Dům evidentně chátral a tak jsme si vydedukovali, že starý pán profesor umřel a jeho děti to jednou provždy vzdaly.

Naše ubytování je kousek dál, pěkné pokoje, zahrada s bazénem. Co je tady skutečně fajn, že všechny ubytování jsou včetně snídaně. Jde o klasickou anglickou snídani. Vajíčka na deset způsobů, slanina, smažená rajčata. No a pak samozřejmě tousty a velmi podprůměrná káva. Holt jsme zvykli na něco jiného, (tímto bych rád poděkoval sponzorovi naší cesty Nesspreso) J.

Večer se ještě vydáme na prohlídku okolí, kde nám turistické letáčky slibují pozorování hrochů přímo v řece, která městem protéká. Nakonec máme k večeru štěstí a jednoho krasavce zahlédneme v úctyhodné vzdálenosti, ale za to na nás otevře tu svou obrovskou tlamu. Nic nám nebrání se konečně vydat do jedné z místních restaurací a dát si pro změnu dalšího steaka. Tady se nemůže nezmínit o tom, že před šesti léty jsem si dával každý večer steaka z jiného druhu masa. Hovězí, antilopa Kudu, pštros, aligátor. Tentokrát je už bohužel k máni vesměs pouze hovězí. Asi tady mají nějakou paraleru s evropskou unii a zákaz prodeje ostatních druhů zvěře je přísně zakázán. Nevím.

Ráno jedeme do 70 km vzdáleného národního parku Umfolozi a Hluhluwe.

Tady jsme se skutečně moc těšili, protože při minulém pobytu jsme v tomto národním parku viděli spoustu zvěře a stále se bylo na co dívat. Tentokrát jsme v parku ujeli více než 150 km po prašných cestách a zvěře bylo sice méně, ale stále jsme měli co pozorovat. Nejvíce jsme si užili nosorožců.

 

Těm se tady asi daří velmi dobře, jsou ochotni pózovat fotografům, přecházejí panovačně přes cestu. Ukázaly se nám i žirafy a sloni.

 

Pozorovali jsme nespočet antilop Kudu a Impaly a taky nějaké to podsvinče prasete bradivičnatého. No a samozřejmě nesmí chybět zebry.

 

Stádo divokých buvolů mě zastihlo nepřipraveného a tak bohužel nemám pořádnou fotku. Ale za to krásně zapózoval hovnivál.

 

A tak nám z big 5, jak je zde označována velká pětka nejatraktivnějších zvířat, chybí pouze kočky. Tím mám na mysli lvy a leopardy. Na ty jsme skutečně nenarazili a bylo to asi tím, že oproti minulosti je zde na toto období nezvykle hodně dešťových srážek a zvířat se nemusí tím pádem stahovat k napajedlům, protože vody je všude dostatek. Celkově jsem z tohoto s nadějemi očekávaného parku lehce zklamán. Ale jak jsem napsal, počasí nám i v tomto případě udělalo lehký škrt přes rozpočet. Dnes bylo sice krásně, teploučko kolem 28 st., ale v minulých dnech vydatně pršelo. Nevadí, i tak bylo kouzelné z pár metrů sledovat majestátné žirafy, respekt budící nosorožce a modelky antilopy. Do ubytování se vracíme už po tmě, protože jsme v parku byli až do jeho uzavření.

Další den zasvěcujeme návštěvě národního parku Saint Lucia. Je to pobřežní cesta, občas nás potěší přítomnost antilop, ale jinak je tento park na zvířata skoupý. Dojedeme na konec parku, dáme krásnou procházku po pláži.

 

 Sledujeme rybáře a nakonec vidíme i finální úpravu statného tuňáka. Ach ouvej, nějak mi zblbla orientace. Až budu mít více času tak to opravím :(

 

Po menším obědě vyrážíme z městečka dále na sever. Máme před sebou dlouhou cestu do oblasti Blyde River. Ale to moc předbíhám. Po 400 km to balíme a dáme nocleh v černošské oblasti, což není až tak obvyklé. Abyste tomu rozuměli. Nocování je potřeba si vybírat o místech, která jsou turisticky alespoň minimálně atraktivní. Pak je tady spousta ubytovacích kapacit, kterým vládnou bílí. Pokud však musíme přespat v běžném africkém větším městě, musíme počítat s tím, že tady ubytování sice bude, ale že mu vládnou černí a tím pádem se musí počítat i s tím, že ne vše bude fungovat jak má. A ani okolí není tím nej, co zde můžete vidět. Holt to ta černošská vláda lehce nezvládá. Ale abyste si tím nezkreslili celkový obrázek o této zemi. Takovýto nepořádek je spíše vyjímečný než pravidlem.

A tak se ocitáme v městečku Pongola, na tyto místní poměry ve velmi luxusním ubytovacím komplexu. Končí zde zrovinka černošská svatba a tak vlastně poprvé vidíme černoušky lehce podroušené, ale o to veselejší. No a právě výše zmíněná nedokonalost tohoto ubytka spočívala v celonočním mumraji kolem našeho apartmánu. Neustále zde někdo kolem procházel s velmi hlasitým projevem, nebo, co bylo ještě horší, tak opodál celou noc vyřvával alarm nějakého zaparkovaného vozu. Venkovní pohledy ale byly pěkné.

Ranní snídaně se sice skládala s klasických pokrmů, ale úroveň obsluhy byla jak v česku před revolucí. Evidentně jsme místní černý personál svou přítomností obtěžovali.

Nemeškáme a vyrážíme dále na sever. Další zastávkou je město Nelspruit. Toto, na místní poměry, velké město vzniklo jako útěková zóna před malárii, která před mnoha léty vypukla v oblasti dnešního národního parku Kruger. Tento nejznámější park je do dneška velmi nebezpečná malarická oblast, a pokud bychom ho chtěli opětovně navštívit, museli bychom se krmit hroznými dryáky, abychom byli imunní před případným komářím štípnutím.

Naše zastávka tady byla sice krátká, ale zato jsme si dali k obědu tradiční africké jídlo – pizza quattro formaggi. Ano, tak hluboko jsme klesli. Snad ani ne kvůli nedostatku jiné alternativy, ale nějak se nám zastesklo po rodné evropě.

Naším dalším cílem, alespoň pro tuto kapitolu je městečko Sabie. Je vyhlášenou turistickou destinací v horách Dračího srázu. Tady máme v úmyslu zůstat skoro týden a v klidu si projet místní nádherné vyhlídkové místa. Je tu skutečně kam jezdit a Sabie je skoro v centru tohoto dění. Poměrně dlouho jezdíme městečkem a přilehlými místy, abychom si sehnali kvalitní ubytování, protože rozdíl je spát jednu noc, nebo někde zůstat třeba 5 nocí.

Nakonec najdeme sice dražší, ale zato super maličký penziónek se čtyřmi pokoji. Majiteli jsou Holanďané, kteří to před 4 roky v Evropě zabalili, koupili si tady fungující hotýlek, a jak nám při snídaní tvrdili, jsou teď na permanentní dovolené.

Ráno s námi náš hoteliér probral nejzajímavější místa v okolí. Skvěle nám poradil s harmonogramem, protože jako laici bychom asi zvolili jiný postup. Vyrážíme horami přes krásné městečko Graskop na nejzajímavější místa. První zastávkou je God Windows. Boží okno. Před námi se rozprostírá úchvatný pohled do údolí. Škoda jen malinkatého oparu, který znemožňoval jasné focení do velké dálky. Ale i tak to byl skutečně pohled pro bohy. Zcela vyjímečně nemám od tud kvalitní fotku. Viz níže.

Pozor. Důležitá, bohužel nepříjemná informace : na cestách nás může potkat pár nepříjemností. Asi nejhorší jsou zdravotní problémy. Naštěstí nám zatím zdraví slouží. Pak je na řadě možnost, že budeme přepadení, nebo jen prostě okradeni, vykradeni. Ani to se nám naštěstí nestalo. Co je třetí nejhorší cestovatelská noční můra? No je to prostinké. Když se vám pokazí váš fotoaparát. A to nastalo. Při cestě národním parkem Hluhluwe začalo lehké drhnutí při manipulací s teleobjektivem. To nakonec přešlo v těžké drhnutí a nakonec přestal objektiv komunikovat s fotoaparátem, takže nezaostřuje. No to snad není pravda. Naštěstí žijeme v době dokonalých mobilních telefonů a tak si snad alespoň částečně poradíme. Naše iPhony jsou teď neustále v permanenci. Fotí celkem dobře, ale mají největší nevýhodu v tom, že si nelze objekt přiblížit. Pak je fotka vždy rozmazaná. Takže to jen pro znalce, že fotky nebudou v té kvalitě, jak jste u Jadrana Šetlíka zvyklí. Haha.

Dle rady našeho milého Holanďana jsme cestou zastavili v neobvyklé restauraci u řeky. Musí se sjet po prašné cestě z hlavní trasy a po několika kilometrech se dostanete na úchvatné místo. 

 

Není zde ani elektřina, ani plyn a tak je veškeré jídlo připravováno na přímém ohni. My si moc pochutnali, já si dal klobásku s antilopy Kudu.

 

I WC tady měli.

Hlavním bodem naší dnešní cesty je neskutečný výhled do údolí, který se nazývá Tři rondavely. Máme za sebou už pár krásných výhledů do dechberoucích dálav a tento řadíme mezi tři nej. Jeden byl v americkém národním parku Zion, druhý v Grand Canyon a tyto tři rondavely zaslouženě patří do top 3. No posuďte sami. Asi nemá cenu se rozepisovat, tady musí stačit fotky.

 

 

Až k rondavelám jsme ujeli 120 km a teď je na čase se pomalu vracet. Cestou dáme Berlin falls.

 

Ještě jednou se vrátíme k vyhlídce God Windows, tentokrát na trošku jiné místo s výhledem pouze 45 stupňů. A ještě přístupová cesta k vyhlídce pralesem.

 

Dnes už dost, už bychom to ani nebyli schopni emočně zvládnout. Ale co ještě zvládnu, je dobrá večeře.

Ráno nám předpověď hlásí, že bude ještě tepleji než včera a odpoledne by se mohly poštěstit i kapky osvěžujícího deštíku. Je tady teď cca 28 st, ale na horách se to dá díky svěžímu větru pohodlně snášet.

Dnes se vracíme znovu do včerejší oblasti, protože jsme záměrně vynechali místo Photoles. Chtěli jsme si tu udělat totiž delší asi dvouhodinovou tůru, ale v tom vedru to nakonec vzdáváme a kocháme se pouze pohledem do koryta řeky, který v dobu 2 miliónu let vytvořila takovéto zajímavé skalnaté útvary.

 

Zpět zastavujeme v historickém městečku Pilgrims, kde se v minulosti těžilo zlato. Trošku zašlá sláva, ale kousek historie na nás dýchnul. To auto tu už asi stojí delší dobu. A ten hřbitůvek pamatuje začátek XVIII. století.

  

Zvlášť příjemný byl oběd na zahradě maličké cukrárny, kde jsme dali palačinky s kuřecí, nebo palačinky se špenátem, či s antilopou Kudu. A ještě prodejna se zajímavými suvenýry v Graskopu.

  

Přesuneme se do městečka Hazyview. Městečko pár km od vstupu do Krugerova národního parku. Tady jsme si dopřáli dvě noci v luxusním ubytování, kdy jsme večeřeli na břehu řeky, ve které plavali krokodýli a na závěr nás potěšil svou návštěvou i hroch.

 

V rámci pohodového dne jsme si pak zahráli nádherný golf na ještě nádhernějším hřišti. I zde jsme se potkali s hrochy ve řece, která hřištěm protékala. Bohužel fotka s němi mi na mobilu nevyšla. Tak aspoň Vlastule vyfotila jiného hrocha.

Původně jsme měli v plánu na safari do národního parku Paula Krugera nejezdit. Jednak jsme tady už v minulosti byli a také jsem se výše zmiňoval, že zde hrozí nebezpečí nakažení malarickým komárem. Nakonec jsme ale neodolali a jednodenní výlet podnikli. Vyrazili jsme v 5.30 a toulali se parkem 250 km do pozdního odpoledne. Skutečně to stálo za to. Zvířat sice nebyly davy, ale za to jsme se kochali unikátními pohledy takřka na dosah.

 

A víte co závěrem? Ještě kousek moudra, které jsme získali ohledně cestování Afrikou od našeho Holanďana.

Nikdy, nikomu za žádných okolností nezastavovat. I kdyby leželo na cestě dítě v tratolišti krve, tak nenaletět na starý trik místních lumpů. Jsou území, kde dopravní značky nabádají ke zvýšené opatrnosti, právě před takovými to událostmi. Prostě by člověk neměl šanci v opuštěné pustině se ataku bránit. Nepíšu to proto, abych vyvolal pocit dobrodružna, že bych chtěl strašit místními poměry, zmiňuji to jen pro případné další cestovatele, kteří by tuto zemi, nebo jinou africkou rádi navštívili. Pořád si stojím za svým, že člověk musí respektovat místní zvyklosti, zásady, rady. Statistka je neúprosná. Ale je potřeba ji také trošku rozpitvat. Vysoká kriminalita v Jižní Africe skutečně existuje. Jenže 80% této kriminální činnosti páchají černí mezi sebou ve svých komunitách. No a zbylých 20% trestních činů je pak obvyklé číslo pro většinu jiných, na první pohled bezpečnějších destinací.

Dalším zajímavým postřehem, který nám předal holandský mentor, je boj proti uplácení. Konkrétně měl na mysli boj s policii a to hlavně dopravní. Dal nám přímo vizitku s telefony na kompetentní místa a to pro případ, že bychom byli zastavení policejní hlídkou a ta by po nás požadovala nemalou finanční částku za přestupek, který jsme buď vůbec nespáchali, nebo si ho policajt patřičně vyšperkoval ke svému prospěchu. Zmínil případ jednoho z jeho klientů, kterého policie zastavila, protože stál na stopce déle než 5 vteřin. Za to požadoval nemalou finanční pokutu a to i přesto, že nikoho neblokoval, nikomu nebránil v plynulé jízdě. Prostě důvod nebyl, tak se musel vymyslet.

V tom případě existuje pouze jediná možnost, a to zavolat na onu protikorupční linku a tam situaci popsat a hlavně nahlásit. Nebo mnohdy stačí lakonicky požádat, aby bylo umožněno odjet přestupek řešit na policejní stanici. A rázem je pokoj. Tak tolik praktické rady.

Moji milí, teď si dáme, chvilku oraz. Zítra začne dvoudenní přesun do Botswany. Pojedeme stovky kilometrů a také nevím, jak to tam bude s připojením, takže nejdříve přidám další kapitolu nejspíše až ..........