Opouštíme Hazyview, opouštíme blízkost Krugerova národního a parku a míříme na sever do Botswany. Psal jsem v závěru minulé kapitoly, že nevím, kdy se ozvu, neboť přejíždíme do Botswany a nejsem si jistý dostupností internetu. Opět se potvrzuje, že v "zaostalejších" zemích se možnost pohodlného připojení zvyšuje. Naopak třeba v Norsku to byl obrovský problém. Nejspíše jsou místní vlády vedeny myšlenkou, že lidem je potřeba v první řadě zpřístupnit satelitní příjem televize (paraboly jsou i na těch nejnuznějších obydlích) a hned pak internet. Prostě kdo si hraje nezlobí.

NICMÉNĚ MUSÍM OPĚTOVNĚ PŘIPOMENOUT, ŽE MŮJ FOTOAPARÁT JE ZCELA MIMO HRU A VŠECHNY ZDE ZVEŘEJNĚNÉ FOTOGRAFIE JSOU POŘÍZENY MOBILNÍM TELEFONEM iPHONE 6. Prosím tedy o maximální shovívavost a co postrádám nejvíce je přiblížení si záběru teleobjektivem, který se tentokrát zcela bloknul. Ale my lvi si poradíme. No ni ?

Cesta horama na sever JAR byla skutečným zážitkem. Rozlehlé pláně lemované horskými masivy. Pro drobnou ilustraci jedno údolí i klasickým ubytováním v challets.

Ještě před odjezdem, z Jihoafrické republiky, jsme strávili dva dny v nádherném prostředí jednoho soukromého národního parku poblíž městečka Mokapane. Park se jmenuje Legend golf and safari resort. Původně to měl být kompromisní poslední bod na JAR území, tak abychom to měli co možná nejblíže na hranice s Botswanou. Nakonec se z toho vyklubalo nádherné místo.

 

Zajímavosti je, jak se nám podařilo usmlouvat cenu ubytování. Den před příjezdem jsme si našli tento resort na internetu, na booking.com. Nabízeli zrovna 40% slevu. Po příjezdu nám samozřejmě nabídli plnou cenu, ale my měli na tabletu staženou zvýhodněnou nabídku. Zprvu se cukali, ale když jsme řekli, že si tedy uděláme rezervaci přes web, tak rychle obrátili. Takže z ceny 1740,- těch jejich randů byla rázem cena 1.050,-. Každý ušetřený rand se sejde, zvláště v restauraci, protože ceny jídla jsou poměrně vysoké. Možná že nejsou ani tak vysoké ceny, jako spíše naše chutě. Je pravda, že se klidně kompletně najíte starters jídlem (předkrmem), ale velmi často neodolám jakémukoliv jejich steaku. Zpočátku jsem dával přednost hovězímu steaku filet. To je ten z nejvybranějšího kusu hovězího. Pak jsem začal experimentovat s Tbone a musím zkonstatovat, že i ten je zde výborný. Možná ještě lepší než filet. U nás v česku si dát Tbone, tak hrozí rozlomení zubní protézy. Tedy těm, kteří jí mají, samozřejmě. Tady je to ale šťavnatý kus masa, nejčastěji na 400 gr. Také pečená, resp. grilovaná žebra na 600 gr. jsou vynikající.

Ale zpět k navštívenému resortu. Jde o velmi rozsáhlé území, kdy jednotlivé chaty jsou v tomto prostoru nepravidelně rozházeny. Jde sice o betonové haciendy, ale stylově asi k této oblasti patří a mají evokovat návrat do minulosti. Uvnitř ale dokonalý luxus, čistota a společně s klimatizaci nám je tady opravdu dobře.

 

A ještě se mi ráno podařila vyfotit pakobylka na stěně bungalowu.

Do restaurace se pak jede cca 4 km parkem plným zvěře. Zebry, žirafy, pakoně, antilopy. No a tak nám někdy trvala cesta do setmění. Zvířata lze pozorovat i z terasy haciendy, ale to štěstí jsme neměli, a bylo to asi tím, že jsme byli povětšinu času mimo.

 

Vrcholem však je místní golfové hřiště. Je v žebříčku jihoafrických hřišť na 36 místě z 250 sledovaných. Nejde však ani tak o kvalitu trávníků, je zde neskutečné sucho a tak údržba je určitě hodně složitá, ale výjimečnost spočívá v usazení všech greenů na skvělých výhledech do pravé africké buše a hlavně pak na nádherné pohoří s monumentálním vrcholem. Navíc vám po hřišti neustále pobíhají antilopy a další již uvedená zvěřina.

 

A je tady ještě asi světová, rarita. Když se necháte vrtulníkem vynést na onu horu cca 410 výškových metrů, můžete si dát odtud odpal na green ve tvaru afriky. Míček údajně letí více než 22 vteřin, než dopadne na green. Původně jsme s tímto velkopanským manýrem nepočítali, ale nakonec nám nabídli poloviční cenu a mohli bychom si nahoru vzít i své manželky. Začali jsme nad tím velmi vážně uvažovat a rozhodli se pro verzi, přece si nenecháme ujít tento jedinečný a asi i neopakovatelný zážitek. Ti co golf hrají, si asi dovedou lépe představit, co pro golfistu znamená, když míček letí 20 vteřin. Ze země se to prostě nepodaří.

 

Takže jsem rozhodnutí polední golf završit tímto happyendem. Golf byl super. V rámci zaplaceného fee jsme dostali každý svou bugginu (golfové vozítko) a tak jely holky s námi a náramně jsme si to všichni užili.

 

Bohužel, jaké bylo naše zklamání, když nám po skončení hry řekli, že nahoře je příliš velký vítr a tak helikoptéra nevzlétne. Bože, konečně se rozhodnu pro dílčí rozmar a ten nahoře ho zhatí. Ale i tak to byl nádherný den. Dali jsme ještě bazének, pokochali se zebrami, které se pásly nedaleko, večeři na terase. Úžasné. V bazénku zněly hlášky typu : "ty Bohušu, ta voda je nějaká močka" "Starosto, přitahni mňa" apod.

Ráno už vyrážíme na přesunový den. Ujedeme dnes asi 350 km a máme v plánu opustit JAR a dorazit do prvního velkého města v Botswaně, do Serowe. Před tím ale musíme ještě absolvovat přijímací řízení do Botswany na hranicích. Úplně stejná nesmyslná procedura jako se pravidelně odehrávala při přechodu hranic mezi Argentinou a Chile. Spousta okének, v nich nikdo, neochota pomoci s vyplňováním nesmyslných formulářů, a nakonec jsme si ještě zaplatili u nějakého okénka poplatky za použití silnic v Botswaně. No tak to vzali hopem. Ale aspoň to mají jisté, že nepojedeme týden bez dálniční známky. Sorry. Silniční známky.

Cesta je však solidní. Dá se jet rychle, jen je potřeba dávat neustálý pozor na zvířata. Ještě před hranicema si dáme poslední oběd v Jaru a tady potkáváme, alespoň pro mě, zjevení. Paní, která může mít tak 75 roků, ale na první pohled velmi vitální a plná elánu. Autíčko, které si beztak koupila ze své první výplaty s německou SPZ a podle mapy na dveřích auta už tak projela celý svět. Neskutečné. Nádherné. Prostě pro ní není cesta jen cílem, pro ní je i životem. To že jela sama může mít celou řádu výhod, ale může se to stát i osudným. Ale to už nechme na ni. Jo ještě. Žádná masňárna se spaním v bungalowu, pěkně měla postavený stan a tam si užívala života. Škoda jen, že jsem nenašel odvahu ji požádat o fotku. Určitě by nic nenamítala, ale nechtěl jsem z ní dělat cvičenou opičku. 

 

Ubytujeme se v menším národním parku Thama Hippo. Před setměním přijedeme k pěkným chatám se střechou z trávy a těšíme se na noc plnou překvapení. Před spaním si tak sedím na terase se sklenici pivka (nechutně teplého) a užívám si krásného nespoutaného pocitu pravé africké buše.

 

Ptactvo se neustále hlásí o svou prioritu a těch druhů je tu fakt nespočet. Kolem mě pobíhá veverka a chybí už jen ti hroši, kteří jsou v názvu parku. No nevím, jestli bych byl přímo nadšený, kdyby se tu najednou objevili. Asi je lepší je potkat na vyhlídce, než v židli. Mám konečně plnohodnotný pocit, že jsme v Africe a že jsme cestovatelé a nejen lufťáci. No v noci už to chvílema tak romantické nebylo. Spali jsme pod moskytiérou, ale i tak se mi dostal komár pod ní a pěkně se nacamral. Pavouky a stonožky raději nezmiňuji a hlavně o nich neříkám Vlastě, protože to fakt nejsou její přátelé.

Ráno si zajedeme na místo, odkud se nosorožci pozorují, ale máme tentokrát smůlu. Fotíme párek zeber

a nějaké ty už trošku okoukané antilopy a vyrážíme na druhou, nejdelší etapu Botswanou. Ze Serowe do Maun je to více než 530 km. Nakonec to ale tak hrozné nebylo, protože se dá jet v podstatě trvale 120 km/hod. Cesta je celkem kvalitní, ale problémem jsou domácí zvířata, která nás provázejí kolem cesty po celou trasu. Nejblbější jsou kozy. Ty vůbec nehledí a neočekávaně vám vkročí do vozovky. Pak jsou blbí osli. Ti se zde chovají ve velkých stádech. Jak už vyplývá z názvu, osel je prostě osel a taky se nepáře a vleze do cesty. Krávy, další okupant trávníku kolem cesty, jsou o poznání opatrnější, ale za to když už do vozovky vlezou, tak si majestátně vykračují bez ohledu na to, zda se blíží kamión, nebo motorka. A tak si to sice fičíte těch stodvacet, ale neustále přibržďujete, aby případná srážka byla pro obě strany akceptovatelná. No, a když vlezou do cesty kozy, tak jdete na brzdy naplno. Podařilo se nám nakonec projet bez jediné srážky. Počátek cesty byl ještě africkou buši, která se postupně měnila v krajinu plnou vápencového kamení, které působilo velmi neuspořádaně.

V polovině etapy se dostáváme do oblasti, blížící se poušti Kalahari. Nešlo ještě o pískovcovou poušť, ale bylo to takové předmostí a písek se tu vířil i tak. Prostě celá trasa vedla absolutní rovinou, ne nepodobné naší Hané.

Maun byl avizován jako africké Švýcarsko. Jde o turisticky jedno z nejnavštěvovanějších měst Botswany, společně s Chobé, kam zamíříme za dva dny. Ceny jsou zde celkem přemrštěné a tak jsme si mysleli, zároveň se i dočetli, že to bude vymazlené turistické město. Opak je však pravdou. Ani na vteřinu, a to ani zde, nezapomenete, že jste v Africe.

 

Poměrně velký nepořádek kolem cesty je už pro nás celkem přijatelný, ale ve městě nejsme schopní ani po hodině najít slušnou restauraci a tak se vracíme zpět do resortu, kde jsme ubytování. V resortu Maun Lodge je to ještě jakž takž, takže večeříme trošku masňácky „doma“.

Maun je město ležící na samé hranici delty Okovango. Delta řeky je zvláštní mimo jiné i tím, že pokud je dost vláhy, tak má rozlohu nějakých 13 tis. km2 a když je sucho, tak se rozloha smrkne na polovinu.

 

No a teď je právě sucho a tak máme problém. Měli jsme v úmyslu vyrazit na trip na člunek mokoro do hlubin delty, ale delta se „odstěhovala“ o pár kilometrů dál a celé se to komplikuje. Nestačí půldenní výlet a musí se jezdit na celodenní. A protože máme v plánu letecký výlet nad deltu, tak bychom to obé nestačili. Rozhodnutí je jednoznačné. Letecký hodinový výlet zvítězil nad mokoro čluny.

Škoda že nemohu na mapě zakreslit náš let, ale alespoň si můžete udělat obrázek z členitosti delty Okovanga.

 

Při čekání na letecký výlet jsem alespoň zpracoval další webové pokračování našeho výletu. Teď už ale není na co čekat a my vyrážíme na letiště. Černoušci jsou věrni svému image a tak se plánovaný odlet postupně posunuje a místo v 16.00 vyrážíme o 30 minut později. Nevadí, snad na nás zvířátka počkají u napajedel.

Letadelko je pro 4 pasažerý a nás doprovází vyjímečně i majitelka letecké společnosti, údajně letí na inspekční let. Letiště je sice international, ale na ploše jsou pouze a jen malá vyhlídková letadélka.

 

Takže posádko pozor, do letadla nastoupit, vytáhnout telefony a fotit záběry jako Jadran Šetlík :)

Hned po startu zjišťujeme, jak výrazně se sucho podepsalo na ústupu delty kamsi hodně daleko. První kilometry byla krajina vyschlá, ale zároveň i poměrně zelená. Později byla buď už jen vyschlá, nebo naopak jen zelená.

 

Letíme dále a dokonce se mi podařilo mým skvělým fotoaparátem iPhone z výšky 150 metrů, ve které neustále letíme, zaznamenat i zvířata. Se zvěří se to má tady takto. Je k vidění celá velká pětka. My koutkem oka zahlédli poměrně velké stádo slonů, velké stádo vodních buvolů, nespočet gazel a nakonec i žirafy a zebry. Moc jsme se těšili na hrochy, ale ti byli hodně důkladně ponořeni do vody, takže k vidění byla elegantní záda a s prominutím prdele. Lvi a jiné kočky pro nás zůstaly pro tentokrát v utajení. Takže ano, zvířat bylo dole poměrně hodně, ale i když se výška 150 m nezdá hodně, tak pro pozorování zvěře to je docela dost. Postrádali jsme taková ta velká stáda, jako jsme je zažili v Tanzánii. Tenkrát ale bylo na planině Serengeti údajně více než 750 000 kusů zvěře a to se nám už asi nikdy nepoštěstí. Takže jak mě učili doma, buď skromný chlapče. Nemůžeš mít všechno :) Obě fotky zvířátek jsou patřičně zvětšeny, takže už tak dost mizerná kvalita utrpěla další rány.

 

 Moje dcera mi napsala : "jste si s Vlastou mysleli, že budete jako Maryl Streep a Robert Redford ve vzpomínkách na Afriku" Ano dcerunko, mysleli, ale nějak to tak úplně nevyšlo. Ale i tak to byla nádhera, která se u enháčka v Kunčičkách nevidí. Tak ještě pár fotek, zbytek v galerii nakonci.

 

 

a na úplný konec záběr na domečky místních a pak už jen mapa této etapy.