Opouštíme Maun. Destinaci, která je určitě hodně zajímavá, ale my se tady ocitli asi v nevhodnou dobu. Je velké sucho a tak se delta Okovanga zmenšila na polovinu a z původních 13 tis. km2 je najednou 6.

Původními kánoemi mokoro se teď jezdit nedá, protože by cesta od okraje delty byla buď neprůjezdná, nebo by v lepším případě trvala neúměrně dlouho. Proto byl letecký výlet jediným možným řešením. No a jak jsem psal v minulém díle, tak i když jsme letěli pouhopouhých 150 metrů nad zemí, tak jsme toho, co se týče zvířátek, moc neviděli. Loučíme se s tímto místem s troškou rozladění, ale Maun a Okovango za to určitě nemůže.

Nyní máme před sebou přesun do stejně zajímavé destinace a to do města Kasane, které leží na hranici čtyř států. Botswany, Zimbabwe, Namibie, Zambie. My se chystáme navštívit z Botswany pouze Zimbabwe a to jen za účelem návštěvy města Livingstone a s tím je spojený výlet na Victoriiny vodopády.

No ale popořádku. Cesta z Maun do Kasane měří něco přes 600 km. Chtěl jsem to jet na jeden zátah, ale protože jsme se nebyli jisti kvalitou cest v Botswaně, tak jsme si naplánovali zastávku v městečku Nata, které leží uprostřed trasy. Ubytování v Botswaně máme totiž zajištěno už z domova, a tudíž musíme dodržet stanovený itinerář a nemůžeme improvizovat. Byli jsme trošku rozladěni, že nemůžeme tedy ujet trasu najednou, ale že musíme nocovat v Nata. Nakonec se ale z této zastávky vyklubalo velmi pěkné místo s nádherným ubytováním.

 

Lodge jsou zde velmi stylové, člověk se tady cítil jako v opravdové africké buši a navíc zde byl v krásné zahradě také úžasný bazének.

 

Počasí máme poslední dny stabilizované a to na teplotách přes třicet stupňů, takže odpoledne spojené s koupáním přišlo fakt vhod. Ještě k ubytování. Co bylo kromě vzdušnosti pokoje nejúžasnější, tak to byla venkovní sprcha. Když o tom Vlasta četla na jejich stránkách, tak měla obavy, co že to je za luxusní ubytování (tak se naše rezervace prezentovala) když mají sprchu venku. Do sprchy se vcházelo přímo z pokoje, stěny nahradili dřevěné kůly a koupačka tu byla pod otevřeným nebem skutečně super.

Ráno dorazíme druhou půlku z trasy přesunu. Cesta krásně ubíhá a navíc je okořeněná několika setkáními se zvěří. Tentokrát to už nejsou krávy, kozy a osli. Tentokrát se potkáváme se slony a žirafami přímo o hlavní trasy. Neskutečně. Není třeba jezdit do žádného národního parku a užíváme si zvířat jako v Krugerově národním parku.

 

Dalším, ale tentokrát nemilým zpestřením naší cesty do Kasane, byla krátká zastávka, kdy nás nezastavila zvířátka, ale místní policie. Holt jet 95 km/hod. v obci, kde je šedesátka, se prostě nevyplácí. Pokutu chlapci stanovili na 800,- těch jejich chechtáků, což je v přepočtu 80,- USD. Místní měnu nemáme, vše platíme kartou, a tak jsme na ně vyrukovali s verzi, že máme hotově pouze 50,- USD a oni s povděkem a hlavně bez dokladů peníze přijali. No a rázem jsme na Balkánu, kde se takto řeší pokuty běžně.

Určitě to zabolí, ale hlavně že jsme zdraví a že se nic nestalo. Zbývajících 60 km jedu přesně podle předpisů a už to není taková zábava. Musím ještě napsat, že ta vesnice, kde jsme přestupek spáchali, byla v podstatě liduprázdná. Takových vesnic a vesniček jsme minuli spoustu a snižovat rychlost bylo zcela zbytečné. No, vlastně nebylo, mohli jsme už asi platit vícekrát, ale štěstí stálo při nás, až nyní to nevyšlo.

Do ubytování v Kasane, které se jmenuje Chobé Safari Lodge a patří mezi ta nejlepší ve městě

a je situováno blízko vjezdu do stejnojmenného národního parku, jsme přijeli v 13.30 hod. a hned v 15.00 organizují výlet lodí po řece Zambezi, resp. po jejím přítoku. Kufry šup na pokoj, převléknout do suchého a jsme ve velkém očekávání chvil dalších.

A fakt to stálo za to, jedeme řekou, po levé straně pevnina a po pravé ostrov. Ve vodě desítky hrochů a ještě více na ostrově. Díky dostatečnému zavlažování je na ostrově krásně zelená tráva a tak se tady zvířatům hodně líbí. Pozorujeme hrochy z bezprostřední blízkosti a také potkáváme několik vodních buvolů.

 

Gazely Impaly už bereme jako běžný kolorit africké přírody. Těch je tady všude skutečně hodně a to se časem pak omrzí. Dalším objektem našeho sledování jsou krásní afričtí ptáci. Seznámíme se s malou volavkou Ibis, pozorujeme v hojném počtu se zde vyskytující vodní orly zvané fish eagl. Mají neskutečné rozpětí křídel a jsou charakterističtí svým bílým zbarvením náprsenky.

V dálce vidíme u vody velkou skupinu vodních slonů. Jaké je ale naše zklamání, když se najednou seberou a kráčí se to někam do vnitrozemí a my je viděli pouze z velké dálky. Co ale bylo opět úžasné, to bylo pozorování krokodýlů různých velikostí, ale většinou velké potvory, budící respekt.

 

Dokonce nás náš průvodce zavezl k jednomu, který tady takto leží už 3 měsíce na vejcích a během pár týdnu se mu vylíhnou mladé. To je on.

Zajímavá byla informace, že krokodýli vydrží bez jídla až jeden rok. Ano, jeden celičký rok. No, aspoň já to nechápu, protože jsem vydatně snídal, něco malého na oběd a už teď se těším na večeři. Zajímavé také je, že po vylíhnutí vajec se o mladé okamžitě přestane starat. Nu což, proti gustu žádný dišputát.

Neodpustím si ještě jednu informaci o hroších. Potkali jsme hrocha samotáře. Je to prý poražený samec, který tentokrát prohrál souboj s jiným samcem o hroší harém. Takže byl z tlupy vyhoštěn, aby nepřekážel úspěšným. Teď je sám a neustále se pase, aby co nejdříve nabral sílu a mohl opětovně vyzvat současného sultána na nový souboj. A protože ten se věnuje svým ovečkám, tak je po několika měsících tak zesláblý, že ho hravě pasoucí se kus porazí. A tento koloběh se opakuje až do smrti jednoho z nich.

I přesto, že nám dnes zůstali sloni moc vzdálení, tak jsme zažili nádhernou tříhodinovou projížďku. Vlasta to dokonce s odstupem pár dní hodnotí jako nej naší cesty.

 

Ráno máme v plánu vyrazit do Chobé národního parku vlastním autem. Tady konečně naplno využíváme pohonu všech čtyř kol. Dokonce jsme i nefalšovaně zapadli do písku a bez uzávěrky diferenciálu bychom tam byli asi do večera. Projížďka začala pomaloučku. Zprvu pouze nám důvěrně známe Impaly, pak pár prasátek bradavičnatých a dokonce s maličkými. Jedeme v podstatě po pobřeží a stejnou trasou, jako jsme včera absolvovali po vodě. Najednou odbočka ještě blíže k vodě a ………….nelze popsat, snad fotky alespoň trošku přiblíží naše pocity.

 

Neskutečné. Stádo 14 slonů a slůňat. Vydrželi jsme se na ně koukat z bezpečné vzdálenosti, ale mimo auto, což je v parku přísně zakázáno, asi hodinu, a kdyby nedorazilo auto s místním strážcem parku a ten nás nesprdnul, že jsme vylezli z auta, tak tam stojíme možná ještě teď.

 

Ta obrovská zvířat jsou tak fascinující, že jsem asi 5x odložil foťák značky iPhone a že se budu jenom kochat, ale vždy a znovu jsem měl pocit, že to musím zaznamenat pro další generace doma a pro vás na webu. Zvlášť úsměvné bylo pozorovat malé slůňata, která ve vodě neskutečně řádila. Tento zážitek byl zase pro mě jedničkou.

Jakmile nás postavil strážce parku do latě, a když už jsme byli opět v autě, tak jsme se rozhodli pokračovat. Po několika stech metrech objevíme v houštinách další velkou skupinu a tentokrát sledujeme slony z auta, ale za to z bezprostřední blízkosti. No a jako vždy jsou opět mláďata tím nejroztomilejším.

 

A tady africké marabu.

Mám vnitřní pocit, že jsem dnes viděl něco poměrně ojedinělého. Tedy alespoň pro mě a jak tak slyším vzdechy mých kolegů, ani pro ně to nebyl všední zážitek.

Ono když se tak ohlédnu za uplynulé týdny, tak skutečně až v Botswaně mám pocit, že jsme v nefalšované Africe. Jihoafrická republika je určitě krásná, ale taky oproti Botswaně určitě civilizovanější. Tady jsme v autentičtějším prostředí a i příroda více připomíná naše představy, nabyté z filmů a knížek o Africe.

Tak a teď nás čeká závěrečné vyvrcholení naší cesty. Victoriiny vodopády. Velké očekávání. Už když jsme byli před léty v Tanzanii, tak jsme dokonce zvažovali letecký výlet k těmto vodopádům, ale bylo to moc složité. Takže tentokrát jsme si už tuto možnost nenechali ujít. Do Zimbabwe jedeme autobusem místní cestovní kanceláře, protože jsme byli před cestou upozorněni, že zajistit si bezproblémový vjezd do země není vůbec jednoduché. Jednak dlouhatánské obstrukce na hranicích a pak že se na vás nalepí spousta místních, kteří vám nutí pojištění různých druhů, pak že vám zajistí parkování za neskutečné ceny atd. atd. Prostě je mnohem výhodnější si výlet zajistit a dále se nestarat. I tak ale vyřizujeme na hranicích víza a do národního parku platíme nemalé vstupné. Je zajímavé, že i místní cestovka nemá zájem vyřizovat papíry pro přejezd autobusku a tak nás před hranicí vyloží a na Zimbabwské straně nás čeká autobus druhý. Trošku předběhnu. Formality na hranicích proběhli i díky našich průvodců poměrně v pohodě, jen nás při návratu už podruhé přivedl k hlasitému smíchu moment, kdy jsme museli projít tkz. desinfekčním prostorem, vytvořeným plastovou vaničkou, ve které je týden špinavý hadr, namočený do nějakého sajrajtu, který prý zabezpečí, že nedotáhneme do Botswany nějakého vetřelce. Už jsme se s tím jednou setkali v průběhu cesty Botswanou, kdy jsme asi překračovali hranice nějakého okresu. Tenkrát Vlasta hrdinsky odmítla šmatlat plátěnkami v hnusné špinavé hadře, ale místní oficírka se tak rozlítila, že začala v angličtině koktat a my dostali strach, že nás na týden zavřou. Navíc jsme tam museli vytáhnout i obuv, kterou jsme měli v kufrech a ty taky vydesinfikovat. No, jak jsem už asi psal, jiný kraj, jiný mrav. Úsměvné na to všem je, že si v tu chvíli uvědomíte, v jak nuzných hygienických podmínkách žijí a přesto si hrají na sterilní prostředí. A tady fotky s onou sterilizační vaničkou. Fotku jsme pořidili ve velkém utajení, asi by se jim to moc nelíbilo.

No nic, zpátky do Zimbabwe.. Po hodině cesty z hranic do Livingston, nás řidič vysadí u brány do národního parku Victoriiny vodopády. Vstupné je 30,- USD na osobu, ale my v doprovodu našeho řidiče vstupujeme do parku bez placení. Jak je to možné? Aha, už nás vede do spřáteleného obchodu, kde prý máme zaplatit vstup na jejich terminálu. Samozřejmě, že to chtěl v hotovosti, ale my tvrdíme, že hotovost nemáme, a tak musel do kšeftu zatáhnout dalšího zprostředkovatele s terminálem. No jo. Oni se pak v pohodě a klidu všichni podělí. Když člověk vidí tu bídu kolem sebe, tak ho to nechává klidným. Jen ať si hoši pomůžou, než aby to spadlo do měšce státu, nebo nějakého místního oligarchy.

Počasí nám nepřeje. Je totálně zataženo, drobně prší a tak přichází na řadu poprvé i nepromokavé bundy. Dáme po delší době presíčko v kafe baru a vyrážíme na 4 km dlouhou trasu kolem vodopádu, na které je 14 vyhlídek.

 

Victoriiny vodopády patří mezi tři největší vodopády na světě. Jsou se svými 105 metry nejvyššími. Niagarské vodopády mají zase největší průtok a do silné trojky patří ještě vodopády Iguazu, kde jsme byli loni. Ty se zase pyšní největší rozlohou. A protože příští rok plánujeme dlouhou cestu napříč USA včetně zastávky na Niagarech, budeme mít silnou trojku kompletní.

Procházku kolem vodopádu nám trošku komplikuje déšť. Nicméně, vodní tříšť z vodopádu je stejně mokrá jako déšť. A tak je to vlastně tak trošku jedno. Přijeli jsme tady ale asi příliš brzy. Nejlepším obdobím pro návštěvu Victorek je březen, kdy je největší průtok. Prosinec je tak asi na 60%. Jáma je to neskutečná, ale masy vody přece jen chybí. Na informační tabuli jsem si načetl vznik vodopádu. Před 150 milióny roků docházelo v oblasti k silnému erupčnímu pnutí a tak země v onom místě doslova a do písmene pukla. Několik desítek miliónů let byla puklina ještě pod velkou vrstvou písku, kdy toto území opanoval poušť Kalahari. Nakonec však písek neodolal a postupně se prasklina začala otevírat vodě. A protože tímto místem protéká řeka Zambezi, tak je o atrakci postaráno. Světu tyto vodopády poprvé popsal Dr. Livingston, který do Afriky podnikl tři dlouhé výpravy a vodopády objevil při své druhé cestě. To bylo někdy na přelomu 19. a 20. století.

A tady už první vyhlídky. Vodní opar stoupal do výšky dvojnásobku vodopádu.

 

Pokračujeme po jednotlivých vyhlídkách a v samém závěru ustává i déšť. Mezi jednotlivými vyhlídkami jdeme pravým nefalšovaným deštným pralesem.

 

Kocháme se pohledem na dno kaňonu, které je sice bez vody, ale aspoň vidíme, co zde za ty miliony let voda vytvořila.

 

Procházka končí u železného mostu, který je místem pro nespočet adrenalinových sportů. Sledovat ty „blázny“, kteří skáčou do stometrové hloubky, bylo také zábavné, ale sám bych to asi nedal. To by mě musel někdo řádně popostrčit.

Good bay. Falls.

Do odjezdu zpět do Botswany zbývají dvě hodiny a tak se zastavíme na něco k snědku. Platíme v dolarech, protože za jeden bychom dostali 20.000,- místních randů a to bychom si museli vzít na výměnu asi ruksák. Nicméně jídlo bylo poprvé na naší měsíční cestě doslova nechutné. Jsme rádi, že opouštíme Zimbabwe a míříme zpět do útulné lodge v Chobé.

Cesta byla únavná a já dnes navíc ušel více než 5 km. Tak to jsem si odpočinek skutečně zasloužil. A nebudu čekat až se vrátíme do hotelu, ale schrupnu v autobusku.

A ještě mapa našeho cestování na čtyřhranici a cesty na Victoriiny vodopády