Tak. A jsme znovu po čase na cestě. Z Ostravy vyrážíme směr Polsko. Tady se sluší napsat, že se bratři Poláci hodně polepšili, co se týče kvality dálnic. Už žádné poskakování po Hitlerových panelech, ale krásná dálnice se vším všudy. Polskem tedy proletíme na to tata a už jsme v Německu. Hned na prvním parkingu se však ujišťujeme, že je ještě dnes rozdíl mezi západním a východním Německem. Prostě nemusíte hledět do mapy a na první toaletě, kde není ani toaletní papír a kde na vás houkne špína už od dveří, zjistíte, že do Hamburku je to ještě hodně daleko.

Nicméně po osmi stech ujetých kilometrech jsme konečně v přístavu Rostock. Původně jsme měli v úmyslu jet trajektem z přístavu Sassnitz, ale z Rostocku to jezdí častěji. Tentokrát jsme si nekoupili lístky na trajekt na internetu a nechali jsme to na náhodě. Ouvej. Namísto internetových 120,- Euro jsme vyplázli u pokladny 167,- Euro. No nic. Ne vždy se všechno podaří a z pohledu budoucích cen ve Švédsku a Norsku se to ztratí.

Ráno v 8.00 hodin se tedy nalodíme a po 6-ti hodinové, klidné jízdě jsme v přístavu Trelleborg a tím i na území Švédského království. Naší parťáci jeli v noci a tak nás tady někde snad budou čekat.

Sejdeme se v městě Malmo. Parkujeme přímo u pláže a vymazlené toalety nám napovídají, že tady to bude s hygienou na daleko lepší úrovni než v NDR. Přespíme v klídku, i když několik málo kilometrů od centra města. Ráno městem projedeme, pak už dálnice. Cestou zastávka u moře a krátká procházka na ostrůvek místního archipelaga. Pak už nějakých 150 km do Goteborgu. Město, kde sídlí firma, v níž Vlasta ukončila svou aktivní pracovní etapu. Firma Molnlycke se jmenuje podle malé vesničky, kde prapůvodně vznikla myšlenka, vyrábět drobné zdravotnické potřeby a dnes je z toho kolos o 7.000 zaměstnancích. Spíme na krásném místě přímo u jezera a do centra Goteborgu je to nějakých 10 km. Sluníčko je nám dnes celodenním kamarádem, ale že bychom se potili, to tedy ne. Sedíme na břehu jezera, popíjíme kávičku a pozorujeme veslaře, jak se připravují na olympiádu v Brazílii.

Další den máme v plánu projet centrum Goteborgu, což se moc nepodařilo, protože nás dálnice více než zmátla, ale další bod programu naplňujeme do posledního písmene. Nemohl jsem si nechat ujít návštěvu muzea automobilky Volvo. A tak jsem konečně viděl praprapradědečka a prapraprababičku našich aut, kterými jezdíme doma. Úžasné. Značka Volvo si nezakládá pouze na maximálním bezpečném provozu, ale po celou dobu své existence se snažila být také vzorem v průkopnickém pojetí karoserie a interiéru. Nejvíce mě nadchly nadčasové studie. Z nich je patrné, že se tato, byť dnes už čínská automobilka, nemusí starat o svou budoucnost.

Moc pěkné dvě hodiny uběhly jak voda a my vyrážíme na sever do Norska. Cestou navštěvujeme městečko Tanumshede, kde je zajímavé muzeum skalních rytin a to jak v interiéru, tak na rozlehlém území malebné krajiny, která po staletí soupeří se všude přítomnými potoky, potůčky a řekami. Spíme těsně za Norskými hranicemi, které jsme i přesto, že vyjíždíme z evropské unie, projeli zcela bez kontroly. Kdyby objevili ty kartóny cigaret a láhve Tullamore, tak by nás buď zavřeli, nebo by museli zrušit na 6 týdnů prohibici. Takže ke spánku se ukládáme v bezprostřední blízkosti starobylé pevnosti Halden.

Ráno už není tak vymazlené jako předchozí den. Je zataženo a občas i kapka spadne. Pevnost tedy neprozkoumáme a fičíme do Osla. Tady se obecně tvrdí, že nikde s obytkou nezaparkujeme. Doporučuje se nechat auto na periferii a dojet do místa prohlídky místní dopravou. Ale to mě ještě neznají. Zadám do navigace jediný cíl naší návštěvy, kterým je Vigeland park. Je toho v tomto hlavním městě k vidění určitě mnohem více a stálo by to za dva dny zde strávené, ale my se rozhodli, že vzhledem k dopravním a přemisťovacím možnostem, nebudeme pokoušet štěstí a vybereme si jednu jedinou památku.

Navigace nás dovedla sice přesně na ulici, kde se park nachází, ale přece jen jsme jej jednou přejeli a museli se vracet. Parkoviště jsme také nevybrali úplně nejideálněji, protože zde parkovala pouze osobní auta a na obytky tu nebyli zařízení. Ale opět bychom to nebyli šikovní chlapci z Česka, kdybychom auta pěkně neumístili. 24,- Norských korun (dále už budu psát pouze NOK) za hodinku parkování není moc a tak kupujeme hned 2 hodinky.

Vigeland park je zcela unikátním místem norského hlavního města. Galerie soch je umístěna jako unikátní výstavní prostor pod širým nebem v parku Frognerparken. Gustav Vigeland je nejznámější a nory milovaný sochař. V parku je umístěno přes dvě stovky žulových a bronzových soch. Trošku nám to tady připomínalo park ve Versaille. Krásně upravený park a v něm stovky soch.

Vigeland byl velkým obdivovatelem francouze Augusta Rodina a jeho tvorba je tvorbě onoho nenapodobitelného francouze v mnohém podobná - to jsou paradoxy, co? Nezabývá se sice tako jako Rodin detailem, ale figurální ztvárnění je skutečně dokonalé. Když se vrátil Vigeland z Paříze zcela bez prostředků, začal pracovat na rekonstrukci jakési městské katedrály. Páni radní velmi rychle a hlavně správně rozpoznali talent tohoto mistra a nabídli mu celoživotní grant. Dostal k dispozici krásný ateliér ve městě a celoživotní rentu. Na oplátku musel městu odkázat nejen vše dosud vytvořené, ale hlavně vše co v budoucnu ztvární. A to byla nabídka, které mladý umělec neodolal. Hlavním dílem v parku umístěným je 14 m vysoký monolit. Toto neuvěřitelné dílo si vyžádalo 15 let práce 3 kameníků, kteří dělali za Vigelanda hrubou práci a ten pak dokončoval výraz a pohyb sochy. Na monolitu, který je z jednoho kusu kamene je ztvárněno 121 postav. V jeho okolí jsou pak seskupeny další desítky mramorových soch, seskupené podle určitého tématu např. dětství, muži a ženy, starci. Nějak jsem se rozepsal na toto téma, což nebývá mým zvykem, ale fakt to byl zážitek, a když se k tomu přidalo slunce, které nás střídavě s pár mraky provázelo naší prohlídku, tak jsem prostě musel.

Jeho nejznámější bronzová socha vzteklého chlapečka

Odpoledne vyrážíme směr Drammen a dále k prvním jezerům v blízkosti městečka Nottoden. Konečně se ponoříme do pravé norské divočiny. Stačí ujet 70 km z Osla a připadáme si jako na Aljašce. Rozlehlá údolí, zelené borovicové, dubové lesy a hlavně krásné břízové háje. Vše je protkáno nespočtem řek, potoků a potůčku a završeno obrovskými jezery a jezírky. Nechci si vystřílet všechna synonyma pro krásno hned na začátku, ale musím a to i s vědomím, že se budu opakovat. Jezero Nottoden je odbočkou, ale zároveň součástí unikátní vodní cesty zvané Telemark. Je dlouhý 105 km a tvoří jej jezera a průplavy, které spojují Skien s Dalenem. Tento systém umožňuje snižovat a zvyšovat hladinu řeky až o 72 metrů a to na 18 komorách. Byl vybudován koncem devatenáctého století kvůli dřevařskému obchodu a dodnes se dá sjet na vlastní lodi, nebo jakou součást organizovaného výletu. Spíme na krásném místě nad jezerem, venku je 19 stupňů a stmívat se začíná až kolem půl jedenácté. (bude hůře)