Ráno jsme si prošli jeden z nejunikátnějších dřevěných kostelů v Norsku. Unikátní je svou zachovalostí a hlavně pak velikostí. Také vnitřní výzdoba a varhany stály za zastávku.

Pak už pokračujeme na sever do městečka Rjukan. Nedaleko odtud, ve městečku Vemork, se svým způsobem určovaly dějiny Evropy a vlastně i celého světa. Zde totiž za II. světové války postavili Němci továrnu na tkz. těžkou vodu. Ta byla v té době nezbytná k výrobě atomové bomby, a pokud by továrnu z velké většiny nezlikvidovali spojenečtí sabotéři, tak by němčouři atomovku s největší pravděpodobností sestrojili mnohem dříve a tím by mohli obrátit vývoj války. Šlo o jednu z nejznámějších a zároveň nejdůležitějších sabotáži.

My se však vydáváme strmým stoupání do sedla pod vrchol hory Gausta (1883 m). Máme v úmyslu se na vrchol vydat. Jde o 4 hodiny velkého stoupání (výškový rozdíl 750 metrů) ale odměnou nám má být výhled na celou jižní část Norska. To je i pro mne dostatečně motivující. Nicméně, ještě před výstupem navštěvujeme informační centrum v městečku Rjukan a zde zjišťujeme, že v tomto ročním období je výstup takřka nemožný. Cesta sice není uzavřená, ale bez cepínů a maček se důrazně nedoporučuje. Počasí nám dnes celý den nepřeje. Je zataženo, husté mraky, velmi často prší. Teplota se pohybuje kolem 10-14 stupni. Občas sice vysvitne i sluníčko, ale o pohodě to příliš není. A tak je rozhodnuto. Výstup se nebude konat. Na spaní sjíždíme do Rjukanu. Ten je známý mimo jiné také, svého času největší hydro elektrárnou. Další perličkou je, že městečko leží obklíčené vysokými horskými masivy a de facto zde nezasvítí slunce. Proto se počátkem padesátých let rozhodli pro stavbu jedné z prvních kabinkových lanovek, aby si místní mohli o víkendu vyjet a na blízkých svazích si slunce užít.

Ráno se počasí zdá býti rozumnějším a tak hned vyrážíme onou kabinkou o nějakých 400 výškových metrů výše. Vybrali jsme si průměrnou trasu o délce 4 km. Určitě to není velká nálož kilometrů, ale tady je vše buď do prudkého kopce, což je náš případ, nebo zase naopak. Vyrážíme a v polovině se mi nejen nedostává kyslíku, ale hlavně narážíme na velká sněhová pole. Musíme se tudíž brodit až v metr hlubokém sněhu a na to nejsme připraveni. Přesto svého cíle dosáhneme.

Vracíme se nejen stejnou cestou, ale navíc jsme si střihli i sestup v délce 4 km pod lanovkou. Jde o celkem 21 serpentin a opět se potvrzuje stará pravda, že dolů to někdy bývá náročnější než výstup nahoru. (zvlášť, když nahoru jedete lanovkou).

Cesta pokračuje směr maličký přístav Lysebotn. Ale k němu až později. Jedeme v trvalém dešti celý den úžasnou náhorní planinou. Dostáváme se do výšky 930 m n.m., ale velkého zážitku z cesty nemáme, protože mlha je tak hustá a liják tak silný, že z okolí toho moc nevidíme. V průvodci se píše, že jde o tak nádherný úsek, že cesta č. 13 aspiruje na titul nejkrásnější cesta Norskem.

Měli jsme v úmyslu v jedné části cesty odbočit a uskutečnit výstup na Kjerabolten, což jsou dvě vysoké skály a mezi ně kdysi dávno spadla kamenná koule. No a právě zde se pořizují všem určitě známé snímky. Jenže cesta je velmi náročná na výškové převýšení a navíc je v tuto dobu také kvůli sněhovým polím a hojně promáčeným vřesovištím také nebezpečná. Takže prr pánové, tudy cesta nevede. Pokračujeme v mlze a dešti a dostáváme se k výletní horské chatě, ze které lze v případě příznivějšího počasí shlédnout úžasný film zvaný – „Magické pohledy do dolin a dálav“. Nám však nezbývá nic jiného, že pokračovat dále serpentinama dolů do přístavu Lyseboth. Klesání je to tak ukrutné, že jsem bohužel přehřál brzdy a v autě i jeho okolí je to pořádně cítit.  Nakonec v polovině sešupu objevujeme krásný vodopád a u něj parking, kde zůstáváme přes noc.

Ráno dokončíme sjezd a konečně se ocitáme v přístavu Lyseboth, který leží na samotném konci jednoho z nejkrášnějších norských fjordů – Lysefjord.

Zde přijíždějí ze Stavangeru výletní lodě a určitě to musí být krásný zážitek. Fjord my sami nevidíme v jeho velikosti, protože počasí si s námi stále zahrává. Neprší, což je asi nejdůležitější, ale mračna jsou tak nízko, že nám zahalují většinu z určitě úžasného fjordu.  No nic, serpentinama nahoru to už sice nebude záhul pro brzdy, ale spojka si také musí své odpracovat. Hned při nájezdu do stoupání bereme stopaře, mladého borce, ze kterého se vyklube vysokohorský průvodce a ten má do června ještě volno. Nechá se vyvést na nejvyšší bod našeho stoupání a odtud už poletí na padáku, bůh ví kam daleko. Říkal, že let sto kilometrů dlouhý není zřídkavý, spíše je to průměrná vzdálenost. Také nám dal spoustu praktických rad k našemu itineráři a hlavně nám sdělil, že od zítřka se bude výrazně zlepšovat počasí. Huráááááá.

Dalším naším velkým cílem je Preikestolen. Na ten se těšíme snad nejvíce. No, a protože předpověď počasí našeho stopaře vyšla, tak vstáváme nezvykle brzy a vyrážíme na 4 km dlouhý výstup k tomuto neuvěřitelnému výtvoru přírody. Preikestolen je žulový skalní útvar, který jako by se odtrhl od okolních skal a stoupá z fjordu do výšky 604 m.  Výšlap opět není náročný co do délky, ale musí se překonat na 3,8 kilometrech 410 výškových metrů.

Cesta je naštěstí velmi dobře udržována. Dokonce jsme se dočetli na informační tabuli, že ji v roce 203-2014 stavěli nepálští šerpové. No prostě Norové si za svou naftu mohou dovolit i tuto rozpustilost. Po hodině a půl konečně dorážíme na ono magické místo a s plnou zodpovědností za vše co tady píšu můžu prozradit, že šlo o jeden z nejpůsobivějších zážitků z našich cest. I když je plošina ve výšce 604 m nad hladinou fjordu, není zde žádných zábran, žádného bezpečnostního omezení. A přesto, se místní pyšní tím, že zde nebyl nikdy v historii žádný smrtelný úraz. Naopak, jde o jedno z nejbezpečnějších míst na světě, protože tady si dá každý opravdu velký pozor. Dokonce ani francouzský odvážlivec, který na okraji balancoval na třech židlích, nespadl a nenarušil místní statistiky. Najde se pár „bláznů“, kteří si sednou na samou hranu a nechají své nohy vlát ve větru. Ani já jsem neodolal a to i přesto, že to není tak dávno, kdy jsem si nechával vyšetřit své stabilizační ušní ústrojí. Bohužel na fotografii mi není vidět do obličeje, protože slunce bylo za mnou, ale věřte, nekecám.

Vydrželi jsme na tom místě hodinu a půl. Vyfotil jsem přesně 74 snímků a stále jsem měl pocit, že jsem ještě něco neudělal. Vyběhl jsem tedy ještě na skalní masiv nad tento div světa a pořídli pár dalších fotek.

Počasí se nám dnes snažilo vynahradit ty minulé dny plné deště, mlhy a zimy. Dnes se udělalo skutečně krásně. Obloha se postupně zbavila posledních mraků a tak jsme si užili skutečného bezmračného dne, jakých je v Norsku pouze pár do roka. No ostatně posuďte sami z přiložených fotografii.

Byla to skutečně makačka se tady vyšplhat, ale stálo to za to. V poledne zde dorazila spousta lidí a tak už tomu trošku chyběl ten pocit, že jste někde na vyjímečném místě, kam hned tak někdo nedorazí. Cestou jsme potkávali lidi i s nějakým handicapem, ale jejich touha tento pohled zažít byla tak silná, že se šplhali do kopečka třeba celý den.

Zpět už to byla pohodička a tak jsme se mohli kochat i výhledu kolem, nikoliv jako při stoupání, kdy jsme se dívali pouze před sebe.