Výhled do údolí, serpentiny a nakonec 2. největší město v Norsku
A je to tady. Ono to muselo přijít. Vstáváme do zatažené krajiny, a i když máme v plánu cestou navštívit vyhlášené vyhlídky, musíme se smířit minimálně s tím, že snímky holt nebudou tak samokrásné jako v minulých dnech. Za zmínku stojí designová vyhlídka ve výšce 900 m n.m., kam musíme od hladiny moře vystoupat na 9 kilometrech. Vlastule vypadá trošku zmrzlé, ale tak hrozné to zase nebylo.
Stíháme to na poslední chvíli, protože po návratu do auta začíná v poledne pršet a nepřestane až na večer. My nechceme přijít o výhledy do fjordů a tak ujedeme pouze nějakých 60 km a raději to v 15.00 zaparkujeme. Snad se zítra počasí umoudří.
Ještě zmínka o Norských tunelech. Kolegyně to čárkuje, kolik jsme jich do dnešního dne projeli. Jsou to už určitě desítky, nevím. Jen na cestě z Voss do Bergenu a zpět jsem si to musel počítat sám a na 100 km jich bylo 37, takže tam i zpět 74. Některý má třeba jen 500 metrů, ale většina se pohybuje kolem dvou až pěti kilometrů. Dnešek byl zajímavý i tím, že jsme projeli nejdelší tunel na světě. Má 24,5 km a je o 7 km delší než druhý nejdelší ve švýcarském St. Bernhard. V tunelu byly i odpočívadla, ale že bych to přímo vyhledával to tedy ne. Ten stísněný pocit a ta hora kamení nad námi, to mi moc optimismu nepřidalo. Včera jsme jeli jedním jedenáctikilometrovým a tam byly v podzemí i kruhové objezdy. Nasvícené modrými neóny a bylo to jako z nějakého sci-fi.
Opět veletoč s počasím a po pošmourném dopoledni, které jsme vyplnili přejezdem po další náhorní planině, se počasí lepší, i když je pouze polojasno.
Musím si neustále opakovat, že polojasno je v Norsku de facto nádherné počasí. Před námi tady cestovaly stovky, ne-li tisíce lidí, kteří za celou dovolenou sluníčko neviděli. Je sice pravda, že jsou další stovky ba i tisíce, kteří si sluníčka užili, ale prostě norské počasí je nevyzpytatelné a je třeba si vážit každého kousku modré oblohy. A my si v podstatě nemám na co ztěžovat, spíše naopak. Dostáváme k jednomu z dalších trajektů. Je to už asi pátý v pořadí. My máme auto 7,5 metrů dlouhé a to je jediné kritérium pro stanovení ceny. Zatímco naše délka nás nutí platit cca 230,- NOK tak kolega, který má auto 5,99 m platí kolem stovky. No to víte, že se cítím ukřivděný, ale co naděláme. A tak jsou poplatky za trajekty, nákup chleba a nafty zatím jediným nákladem naší cesty. Trajekty fungují jako skutečná kyvadlová doprava a déle než 10 minut jsme nikdy nečekali. Vzdálenost je vesměs kolem 2-3 kilometrů a tak si ani nestačím zakouřit.
Navečer dorážíme do údolí Briksdal na jehož konci nás zítra čeká výstup k ledovci. Ráno je obloha vymetená a slibuje krásný pohled. Ovšem než se vykodrcáme do samotného startu naší cesty, začnou se objevovat první mraky. Přesto byla hodinová procházka hodně příjemná.
Vystoupáme nějakých 300 výškových metrů a ledovec máme jako na dlani.
No před 200 lety to měli tehdejší turisté mnohem jednodušší, protože ukazatele kolem cesty nám postupně ukazovaly, jak se ledovec ponořuje hlouběji do údolí, prostě jak ho stále ubývá. Pro japonské turisty tady mají připravenou dopravu ve formě obdoby golfového vozíku. Těmi pak vyvezou lenivé turisty až nahoru, ale stejně musí posledních pár stovek metrů dojít. U ledovce se zvedl poměrně silný vítr a tak zde příliš nelelkujeme a po menší svačině se vracíme k autu.
Cestou dále na sever vyjíždíme na jednu z mnoha náhorních plošin a tady je ještě skutečná zima se sněhem, zamrzlými jezírky. Narazíme také na moc pěknou vyhlídku ve výstavbě. Holt si ti seveřané potrpí na moderní design.
Dokonce existuje "průvodce", který upozorňuje na ony architektonické zajímavosti a tak jsme se neopoměli vydat pár set metrů k designové lávce. Pěkné, no né ?
Dalším cílem je Geirangerfjorden. Vyjedeme na do výšky 900 m n.m. a pak ještě po placené soukromé cestě do výšky 1500 m n.m. Taky bych chtěl vlastnit takovouto silničku. Každý zaplatí v přepočtu 360,- Kč a muže spatřit Geirenger z výšky o 600 metrů výše. Pravda, nahoře je vybudována krásná vyhlídka a jak jsme poznali, tak i tu neustále vylepšují. Pohled do údolí na světoznámý fjord byl zprvu hodně přes mraky. Foukalo o sto šest a tak jsem pořizoval první snímky z teploučka auta.
Snad je silný vítr nám dával naději, že se mu povede mraky rozehnat. V poledne se tak skutečně stalo a odměna naší trpělivostí byla více než skvostná. Škoda jen, že se fotky moc nepodařily, protože obloha se vyjasnila, na okolních kopcích sníh a tak údolí je trošku světelně potlačené. Také přikládám fotku serpentin, po kterých jsme se museli na vyhlídku dostat.
Tím, že fjordy mají vždy neskutečnou hloubku (pohybuje se mezi 400 – 1200 metry), mohou zde vjíždět obrovské lodě s velkým ponorem. No a právě to se nám nakonec v přístavu podařilo i zachytit na foťák.
Za zmínku ještě stojí příhoda z jednoho odpočívadla, kdy se k nám přihlásili dva Slováci. Jeden tady pracuje už 7 roků v místním masokombinátu. Vyprávěl, jak před 15 roky zavírali na Slovensku dva velké masokombináty a lidé byli přes noc bez práce. To však jen do doby, než přijeli náboroví pracovníci z Norska a udělali jim takové nabídky, že se tam přestěhovaly celé rodiny. Dnes ve firmě pracuje z 250 zaměstnanců 230 Slováků a pár Poláků. Prostě si obě strany vyšly vstříc a podle řečí onoho informátora by se domů nevraceli. Ten druhý Slovák byl taky zajímavý. Ono se totiž na výlet příliš v černých kalhotách a černé košili se stojáčkem nejezdí. On to byl slovenský farář, kterého do Norska poslal jeho biskup a to na žádost právě oněch Slováků z masokombinátu. Sympaťák, který, jak mi posléze sdělil, jezdí právě na misijní pobyty po Evropě a to vždy tam, kde je větší skupina Slováků, kterým se zasteskne po slově božím ve slovenském jazyce.
Ze samé paty Geirengerfjordu se na pár chvil spojujeme mailem s našimi doma, protože datovou kartu na trvalé připojení na internet si tady prostě asi už nekoupíme. No my bychom si ji koupili, ale tady to prostě jen tak jednoduše nejde a složité věci odmítám řešit. Tak alespoň využíváme místní informační centrum. Opět se začínám šplhat serpentinami do větších výšek a spíme v horách, kde je sníh našim dennodenním společníkem. Počasí bylo dnes opět skvělé, i když v údolí byl neustále nějaký lehký opar a tak fotky nejsou úplně jako od Jadrana Šetlíka. Cestou ještě pořizujeme další desítky nezbytných fotek, které pak musím po večer složitě selektovat. A když k tomu přidám další stovky od Vlasty z mobilu (ostatně ten fotím fakt skvěle a v rukách Vlasty dokáže mistrovské kousky), tak mám o zábavu postaráno.
Celé putování přímořskými fjordy se pomalu chýlí ke svému konci. Zítra máme v plánu vyjet trolí stezku a pak ještě atlantickou route.
Záměrně jsme zůstali spát několik desítek kilometrů před Toll stezskou. V podstatě nejde o nic jiného, než o výjezd do výšky kolem tisíce metrů nad moře a pak se spouštíme ukázkovýma serpentinami do údolí. Nahoře vybudovali luxusní turistické centrum a dvě krásné vyhlídky do údolí, odkud se daly nafotit právě ony serpentiny.
Auto, které váží ke čtyřem tunám má celkem problém při prudkém sklesání, s brzdami. Musím tedy volit cestu brždění motorem a to není nic příjemného. Otáčky na čtyřech tisících už jsou v kabině slyšet. Na trase je několik úzkých míst, kde se dva velké vozy nevlezou, ale řidiči jsou velmi ukázněni a když vidí velkou obytku, tak zastaví a počkají na náš průjezd. Ono by to totiž ani jinak nešlo.
Trolí stezka končí v údolí a to přechodem pro Troly. A my se nachali konečně vyfotit i s našimi parťáky.
Dáváme kafe, a vedle nás zastavuje auto s dvěma laminátovými loděmi a z ní vystupují tři hošani a dokonce Češi. Dobrodruzi, kteří se vydali na pár dní do Norska užít si ledové vody na místních horských jezerech. Vyprávěli, jak museli na jednom jezeře čekat, než projel místní opancéřovaný člun, aby rozrazil ledovou krustu na hladině. Pak přišel jejich čas. No prostě z našeho pohledu blázni, ale fajnoví. Uvařil jsem jim kafe, které už týden neměli, dali jsme cigárko a každý upaloval svým směrem.
Trolí stezkou končí nejnavštěvovanější jižní část Norska. Pak už na sever pokračuji lidé, kteří mají dostatek času a odhodlání, přejet polární kruh a pokračovat na další unikát a tím je zcela určitě oblast známá jako Lofoty.
My před tím ještě odbočujeme z hlavní trasy k oceánu, abychom si projeli úsek cesty známý jako atlantská cesta. Foto z informační tabule
Jde o úsek se zajímavými mosty, které se vinou mezi jednotlivými ostrovy a ostrůvky a hlavně musí být postavený do dostatečné výšky, aby pod nimi projely i ty největší lodě. Úsek sám o sobě má jen 8 kilometrů a nám zrovna nevyšlo počasí. Protože nechci o nic přijít, rozhodujeme se zastavit cca 30 km před atlantskou cestou a počkat si na sluníčko. Ráno nás budí modrou oblohou a tak jsem natěšený. Snídáme, doplníme vodu do auta, vypustíme nádrže atd. atd. Vyjedeme za slunce, ale než dojedeme oněch 30 km, obloha se zatahuje a fotky, ale i celkový zážitek stojí za zlámanou grešli. Jsme všichni hrozně zklamání, protože očekávání byla asi příliš nadnesená.
Pokračujeme do městečka Kristiansund a pak už se vracíme na klasickou cestu na sever, kterou je E6. Před tím ale musíme ještě dojet do Trondheimu. Třetí největší Norské město nás láká svou unikátní kamennou katedrálou. Ale opět se vloudila chybička, a protože byla neděle a v katedrále se konaly nějaké sváteční mše, či co, tak vstup pro veřejnost byl uzavřen. Holky alespoň navštíví místní skanzen, který jim přibližuje život v Norsku před sto lety, a já využívám internetu v infocentru na vyřízení desítek mailu, které mě ve schránce čekaly. (fotečka ze zubní ordinace z onoho místního skanzenu pro našeho kamaráda, který má zase tu nejmodernější zubní ordinaci v Ostravě)
Nakonec ještě koupíme nezbytný chléb centru a protože na náměstí je live produkce nějaké kapely starších pánů, zastavíme se i tady. S údivem však sledujeme, že 20% místních návštěvníků jsou současní imigranti a i když se snažíme nebýt příliš xenofobní, tak holkám není příjemné po těle, když se to kolem houfuje černoušky z rovníkové oblasti.
No a pak už konečně vyrážíme na onu páteřní komunikaci E6, kterou se po 900 kilometrech dostaneme do města Narvik, odkud už je to jen kousek na již zmíněné Lofoty. Cesta má byt jen spojnicí mezi jižní a severní části Norska, ale protože jedeme v krásné slunečné dny a stále kolem nějakých fjordů a jezer, je to hodně zajímavé a pestré. Vůbec se nenudíme a užíváme si krásná místa s ještě krásnějšími výhledy.
Dnes večer jsme opět na jednom odpočívadle, kde jsme se rozhodli zakempovat, potkali jak obytku z Česka, tak na večer přijela skupinka 6 motorkářů, také z domoviny. Moc fajn lidi. Jeli bez velkých přestávek denně 900 kilometrů a byli za 4 dny tam, kde my se plahočili 3 týdny. Jejich cílem je Nordcamp. Podaroval jsme je každého plechovkou plzeňského pivka a oni byli šťastni jak malé děcko u vánočního stromku. Chtěli si údajně koupit pivko den před tím, ale cena byla tak závratná, že si mohli dovolit pouze birell. Ten je v obchodě mnohem levnější, protože se podporuje nealko varianta.
Ráno pokračujeme další etapou na sever. Zastavujeme opět u každé vyhlídky, ale počasí se začíná mírně zhoršovat.
Předpověď říká, že na večer a zítra bude pršet, tak uvidíme. Projíždíme ale mnohem méně zajímavou oblastí, kde se navíc velmi intenzivně staví nová cesta a tak jedeme desítky kilometrů de facto po staveništi. Množství prachu nám připomíná cestování Argentinou a Chile a Vlasta hnedka chytá alergii (v nadsázce). Ještě navštívíme jednu z největších jeskyní ve Skandinávii, která je jako jediná osvětlená elektrickými proudem a tak nemusíme nosit na hlavě přilby se svítilnou. Komplex chodeb byl před staletími vyhlouben pouze jen vodou a ledovcem a tak je zde spousta ani ne tak krasových útvarů, jako spíše výsledků souboje vody s mramorem. Unikátem je pak na závěr prohlídky velký balvan žuly, která se v Norsku vůbec nevyskytuje. Odborníci tudíž usuzují, že ji ledovec a velká voda přinesla až z poměrně dalekého Švédska.
Hodinovou prohlídku završujeme partičkou petangu a zůstáváme spát na parkovišti u jeskyně, protože je zde krásný výhled a hlavně absolutní klid.
No a ráno opouštíme jižní Norsko a šup do severního.