LOFOTY – tady jsme se moc těšili, protože dle literatury jde o unikátní archipelago, skládající se z osmi větších ostrovů a nespočtem malých a maličkých. Počasí zdá se dostalo rozum a my můžeme opět plnit paměťové karty našich foťáků. Předpověď slibuje sice polojasno a poměrně velkou zimu kolem 6-9 st., ale i to málo nám stačí ke štěstí. Trajekt trval více než hodinu, ale pak už vyjíždíme na pevninu a hned si u kávy užíváme nádherných výhledů.

Ještě než jsme ale dorazili na trajekt na Lofoty, museli jsme projet dvě stovky poměrně nudné cesty náhorní planinou, kterou spestřil pouze průjezd magické hranice severního polárního kruhu. Toto místo zůstalo věrno svému názvu a venku bylo tak zima, pršelo a hlavně fičel silný vítr, že jsem neměl tu povahu a nevytáhnul jsem z teploučka auta svůj fotoaparát. Takže bez fotek, ale o nic jste nepřišli. Prostě informační centrum v široké pustině, prodejna šmuků a jiných volovin, připomínajících toto místo, venku nějaký měděný kompas, u kterého se všichni povinně fotí. A to není nic pro nás. Pokračujeme pak dlouhým táhlým sjezdem z náhorní plošiny zpět k moři a míříme do městečka Lodingen, odkud lze jet delším trajektem na Lofoty, nebo kratším pokračovat do Narviku. My se rozhodli pro ten delší, protože se už nemůžeme Lofot dočkat.

Z Lodingenu je to na nejzápadnější bod Lofot cca 200 km a tak jsme si předsevzali, že nebudeme nikam spěchat a užijeme si každého krásného místa na naší trase.

Když píšu toto pokračování, jsme zaparkování v krásném zálivu přímo u písečné pláže, která si nic nezadá s pravým Karibikem. Ale to trošku předbíhám.

Hned po pár kilometrech po vylodění jsme odbočili z hlavní cesty E10, která se vine celým systémem ostrovů, a na noc jsme se uložili na pobřeží oceánu. Auta stála na takovém malém odpočívadle, vedle nás ještě jedni Holanďani. Krásné místo, ale vítr námi házel, jako fotbalovým míčem. Nakonec se na noc umoudřil a šel spát zároveň s námi. Slunce tady už de facto vůbec nezajde. Kolem jedné hodiny v noci se trošku zešeří, ale ve tři už zase nastává úsvit. Ještě že máme kompletní zatemnění oken, protože jinak bychom asi měli problém. Ale aspoň máme večer jistotu, že nezatmíme při hledání parkingu.

Probouzíme se do neskutečného dne. Sluníčko hřeje na naše auta, a to je určitě dobře, protože v noci se teplota limitně blížila nule. Jako každé ráno, ani dnes nikam nespěcháme. Vstáváme kolem osmi a na cesty povětšinou odjíždíme až za hodinku a půl až dvě. Snídaně je základ a tak ji nikdy neošidím. Dnes jsme ale tak natěšeni na slunečný den a ještě v tak atraktivní lokalitě, že za hoďku vyrážíme. První zastávkou je rybářská vesnička Lauvik. Pár dní jsme neměli možnost nějaké větší procházky a tak tady ihned vyrážíme kolem zálivu. Fotíme sušáky na ryby, a jak se později dočítám, tak tady se suší jen hlavy, které se skoro kompletně následně vyvážení do Nigérie (stav v roce 2005, jestli si ještě i dnes v této zemi potrpí na takové lahůdky, mi aktuálně není známo). Kdo by si to pomyslel. Těla tresek se pak třídí podle velikostí a stejně velké kusy se svážou do dvojic a suší se. Tento způsob konzervace je asi nejdokonalejší. Ryby ztratí sušením až 80% své hmotnosti, ale kilo sušených ryb vydá svou nutriční hodnotou za pět kilo čerstvých. Tato lahůdka se vyváží hlavně do Francie a Španělska. Konzumují se pak většinou syrové, nebo někdy se ještě nasolí. Další lahůdkou jsou pak jemné tresčí jazýčky, které vytahují z hlavy děti a jsou odměňovány na jednotlivé kusy. Také tresčí játra jsou zpracovávána, ale ty známe i my, i když kvalita těchto bude určitě vyšší.

Další cesta je neskutečně pomalá. Jedu maximálně 30 km/hod. protože je stále se na co dívat, něco obdivovat. Projeli jsme už hodně atraktivních destinací, ale oba jsme se Vlastou shodli na tom, že tady je to neskutečně zkoncentrovaná krása. Průvodce také píše, že zde, za polárním kruhem, můžeme vidět i kousek Karibiku. A nepřikrašloval. Stojíte v zálivu mezi skalnatými horskými útvary a zároveň se díváte na tyrkisově zbarvené vody a na bílý písek. Kdo tohle vymyslel?

Karibik v severním Norsku. Bylo až nepatřičné vidět v těchto zeměpisných šířkách bílé pláže, tyrkisovou barvu vody, měnící se vzdálenosti od pláže.

Před odjezdem jsem toho slyšel o Lofotech hodně. Mnozí naši předchůdci nás ale upozorňovali, že chytit tady alespoň polojasno je malý zázrak. No a my, máme vymetenou oblohu a dokonce i vítr si vzal na chvíli volno. Odkládáme péřové bundy a je nám úžasně.

Norové jsou opět neskutečně oblečení. I když je skutečně nádherně, i když jsme odložili bundy, stále jsme ve střehu a připraveni se doobléct. To oni v žádném případě. Venku je na sluníčku 12 st. a všichni tady chodí na holé nohy a v lehounkých keckách. 80% jich má tričko s krátkým rukávem a těch zbylých 20% jsou určitě turisté z jižních krajin. Asi jsou zvyklí na jiný teplotní masakr. Líčit tady každičkou zátoku, každý výhled z útesu, to by asi znělo příliš monotónně. Nechám teď ve větší míře než obvykle hovořit fotky. Tak šup do galerie.

Jeden z naších parkingů, kde spíme a kde se to tentokrát protáhlo na 48 hodin, protože se zatáhlo a my si prostě můžeme dovolit ten luxus a čekat na sluníčko.

Potřebujeme se taky na chvíli protáhnout a tak se vydáváme pobřežní stezkou na 8-mi kilometrovou procházku. Avizovali zde nějaké sochy, ale my viděli jedinou.

Přijíždíme do vesničky A. Ano takto se vesnice jmenuje. Je to pomyslný konec Lofot a pak už se jen podnikají výlety lodí na okolní ostrovy. My tady přespali, ráno pořídili pár fotek a rozhodli se pro návrat.

Naší parťáci ještě zůstávájí a my máme v úmyslu pokračovat přes Švédsko do Finska a pak do Helsinek za naší dcerou, vnučkou a zeťákem. Oni se totiž rozhodli, že svou každoroční cestu do Ostravy na festival Colours absolvují naším bydlíkem a to v podstatě opačnou cestou než jsme jeli my na sever, oni budou pokračovat zpět na Lofoty a pak na jih do naší ostravěnky.

Cestou opět navštěvujeme nějaké designové vyhlídky a taky zrcadlovou kostku umístěnou volně v přírodě. Pohled na tyto extravagance je různý. Nám se to líbí a naší parťáci zase tvrdí, že to do té panenské přírody příliš nepatří. Oba názory mají něco do sebe.

Poslední zastavky, poslední výhledy na nekonečnou bílou pláž.

Ahoj Norsko. Bylo tu skutečně nádherně. Projeli jsme Aljašku, byla krásná. Norsko je však takový zkoncenrovaný výtah toho nej a navíc na daleko menším území. Je to země, která je z česka velmi dobře dostupná a určitě doporučuji všem, kterým cestování učarovalo, se sem podívat. Ideální je cestovat obytným autem, protože ceny jídla a pití jsou oproti naší zemičce tak 4x vyšší. My si však vše vezli sebou, jedli jsme si lépe než v restauracích a tak jsme utratili pouze za naftu, která stále před pěti lety 50,-Kč/litr, ale dnes už to je pouze 36,- Kč/litr, platí se zde poměrně často mýtné, ale celkově to vyšlo jedním směrem cca na 2.500,- Kč, vetší položkou jsou trajekty, ale když to tak člověk spočítá, než by objížděl nějaký fjord po pobřeží, tak je lepší zaplatit 800,- Kč a navíc to bylo cca 6x.

Norská vláda dala svým občanům veřejný slib, že vybudují kvalitní dopravní spojení do každé sebezapadlejší vesničky. A tak se tady buduje neskutečný počet tunelů a mostů. Kdyby ty tunely stály jako náš tunel Blanka, tak by Norům nestačily ani ty jejich ropné vrty.

Je vidět, že se Norové mají dobře. U každého pátého domku stojí obytné auto, kterým se každý víkend vydávájí na putování po své zemi. V průvodci jsme se dočetli, že Norové pracují cca 175 dní v roce a tak mi to vychází a tři dny v týdnu. Na podřadné práce tady mají dostatečnou zásobu přistěhovalců a tak není neobvyklé, že zahlédnete hlavně ve větších městech větší skupinky černých eritrejců (tak já nyní označují všechny černé evropany). Chléb se tady dá koupit za 100,- Kč, pivo v restauraci za 300,-.

Z Narviku to máme do Helsinek 1.500 km a zvládli jsme to za dva dny. Cesta celkem monotóní, ale příjemně to ubíhalo. Kousek Švédska :

Ujeto 6.500 kilometrů. Projeto bezmála 280 tunelů a 6 trajektů. Mosty jsem nepočítal. Projeli jsme se také 4x podmořským tunelem. Nic příjemného. Už tak 3 km před pobřežím se jedem poměrně prudce z kopečka, pak šup pod vodu a zase poměrně strmé stoupání. Ten pocit masy vody nad námi mi stejně jako je tomu u kamene, moc klidu nepřidal.

Nádherná země a všem vřele doporučuji. Dá se to zvládnout i za 14-21 dní. Určitě se bude muset více spěchat, ale my se fakt těch 5 týdnu vůbec nežinirovali a stáli kde nás napadlo, čekali na lepší počasí apod.