Tak a jsme opět ve státech. Tentokrát letíme do Los Angeles a hned po přistání se přesuneme do San Diega, kde nás čeká Luboš, u kterého jsme měli zaparkované auto.

Pro přesun jsme zvolili alternativu auta z půjčovny. Je to nejrychlejší a určitě i nejpohodlnější. Za dvě hodinky jsme v San Diegu. Luboš byl tak hodný a na tři noci nám poskytl azyl u sebe doma a navíc se nám i po ty tři dny stal skvělým průvodcem městem.

První den jsme si objeli přístav s letadlovou lodí Midway, o které jsem četl už jako malý kluk.

 

V přístavu parkovaly i historické plachetnice. Navštívili jsme Old Town s původními stavbami, Down Town a nakonec i Little Italy, kde jsme si konečně dali pořádné preso. Na oběd jsme byli na naše přání v pravé mexické restauraci a dobře jsme udělali. Nakonec jsme se prošli po pobřeží a starém dřevěném molu.

  

Druhý dne jsme zasvětili golfu. Příležitost, zahrát si špičkové hřiště, kde se hraje PGA – Torrey Piney a kde se bude hrát v roce 1921 Open, jsem si nemohl nechat ujít. Luboš dokonce zařídil, že jsem hrál jako místní obyvatel za cenu 60,- USD a ne jako turista za cenu 190,- USD.

  

Hřiště bylo skutečně špičkové. Já měl své hole, které si vezu po celou cestu Amerikou v garáži, ale jsou to staré, dávno vyřazené šunky a tak se mi s nimi moc dobře nehrálo. Hřiště není příliš záludné, ale hodně dlouhé. Několik jamek končilo přímo na pobřeží a i zbytek hřiště se vine krajinou s výhledem na oceán.

 

Vlasta mi dělala cadyho a všichni jsme si toho krásného, slunečného dne užili.

Třetí den jsme ještě společně posnídali a pak už nás Luboš zavezl k našemu autu. I zde mu patří velké díky, protože v době, kdy zde auto stálo, tak se postaral o opravu lednice, která přestala fungovat na plyn. Nebyla to zrovna levná záležitost, protože v Americe je ruční práce hodně drahá (100,- USD/h.), ale navíc si naúčtovali za náhradní díl, který u nás stojí 1600,- Kč neskutečných 350,- USD. Ale což, hlavně že lednice funguje a my nemusíme baštit instantní jídlo.

Odpoledne vyrážíme směr LA, kde máme v plánu navštívit Gatyho park a Muholland. Na Getyho nakonec nedošlo, protože už bylo pozdě, ale z Muholland drive jsme si užili vyhlídky na podvečerní Los Angeles.

 

Další den se vydáváme na dlouhý přesun na sever, kde máme v plánu navštívit první národní park této etapy a tím je vyhlášený Yosemite National Park. Ten jediný jsme při poslední návštěvě v roce 2008 nestihli a tak máme co dohánět.

První den se příliš nevyvedl. Vůbec jsem při plánování cesty nevzal do úvahy, že návštěva parku vyjde zrovna na víkend. V květnu to nebylo nutné brát na zřetel a tak jsem to hrubě podcenil. Nedovedete si představit ty nekonečné kolony aut, které nám byli společníky po celý den. V podstatě jsme vůbec nejeli a jen jsme se posunovali v nekonečné koloně. Ale i tak jsme viděli neskutečný kus žulové hory, která se týčí do čisté výšky od úpatí k vrcholu do výše cca 1000 m a její vertikální osa se odchyluje od kolmice pouze o 6 stupňů.

 

Všechna parkoviště byla beznadějně obsazená a tak jsme ani nemohli zastavit, kde jsme chtěli, ale pouze tam, kde se zrovna uvolnilo místo. Nakonec jsme zaparkovali u řeky a strávili tady pěkné tři hodiny. Na plánovanou desetikilometrovou procházku ale nedošlo. Navíc v parku už třetí den hoří les a široké okolí je ponořené do poměrně hustého dýmu, který nám kazí výhledy do údolí, nebo na místní velikány.

 

Druhý den, kterým byla neděle, byl jako přes kopírák. Nezbylo tedy nic jiného, než utéci z toho mumraje a vydat se na průjezd parkem po vyhlášené Tioga Road. Jde o 150 km scénické jízdy nádhernou krajinou.

 

Stojíme skoro na každé vyhlídce, ale bohužel ani dnes nejde pořídit kvalitní fotky pro stále se údolím valící dým. Odpoledne přijdou dokonce bouřky, ale procházku kolem jezera jsme si nenechali ujít.

 

Spíme hned za hranicí parku s plánem se tam ještě druhý den vrátit.

Ráno jsme se vrátily z údolí zpět na nejvyšší bod trasy a tím byl Tioga Pass. 3000 m n.m. je už celkem znát na dýchacích potížích.

 

A tak jsme podnikli jen asi 4 km trail. Ještě předtím jsme si užili mimořádného zážitku v podobě zatmění slunce. Kulminace v 10.00 hodin byla úžasná, ale přece jen jsme z naší lokace neviděli zatmění úplné, ale skoro úplné. Lepší pro pozorování je Wyoming, ale tam budeme až za pár dní. Nicméně, ať jsem fotil přes brýle, nebo přes UV filtr, zatmění se nikdy nezobrazilo. Takže fotečka je o tom, jak fotí profesionálové.

 

Když už nás bolelo za krkem a sítnice byla dostatečně podrážděná, měli jsme v úmyslu delší tůru, ale cesta vedla vytrvale do kopce a tak jsme se shodli, že v tom horku to nebudeme lámat přes koleno.

Odpoledne sjíždíme k jezeru Mono Lake. Toto jezero nemá přirozený odtok a tak se pouze a jen odpařuje. I když jde o vnitrozemské jezero, tak je zde voda slaná a 3x slanější než v moři. Před pár léty snížili hladinu cca o 8 metrů a odhalili tak zajímavé útvary podobné krápníkům. Bylo to moc zajímavé, jen to chtělo trošku sluníčka.

 

Další den jsme se rozhodli, že podnikneme ještě jeden přejezd přes Sierra Nevadu a to po silnici č. 4. Nástup stoupání byl přímo hrozný. Stoupání bylo 10%. Naše auto dostaalo řádně zabrat, ale zvládlo to s přirozenou bravurou a gracií. Celá cesta přes pohoří měla cca 100 km a my ji jeli de facto celý den. Neustále jsme zastavovali na jednotlivých vyhlídkách a užívali si krásných výhledů na horské štíty pokryté sněhem, nebo naopak pohledem do nekonečných údolí.

 

A protože se nám to tak zalíbilo, pokračovali jsme až na samotný konec cesty abychom se po dvaceti kilometrech mířících na sever zase do hor vrátili a přejezd zopakovali. Zajížďka byla celkem 250 km, ale tady se to tak nebere. Původně jsme se totiž chtěli vrátit po silnici č. 4, ale trošku jsem se obával o brzdy auta při tom klesání dolů do údolí.

Takže se dá říci, že jsme Sierru Nevadu prokličkovali v tomto úseku dokonale.

Teď jsme poprvé zaparkovali v campu u jezera Lake Tahoe. Jednak si potřebujeme dát trošku oraz a jednak se i my musíme zkultivovat po týdnu v autě.

Jezero Lake Tahoe je největší sladkovoní nádrží v Kalifornii a je hluboké až 500 metrů. Dokonce jsme se dočetli, že je tak ledové, že když před pár léty vytáhli ze dna jezera dva kowboje, tak byli v takové kondici, jako by se potopili včera a přitom byli v jezeře více než 100 roků. Teda myšleno tělesné kondici, nikoliv duševní. Fotky od jezera nepublikuji, protože jsme po příjezdu tady hned zavítali do RVcampu a fotit snad budeme zítra.

Ahojka a omlouvám se, že jsem tak dlouho otálel s uveřejněním nového příspěvku, ale v horách není internet a my tam byli skoro týden.