Další a zároveň poslední úsek naší cesty míří už takřka výhradně na východ. Po dvou dnech lelkování na „pobřeží“ Michiganského jezera se vydáváme na první přechod do Kanady. První proto, že po zhlédnutí Niagarských vodopádu z kanadské strany se vrátíme zpět do Ameriky. Krajina se už začíná pomalu vybarvovat a tak se moc těšíme do chladnějších oblastí východní Kanady, kde snad zažijeme pravé kanadské indiánské léto s krásně zbarvenými javory a dalšími listnáči.

Máme trošku obavy z celníků, protože i tady si dělají občas sousední země na truc a kontrolují vývoz a dovoz potravin. Nás nic takového nepotkalo, spíše byl ve značné nejistotě Kanadský celník, který se nejspíš s odbavením českého auta setkal poprvé. Nic už nám nebrání navštívit ony vyhlášené Niagarské vodopády, za kterými se jezdí z New Yorku několik hodin. My jsme tady sice za měsíc jízdy z Los Angeles, ale to bylo v plánu. Parkujeme pár stovek metrů od pěkné promenády, ze které lze vodopády sledovat ze všech stran. Nicméně ale musíme objektivně zkonstatovat, že je to tady takový malý disneyland. Možná dokonce i velký. De facto na hraně stojí desítky hotelů, některé s vyhlídkovými věžemi, jako by byl problém sejít na promenádu a vše si v klidu prohlédnout. Na každém kroku stánky s občerstvením, prodejci se vším možným, dokonce i ponožky by se daly koupit.

Ale zpět k vodopádům. My přišly tkz. z vrchu. Prohlédli jsme si nejprve přítok Niagara River a teprve pak jsme pokračovali k vyhlídkám na vodopády samotné.

 

Bylo možno si i zakoupit výlet lodí přímo pod vodopád, ale i když jsme to měli v úmyslu, tak po zhlédnutí té spousty vodní mlhy, ve které byla loď uvězněna, jsme zkonstatovali, že nám stačí zmoknout na vyhlídce. Dole beztak nebylo vůbec nic vidět.

 

Za hodinku to máme za sebou a jediné co nás vyložené těší je, že jsme na kanadské straně, protože z té americké je toho k vidění ještě méně. Toto je americká část vodopádů, ale z kanadské strany.

 

Takže závěr: ani ne tak zklamání jako spíše povzdechnutí, proč vodopády nezůstaly v divočině a muselo se kolem toho vybudovat celé město.

Přejedeme přes most a už jsme zase v Americe. Tentokrát míříme po jižní straně jezera Ontario do oblasti tisíců ostrovů. Tak se totiž nazývá oblast Thousand Islands. Nemáme kam spěchat a tak jedeme pobřežní trasou a tím pádem těch kilometrů za den moc nezvládneme. Problém však nastane v momentě, kdy se chcete k jezeru přiblížit a třeba se jen tak projít po pobřeží. Každý metr pozemků tady někomu patří a ten někdo si ho i pořádně střeží. Jednak tam vesměs stojí chata na chatě, nebo v druhém případě je pobřeží nepřístupné. A tak nám moc možností nezbývá, než zajet do nějakého městečka a v přístavu se nadechnout místní atmosféry.

 

No, a aby toho nebylo málo, tak když z oblasti tisíců ostrovů vyjíždíme, tak si zrána mlha přispala, nevystoupala do výše a z pohledu na tu krásu z vysokého mostu nebylo vůbec nic, ani fotka.

Pokračujeme dálnicí přes Montréal až do v podstatě jediného většího města, které máme v plánu navštívit a tím je Québec. Dálnice je velmi různá. Pár desítek kilometrů je v perfektním stavu a pak se najednou ocitáme na české D1 a to vůbec nepřeháním. Trošku mě to zarazilo a ani autu se to moc nelíbí. Ale zpět do více méně francouzského města Québecu. Přespali jsme v campu 15 km od starého města. Tam nám velmi dobře poradili, ať do města nejedeme autem, ale ať zaparkujeme na protějším břehu a do centra se dostaneme velmi jednoduše trajektem. Pohled na město před nastoupením na trajekt.

 

Takže odpadly starostí s parkováním a navíc jsme se projeli lodí po řece svatého Vavřince a prohlédli si město i s větším odstupem a hlavně krásným pohledem na Château Frontenac.

 

Québec se nám moc líbil. Jeho staré město je skutečně typicky francouzským městečkem s kamennými ulicemi plnými nádherných kavárniček a spoustou obchůdků s všeličím.

 

 

Vystoupáme až na horní část města, kde se nachází již zmíněné Château Frontenac. Tento impozantní zámek nikdy nepatřil žádnému králi, ale v 19. století ho postavila železniční dopravní společnost, aby měla kde ubytovat své klienty na cestách. Do dnes je to hotel, ale od roku 1980 také národní historickou památkou.

Na nádvoří stojí jednak krásná socha Salvatora Daliho a pak ještě místo, kde už po staletí vystupují místní umělci. A tak město rozhodlo, že v rámci zachování této tradice, budou zde různí kejklíři, žongléři, potulní zpěváci apod. vystupovat zdarma i nadále. My se zrovna trefili do závěru vystoupení dvojice žonglérů.

 

Zaujala nás také nádherně malovaná štítová stěna domu, kde ve spodní části dominuje i hokejista Šťastný, kterého si tu dodnes považuji. Jen nevím přesně kterého, protože tady hráli všichni tři bratři Šťastní.

 

Jakmile opustíme toto nádherné město, tak se už v podstatě jen přesouváme do naší cílové destinace a tou je Halifax.

Cestu si užíváme krásného počasí, které nás ostatně provázelo celou naši čtyřměsíční cestu (počítám-li i první etapu). Skutečně jsme nezažili žádný opravdový nečas a tak jsme oba z kraťasů v podstatě nevylezli. Jen asi 3x jsem šel na večer do dlouhých kalhot, ale to spíše preventivně. Zapršelo nám pouze jednou přes den a asi dvakrát v noci. Konec září u pobřeží Atlantiku jsme si představovali o hodně chladnějším, než bylo včerejších 31 stupňů

Ve státě Nový Brunsvik jsme měli jednu menší lapálii s autem. Naštěstí jedinou. Z ničeho nic, ze dne na den, od startu ke startu, odešla startovací baterie. Naštěstí klekla u informačního centra a tak jsme si zavolali místního borce se startovací sadou a pak nám paní vytelefonovala výměnu Aku o 250 km dál. Takže jsme museli jet takřka bez zastávky celou trasu, k servisu jsme přijeli až po tmě a tak jsme se příjemně vyspali na jeho parkovišti. Ráno nás vzali na test, zda není v háji alternátor, protože to by byl asi velký průšvih. Naštěstí to byla pouze a jen baterka a tak jsme koupili novou a pokračovali. Stejně jako u opravy lednice stály náhradní díly v porovnáním s lidskou prací zlomek, tak i teď si vzali za baterku obdobně jako v česku, ale za 1,5 hodiny práce pouhopouhých 6.000,- Kč.

Pokračujeme dále na východ do městečka Alma. Příjemné místo a také první setkání s Atlantikem po půl roce, kde jsme od něj odjeli napříč státy až k Pacifiku. Jen nás udivilo, že moře je zde mimořádné zbarvené do hněda a to kvúli hlíněnému podkladu všech přítoků. Za to hřibková sezóna je tu v plném proudu. Jen zde praváky nikdo nesbírá, stejně jako v celé řadě západoevropských zemích. A tak tady narazíte na kapitální kousky přímo u parkingu.

 

Vlasta chtěla kousek u Chicaga odbočit na pravé Madisonské mosty. Byla to ale asi 400 km zajížďka a tak jsme navštívili alespoň jeden obdobný zastřešený most. Mosty svého času zastřešovali, neboť se domnívali, že tím prodlouží jejich životnost. 

 

 No a tak nějak vypadá krajina v New Brunswicku koncem záři. Jsme poměrně zklamaní, protože žádné barevné třeštění se zatím nekonalo. Ale i tak jsou ty nekonečné dálavy uklidňující a mají své kouzlo.

  

Ještě jsme na večer navštívili místo s kamenitým pobřežím, které je zajímavé mimo jiné tím, že při odlivu se návštěvníci procházejí dole mezi skalami po pláži, ale příliv je tak vysoký, že v době naší návštěvy jsem jednak fotil proti slunci a vody bylo o 2,5 m výše.

 

Přes město Moncton se vydáváme na skutečně poslední fázi naší cesty. Přejíždíme toti na poloostrov Nové Skotsko. Moc jsem se tady těšil. Očekával jsme drsnou krajinu na pobřeží oceánu. Bohužel. Stejně jako u velkých jezer, jako bylo Michigenské, nebo Ontario, zde každý metr pobřeží někomu patří. Vyloženě se dá řici, že není kudy se k vodě dostat. Já myslel, že budeme pár dní v klidné krajině plné krásných zálivů a pláži, ale pokud to tak je, tak nás to minulo. Tři dny jsme se potloukali po pobřeží pod Halifaxem a nejzajímavějšími místy však byly stylové vesničky se svými krámky a krásnými domy. Vše se tady začíná připravovat na Halloween.

 

 Přístavy se pak příliš nelišily od loni navštívených přístavů v Norsku.

 

 Nakonec jsme se v jednom místě díky tomu, že pobřeží tu patří státu a ten tu vybudoval National Forest, podívali i na skalnaté pobřetí.

 

 A takto vypadá naše Vlasťule po 4 měsících strávených během půl roku v Americe a Kanadě. Jupíííííí.

 Tak ještě projedeme zpět do Halifaxu a naše cesta končí. To byste nevěřili, kolik je tady motýlů na m2.

 

Odvezeme auto do přístavu, dáme jednu noc v hotelu a za pár hodin jsme doma, v české realitě. Bylo to fajn, ale bylo to dlouhé. Po intenzivních zážitcích z první etapy a ze začástku druhé etapy, přišly dlouhé přesuny, poměrně monotonní krajinou. Holt jsme se museli zase dostat zpět od Pacifiku k Atlantiku. Jinak to nešlo. Z Kanady jsme byli trošku zaraženi. Očekávali jsme řídce osídlená místa, kde si budeme užívat stejné euforie jako na Aljašce. A ono to tak nebylo. Ale i tak je nesmírně poučné se podívat na místa, která byla pro nás ještě před měsícem zcela neznámá.

Ujeli jsme ve druhé etapě 9000 km. Celkem naše auto nalítalo na americkém kontinentě 35000 km. Odjíždělo jako školák a vrací se po dokonalé maturitě.

Jsme zdraví a to je hlavní. Teď jen bezproblémový návrat domů a je to. Děkuji Vám za přízeň.