Po úvodu psaném ještě z domova, budu níže aktualizovat průběh návštěvy New Yorku

Do New Yorku přilétáme v pátek 24.3. navečer. Máme v úmyslu tady pár dní pobýt a podívat se do těch nejzajímavějších míst. Hlavním cílem jsou místní galerie, parky a v sobotu večer máme v úmyslu navštívit nějaké divadelní představení na Broadway. Ubytování jsme si objednali v bezprostřední blízkosti Time Square.

Uvidíme, jak vše dopadne, protože je zde nezvyklá zima a v minulém týdnu město čelilo nejen intenzivnímu sněžení, ale i silné bouři. Východní pobřeží Spojených států je velmi často vystavováno bouřím. V létě je to na jihu a v zimě právě v okolí NY. Ale tato byla poměrně nezvyklá hlavně dobou (končící zima), kdy se Pensylvánii a okolními pobřežními státy přehnala. Bylo zrušeno více než 7000 leteckých spojů, ale nakonec snad nenapáchala ve městě nějaké výrazné škody. Horší to asi bude v okolí, protože velký příval sněhové nadílky a jeho bezprostřední tání způsobilo poměrně rozsáhlé záplavy. 

Ještě před odletem jsem se dozvěděli, že naše auto dorazí do Baltimore ne o jeden, dva dny pozdějí, ale o celý týden. No a to už je docela slušná komplikace. Abychom tuto dobu jen tak neprolelkovali, tak jsme si prodloužili o 4 dny pobyt v New Yorku a následně pobudeme ještě 3 dny v Baltimore a odtud se pak vydáme na jednodenní výlet za Trumpem do Bílého domu. Je to pouze 60 km a tak by byla hloupost, když máme relativně hodně času, nenavštívit Washington v tyto dny. Celé je to ale poměrně ekonomicky náročné, protože ubytování jak v NY, tak i v dalších okolních městech patří k tomu nejdražšímu. Nepříjemné, ale přece si tím nenecháme zkazit náladu. Jen doufám, že jde o definitivně poslední posun příjezdu lodě s naším autem. Vzhledem k tomu, že města moc nemusíme, tak NY a Washington s Baltimor určitě pro začátek stačí.

----------------------------------------------------

Před návštěvou města měst, New Yorku, jsme sem museli samozřejmě ještě doletět. Z Prahy do Londýna to byla dvouhodinová hračka. Na letišti Heathrouw jsme absolvovali speciální osobní prohlídku, kterou museli absolvovat všichni cestující, směřující do USA. No jo, svět se komplikuje a Američané mají evidentně nahnáno.

Cesta a přivítání v NY bylo bez nejmenších problémů, včetně hladkého přistání a kratičkého vstupního pohovoru.

První pohled na pevninu v pozadí s Manhattnem.

Na hotel dorazíme po osmé hodině. Musíme ještě dvě tři hodinky vydržet, abychom pak ráno brzy nevstávali. Takže vyrážíme směr Times Square a následně na Broadway. NY je město, které asi skutečně nikdy nespí. Ulice jsou v tomto centru centra města úplně plné a my se tady prodíráme nekonečnými davy. Všude kolem nás stovky obřích obrazovek s neustále se měnícími reklamami. Všude pouliční prodavači různých módních hitů a samozřejmě záplava restaurací, barů, nebo jen tak rohových bufetů s čímkoliv, na co si jen vzpomenete. Po dvou hodinách došmatláme do našeho hotelu a první večer v tomto městě je za námi.

 

Ráno máme za povinnost spát co možná nejdéle, abychom se co nejdříve sladili s šestihodinovým časovým posunem. Celkem se zadařilo a tak vstáváme v 7.30 hod., což je de facto půl druhé odpoledne v česku. První zastávkou je světoznámá budova Carnegie Hall. Místo, kde se podaří vystupovat jen těm největším a skutečným pěveckým hvězdám. Krásná cihlová budova na rohu 6th Avenue a 57 Street má úžasnou atmosféru. Už jen vstupní aula budí úctu a respekt.

Pokračujeme dále až k samotnému jižnímu vstupu do Central Parku. V parku je skoro plno. Všichni tady běhají, cvičí, nebo se jen procházejí. I když předpověď počasí avizovala pouze nějakých 10 stupňů a občasný déšť, tak je nakonec velmi příjemně a i sluníčko občas vykoukne. Ale sníh z minulého týdne tady ještě místy zůstává.

 

Pokračujeme na 5th Avenue a tady se těším do prvního Apple Storu, který Steve Jobs otevřel. Těšil jsem se na nádherné skleněné schodiště, které navrhovala česká architektka paní Jiřičná. Bohužel tento obchod na nejdražším obchodním místě na světě byl zavřený a obehnán dřevěným plotem. Vedle byl sice otevřen jakýsi náhradní obchod, ale to bylo pouze provizorium. Drobné zklamání, ale což.

Další zastávkou je Trump Tower. Před prezidentovým mrakodrapem je pár jeho příznivců s americkými vlajkami a oslavnými transparenty, ale také skupinky nesmiřitelných odpůrců.

Jinak ale Trumpův mrakodrap je už přece jen staršího vydání a tak se to tady uvnitř všechno lacině leskne a třpytí zlatou barvou, ale nijak nás to celkově nezaujalo. Nicméně v 84 patře má svůj apartman Bill Gates a o několik pater výše i Sophie Lorenová. Takže asi dobrá adresa.

Oproti tomu Rockefeler Centre je honosné obchodní centrum, na jehož severním „nádvoří“ je vždy nějaká zajímavá expozice soch a podobně. Sochy tady sice teď nejsou, ale zato tady postavili krásné kluziště. Ale to máme i my v Ostravě na Masarykově náměstí díky T-mobilu.

 

Našmatlali jsme prozatím 7,5 km a tak je nejvyšší čas upalovat na hotel a dát si náš oblíbený odpolední klid na lůžku.

Večer si jdeme konečně koupit týdenní jízdenku na metro, protože uchodit se to fakt nedá. Abychom se s metrem trošku seznámili, tak se vydáme na půlhodinovou jízdu na Central Station. Honosná, historická budova hlavního nádraží je fakt úžasná. V jeho hlavní aule je na stropě obloha světa tohoto a na ní pak 2400 žárovek, stejně jako je hvězd na nebi ve zdejším. Vše v krásném mramoru, vše vyciglované, prostě moc pěkné. Bohužel jsme nechali oba foťáky na hotelu.

Zatím co na Central Station je čisto, tak v metru to je naopak děs a hrůza. Mám pocit, že se tady uklízí pouze na velikonoce a protože ty loňské už dávno šly a na ty letošní si ještě pár týdnu musíme počkat, tak se tady prostě skoro nedá cestovat. To že na každém druhém rohu pospává nějaký ten bezdomovec, se ještě dá akceptovat, ale jinak je to fakt díra v zemi a kromě toho, že jsou ty díry propojené kolejemi a po nich jezdí občas vlak, není na co koukat. Vlastně je. Musíte se dívat pod nohy, abyste na něco, nebo spíše do něčeho, nešlápli. Už jsme se projeli metrem ve více zemích, ale to zdejší je fakt unikát v negativním slova smyslu.

Další dopoledne jsme zasvětili tříhodinové návštěvě Metropolitního muzea. Daly by se tady strávit i dny, ale my si vybrali sekci moderního úmění 20. století. Moc pěkný zážitek. Obrazy, které se nikde jinde na světě nevidí.

 

Na samotný závěr jsme si dali ještě sekci epytských vykopávek. V době výstavby Asuánské přehrady, chtěla egypská vláda jeden menší chrám zlikvidovat. Američané se rozhodli ho tedy odkoupit a v Metropolitním muzeu mu vystavět speciální pavilón.

 

Pokračujeme metrem do down townu na Wall Street. Ti co si v minulosti nebo dnes hráli s akciema, jsou tady jako doma. Okolí burzy v neděli osiřelo ale u bronzového býka, který je symbolem rostoucího akciového trhu, bylo i dnes plno.

 

Závěr dnešního dne jsme naplánovali na jednom z nejsmutnějších míst Ameriky. Nebudu psát světa, protože tam se odehrálo spousta tragedii, ale v Amerických poměrech je uzemí, kde před 11.září 2001 stála dvojčata, asi tím nejpietnějším místem. Trvalo 9 měsíců než odtud odvezli více než milión kubíku sutin a další roky, než se rozhodlo, co na místě, kde stálo World Trade Centrum bude. Řešením je velmi pěkně vyřešené vodní propadliště, který neustále protéká voda a po jehož obvodu jsou pamětní desky se jmény zesnulých pro teroristickém útoku. 

Dále tady postavili monumentální chrám, nebo možná lépe řečeno katedrálu, která v mých očích symbolizuje holubici. Uvnitř je to sice hlavně o renomovaných obchodech, ale když stojíte na tomto památném místě, tak bych lhal, kdybych nepřiznal lehké pohnutí.

  

Celkově nás to naladilo tak nějak do smutna, že muzeum této tragedie jsme už raději nenavštívili. Rozloučíme se tedy s Grand Zero a metrem se vracíme k našemu dočasnému bydlišti. 

Psal jsem výše o nepořádku v metru. Později jsme poznali více stanic a tak se musím trošku poopravit. Ne všude je to tak hrozné. Hodně záleží na tom, jak starý je stanice a taky, kolik lidí tu denně projde. Našli jsme krásné, moderní okrajové stanice ale taky hrůzostrašně centrální křižovatky. Bez metra by to tady ale fakt nešlo. Je super, že vchod do něj najdete na každém třetím domovním bloku a tak si lze ušetřit denně několik kilometrů. 

Je pondělí a dnes se musíme přestěhovat. Měli jsme totiž původně rezervovaný hotel do dnešního dne a měli jsme se přesunout pro auto do Baltimore, ale jak jsem už psal, loď má týdenní zpoždění a tak zůstaneme v NY ještě 4 dny a další tři pak v Baltimore s plánovanou návštěvou Washingtonu. V našem hotelu už nebyl volný pokoj a tak jsme se museli přesunout o pár set metrů k Central Parku do hotel Watson. Nakonec jsme konstatovali, že i když původní ubytování nebylo špatné, tak teď je ještě lepší. 

Po vybalení se vydáváme na procházku The High Line. Je to unikátní místo, kde na místo původní železniční tratě, která vedla napříč čtvrtí Chealse, vystavěli pěší zónu. A tak se můžete v klidu projít 3 km dlouhou trasou, někde dokonce ještě po původních kolejích, kochat se zprvu pohledem na řeku Hudson a pak unikátní čtvrtí Chealse, kde je neskutečné množství galerii, restaurací a autorských butiků těch nejvyhlašenějších módních značek.

 

 

Také jsme narazili na rozestavěný dům světoznáme architektky Zaha Hadid. V česku se podepsala pod velkým developerským projektem investora Dospivy u Masarykova nádraží. Předala mu kompletní architektonické řešení a v zápětí umřela. Pokud Penta projekt zrealizuje, tak tu bude jednou pro vždy poslední práce této originální architektky.

http://www.designvid.cz/architektura/penta-ukazuje-jak-zaha-hadid-promeni-centrum-prahy.html

Večer jsme si naplánovali jedinečný zážitek. Návštěvu Madison Square Garde a s tím spojené basketbalové utkání New Yorských Knicks s Detroidem. Jak se dalo očekávat, spíše než o špičkový basket šlo o velkou show kolem dokola. Utkání předcházelo bujaré vítání hvězd domácího týmu, vystoupení nasvícených roztleskávaček a v neposlední řadě šlo o světelné a zvukové efekty. Prostě lidé se tady chodí bavit nejen basketem, ale dají si své oblíbené jídlo a pití, k tomu se sejdou ve svém sektoru s kamarády a prostě si to užijí. Bylo s podivem, jak snadno se tady během chvilky nasáčkovalo kolem 15 tis lidí a zároveň, jak snadno se hala po utkání vystěhovala.