Tak kde jsme to minule skončili? No jo, na Key Westu. Pro Američany zřejmě to nej místo na této planetě, pro nás celkem nuda. Vyrážíme tedy na stejnou cestou zpět na tu pravou Floridu, ale s tím rozdílem, že se dáme tentokrát na západní pobřeží. Slibujeme si od toho trošku té masňácké, důchodcovské atmosféry, kdy máme v úmyslu jen tak pobývat na bílých plážích u blankytně modrého moře. Ale nepředbíhejme.

Cestou z korálků ostrovů jsme se zastavili na skvělý oběd v pravé rybí restauraci. Kdy, když ne teď, kde, když ne tady. A tak si dávám rybku i já, který plody moře moc nemusí a byla skutečně výtečná.

Když už se dostáváme na pevninskou část Floridy, tak se krátce zastavíme v národním parku Everglades. Jsou to v podstatě nekonečné močály, kde vás svezou vodním raketoplánem, což není nic jiného, než loď která není poháněná lodním šroubem, ale obrovským ventilátorem na zádi. My si tuto zkušenost nechali ujít, protože jednak bylo vedro a navíc otravovali komáři. Taky upoutávky na tuto atrakci nás nepřesvědčili a tak upalujeme k východnímu pobřeží na Marco Island.

 

Další dny nebudu jednotlivě popisovat, byla by to stále stejná písnička. Nocleh, pláž a zase nocleh. A tak jen destinace, kde jsem si postupně velmi kvalitně spálil své neukázněné a hlavně nedokonale namazané tělo.

 

Lovers Key, Boca Grande, Bradenton Beach kde jsme strávili asi nejkrásnější chvíle na ostrově Anna Marie Island. Bylo tu tak super, že jsme tu pobyli dokonce dva dny.

Další zastávkou, která stojí za zmínku byl St.Petersburg, kde se nachází unikátní muzeum Salvatora Daliho. V průvodci slibují na 1200 děl tohoto velikána, ale nás sbírka svým rozsahem trošku zklamala. Ale na stranu druhou, co nakonec vystavili, to bylo skutečně skvělé.

 

Co bylo ještě skvělejší, byla budova, kterou američtí manžele XY nechali postavit na „zelené“ louce a po celý svůj život byli nejen vášnivými sběrateli jeho děl, ale i jeho osobními přáteli. No a ta díla se rozhodli zpřístupnit v té unikátní budově, široké veřejnosti.

 

Následující den ještě navštívíme velký outlet v Tampě a pak už vyrazíme dále na sever. Bylo to tady fajn, ale všude přítomné slunce a hlavně vedro, které dosahovalo v poledne až 33 st., a v noci nekleslo pod 25 st., nám dalo patřičně zabrat. Pláže však byli luxusní a nechybělo tady mnohde ani zázemí v podobě sprchy, toalet a pro amíky taky nezbytné grily. Blízkost Karibiku byla znát.

Ujedeme z Tampy ještě navečer 100 km a spíme v menším městečku Homosassa. Hned jak naše auto opustí ta velkoměsta, kam ročně přijíždějí statisíce turistů, vše se najednou zcela hmatatelně zklidní. Lidé začnou být osobnější a jak je tady zvykem, všichni všechny zdraví a úsměv je nedílnou součástí. To já po ránu nejsem v takovém rozpoložení a Vlasta mě musí vždy upozornit, abych sundal z obličeje ten svůj výraz talibance, jinak bych mohl mít problémy s úřady.

Z Homosassy pokračujeme na sever a následně se cesta stáčí západním směrem. V pozdní odpoledne dorážíme do State Forest – Wakulla. Stihneme ještě hodinovou projížďku lodí po unikátní řece, která je tvořena vyvíráním mohutného pramene z pod země. Jde podle zdejších informací o největší podzemní pramen na světě, kdy se během jednoho dne, na zemský povrh, dostane, více než 2 mil. litrů vody a na hladině to ani není znát.

 

Tok řeky je unikátně čistý a tak tady žije spousta, pro nás exotické zvěře. Viděli jsme aligátory, vodní želvy, stromového hada, nespočet vodního ptactva a obrovská hejna ryb.

 

 

Ne vše šlo kvalitně vyfotit, ale snad se pár fotkami podaří alespoň částečně přiblížit místní atmosféru.

 

Pokračujeme teď už pouze na západ a tentokrát jedeme přímo po pobřeží. Voda v moři je tady sice spíše do hněda, než jak tomu bylo na plážích Floridy West, kde byla voda ukázkově tyrkysová. To je tím, že se ve vodě vyskytuje i mořská tráva z okolních bažin a tím se vyživuje spoustu planktonu.

Při delším odstupu od Wakully se moře najednou čistí a pobyt no poloostrově St.Joseph se nám tak líbil, že zůstáváme dvě noci. Dokonce se druhý den odpoledne zatáhne a přijde dlouho vyhlížený déšť. Příjemné ochlazení, které jsme fakt už potřebovali.

Krásnou pláž jsme si prošli poblíž Rosemary Beach. Neskutečně bílá, nádherně tyrkysové moře. Obloha byla po včerejším dešti ještě dramaticky zatažená a vše dohromady do vytvářelo nádhernou kulisu.

 

 

Jedinou chybičkou na kráse byl tentokrát noční parking. Přijeli jsme totiž do státu Alabama a tady se ve městě nesmí nikde spát tkz na divoko. My si vyhlídli krásné místečko v malém přístavu, kde rybáři spouštějí své loďky na hladinu. Fakt kouzelné místo, snad až na ty hotely na protějším břehu zátoky.

No a v noci, konkrétně v 1.30 hod. buch buch na dveře a on to policajt. Byl moc příjemný, málem mu nás bylo líto, ale museli jsme vyfičet. Takže v pyžamku za volant a znovu parkujeme do hobby marketu.

Opuštěním Floridy se dostáváme také do vzdálenějšího časového pásma od naší domoviny. Nyní jsme už v režimu mínus 7 hodin.

Naše cesta teď míří do Louisiany. Já osobně se tady moc těším do města New Orleans. Tak nějak se mi z hlavy ještě nedostaly záběry z obrovských povodních v roce 2005, které následovaly po tornádu Katrina. Vše se zdálo být po bouři v normálu, jsou tady na tajfuny více méně zvyklí, ale tentokrát se katastrofa přihnala od moře, kdy se najednou protrhly všechny hráze a ochranné valy. Město bylo totálně zaplaveno a zničeno. Zůstala jen francouzská čtvrť, která je oproti okolní krajině na kopečku. Dodnes jsou tady vidět následky této přírodní katastrofy, kdy zdejší mají nezlomný pocit, že se na ně tenkrát federální vláda vykašlala s pomocí. A tak se jednotlivé čtvrti postupně renovují, resp. znovu stavějí.

Zaparkujeme v campu asi 10 km od centra a taxíkem resp. Uber službou, jedeme v pozdní odpoledne do města. Uber, určitě znáte. Jde o sdílení cesty zorganizované prostřednictvím aplikace. No ono ve skutečnosti jde podle mě o nekalou konkurenci klasickému taxi, ale proč ne, když cena je poloviční.

Dorazíme do French Quarter – francouzská čtvrť. První fotky nádherné katedrály, přístav s parníkem a už se necháme unášet nádhernými uličkami do vnitra této bohémské čtvrti

 

Vlasta tvrdí, že jsem tady trapný se svými Malborkami, že každý kdo jen trochu čoudí, hulí trávu. No měnit už to pro dnešek nebudu. Bloumáme uličkami, fotím každý balkón, každý domeček.

 

Ne vše ale umí fotka zachytit a tady to platí dvojnásob. Prostě atmosféra klidu a pohody se na laickou fotku nevleze. To umí pouze Jandran Šetlík jak se u nás říká vrcholně vydařené fotce.

 

Takže pár záběrů z ulice plné barů a hospod. Živá hudba na každém kroku.

 

V jedné nakonec zapadneme a já si po měsíci dávám konečně pivečko. Dokonce dvě. Vlasta neodolala fotla si dvě kulaťoučké hočiny plné chuti do života a hlavně do jídla.

Zítra se ještě chystáme na historické plantáže cukrové třtiny, které jsou jak vystřižené z filmu Sever proti jihu. Ale o tom až příště.