Ještě než vyrazíme do velkého Texasu, nemůžu vynechat moc pěkný den, který jsme strávili na plantážích Louisiany.

Před tím, než jsme vyrazili, pustili jsme se do generálního úklidu našeho domečku. Zabralo nám to dopoledne a pak už vyrážíme z města na venkov. Historie Louisiany je spojena nejen s plantážemi cukrové třtiny, ale také s válkou jihu proti severu. Nenechali jsme si ujít prohlídku jednoho z původních výstavních domů na plantážích, asi 90 km vzdáleného od New Orleans. Jeho celý název je – OAK Alley Plantation. Dům stojí na samém břehu řeky Mississippi, ale vzhledem k častým záplavám zde vybudovali vysoký násep a už není z domu výhled na řeku jako před pár desítkami let.

Jako první počin si zde ale zajdeme na oběd. Nemohli jsme odolat místní kuchyni, která je vyhlášené svými kreolským prvky s nádechem Mexika. A tak se Vlastin oběd skládal se smažené rybky v podkladu z krevet, kuřecího a nedefinovatelné omáčky. Já měl jídlo původních obyvatel, dělníků na plantážích a to fazole s rýží a k tomu klobásku. Chtěl jsem autentické jídlo a stálo to za to.

 

Po té si prohlídneme domky, ve kterých ve starých otrokářských časech žili importování černoši, pracující na plantážích.

 

Na to absolvujeme komentovanou prohlídku onoho výstavního, panského sídla, majitelů plantáží. V domě se bydlelo do roku 1972. Pak jej převzala nadace, která se o něj do dnešních dní stará a jak bylo vidno z plného parkoviště, tak návštěvnost je skutečně vysoká.

 

Zajímavá byla informace, že pěstování cukrové třtiny klasickým způsobem po občanské válce de facto zaniklo, protože černochům se na polích nechtělo pracovat a to ani tehdy, kdy začali dostávat za svou práci mzdu. A tak k obnově došlo až s vývojem nových technologií, které už nebyly tak náročné na pracovní sílu.

Po prohlídce domu vyrážíme na zlatý hřeb programu. Jdeme se projít do OAK, čili dubové aleje. Kromě fotogeničností je na nich zajímavé hlavně to, že stromy jsou staré 150-300 let a přitom okolní duby se povětšinou dožívají maximálně 70 - 100 roků. Nikdo do dnešních dní nepřišel na to, jak se to těm kouskům z aleje podařilo.

 

Fotit se dalo ze všech stran a pohledů a my toho i náležitě využili.

 

Opouštíme krásné prostředí Louisiany a vydáváme se na dlouhý přesun napříč celým Texasem.

Očekávali jsme jednotvárnou cestu, ale opak byl pravdou. Texas není jen o vyprahlých polopouštích plných těch kyvadlových pump, těžících ropu. Jeli jsme krásnou zelenou přírodou a je pravda, že moc kopcovitá krajina nebyla. Prošli jsme si také vodní stezku, kde jsme pozorovali bezpočet vodních želviček a také hady.

Nejhorší je ovšem průjezd velkými městy. Takový Houston, to byla katastrofa. A tak jste mohli v našem autě několikrát slyšet výkřiky typu: „Houstne, máme problém“, tak jak tomu bylo ve filmu Apollo 11. Asi 40km dlouhý úsek jsme projížděli více než dvě hodiny. Venku 30 st., cesta městem někdy i o 6 jízdních pruzích a stále je to málo.

 

Cestou spíme jednu noc u sportovního areálu v německy znějící vesnici Schulenburg. Zajímavé bylo, když jsme ráno naše stanoviště opouštěli, tak jsme zahlédli tabuli, která informovala o místní české komunitě. Škoda, že bylo tak brzo, jinak bych určitě toto centrum Čechů v Americe navštívil.

Cestou máme vytipovanou i zastávku v přírodě a tím měl být Guadalupe River. Bohužel je pátek a tak jsme se po našem příjezdu dozvěděli, že camp je zcela obsazený a že nás tím pádem do Státního parku nepustí. A tak jsme se alespoň zastavili na malé občerstvení a pro vás vyfotili klasického amíka.

Máme pár dní náskok oproti zhruba vypracovanému harmonogramu a tak se rozhodneme trošku si zajet a navštívit národní park Big Bend. Jde o park na samé hranici s Mexikem a slibujeme se od něj klid, pohodu, krásu hor a řeky Rio Grande a hlavně ochlazení. Je to sice zajížďka tam i zpět cca 450 km, ale …..

V noci jsme si skutečně užili. Začal foukat tak šílený vítr, že jsme si oba ihned vzpomněli na úvodní větu v průvodci. Texasané mají jedno pořekadlo: „nikdy si nezahrávej s texaskými tornády“.

My prožili jen divokou noc, kdy jsem dal i pár otčenášů, aby nám vítr neodnesl střešní okna a aby nevyvrátil auto, ale jak jsme se později dozvěděli, právě v tu dobu proletělo tornádo skutečně Texasem, ale naštěstí jeho východní částí. Asi to nebyla žádná sranda, když tam bylo i několik mrtvých a pohřešovaných. My v té oblasti byli před třemi dny a tak si říkám, štěstí stálo při nás.

Národní park Big Bend je poměrně rozlehlý. My projeli všechny jeho „větve“ a bylo to pěkné (v parku jsme ujeli 200 km).

 

Jen stále vedro bylo v nižších polohách hodně nepříjemné. Dali jsme krátkou procházku kolem řeky Rio Grande, která však díky letošnímu suchému jaru nedostála mým představám nabytým z knih o dalekém západu.

 

V pozdní odpoledne jsme vyrazili z vesnice Lojitas na 80 km dlouhou cestu kolem řeky až do městečka Presidio. Tady jsme si Rio Grande skutečně užili, protože nás provázela celou cestu. Pohybujeme se neustále na samé hranici mezi těmito státy a dokonce nás při výjezdu z této lokality kontrolovali i pohraničníci. 

 

Dnes jsme zamířili do státního parku u města Fort Davis. Měli jsme podle průvodce projíždět skutečně vysokými horami, ale na místo toho to bylo jen pár kopečků. Ten, kdo psal průvodce, musel asi splést něco s něčím. Vše nám ale vynahradila návštěva observatoře Jeffa Davise. Podívali jsme se na hodinový film o planetách, o družicích, o významu družicového sledování země apod. Moc pěkné. Škoda že je dopoledne, jinak bychom určitě absolvovali noční pozorování. Venku opět 33 st., a kdybychom tu chtěli počkat, tak se večera stejně nedožijeme.

 

Po tříhodinovém přesunu se ocitáme v prvním národním parku Guadalupe Mountains, který jsme měli z domova vytipovaný. Měli jsme v úmyslu tady dát delší trek, hlavně s ohledem na to, že jsme v posledních dnech hlavně na cestě. Bohužel, jak jsme zjistili ve Visitor Centru, bude zítra v poledne více, než 35 st. Dokonce upozornili, že za takového vedra se putování parkem nedoporučuje. Ach jo, co to je ale oproti setkání s tajfunem.

 

Vyrážíme tedy do dalšího postupného cíle a tím je White Sands. Cestou si zavzpomínám na dětství, kdy jsem s otevřenou pusou četl kovbojky a touto formou se ocitl tam, kde jsem dnes in natura. Dopoledne jsme projížděli užasnou prérii Llana Estacada (kniha Duch Lana Estacada)

 

a v poledne jsme krátce navštívili více mexické, než americké město El Paso. Po návštěvě břehů řeky Rio Grande, další ze symbolů divokého západu. Tím také končí naše cesta Texasem a míříme do Nového Mexika.