Opouštíme Texas a vjíždíme do Nového Mexica. Stát cowbojů Texas mě osobně nezklamal. Dlouhý průjezd byl vždy něčím zajímavý, lidé byli úžasní a dokonce skoro třetina chlapů měla na hlavě krásný kovbojský klobouk a na nohách, i v tom vedru, krásně vyvedené boty. Vesnice a malá města byla poměrně vymazlená na ty končiny, kde se nacházela. V každé z nich byl vždy poměrně velký sportovní areál. Kdo tam sportoval, to při počtu obyvatel do tisícovky, fakt nechápu.

Další postupný cíl White Sands se už nachází v Novém Mexiku. Struktura lidí se mění mávnutím proutku. Zatímco Texas byl skoro výhradně o bílých, tak New Mexico je hlavně o těch snědých přistěhovalcích z jihu. Atmosféra se trošku mění, ale nemohu napsat, že bych z nich měl nějaký špatný pocit.

Návštěva národního parku White Sands se vydařila. Venku jako obvykle 33 st. a my se ocitli zcela nepochopitelně na pravé písčité duně, která zde vznikla před dávnými léty a to na absolutní rovině, v žádné velké blízkosti hor, nebo snad řeky. Prostě si to tak jedete prérii a najednou 16 km dlouhá a několik km široká písečná duna toho nejbělejšího a nejjemnějšího písku, jaký si jen dovedete představit. Projeli jsme labyrintem mezi pískovými svahy po cestě, který byla zpočátku ještě asfaltová, ale později, hlouběji v duně se už jelo pouze po písku.

 

Poprvé vytahují sluneční brýle i za volantem, protože to bez nich skutečně nešlo. Vlasta se svou alergii na prach moc nadšení neprojevovala, ale já si užil i kratičké procházky.

 

Krásná byla i odpočívadla a bylo jich poměrně hodně. Vůbec si nedovedeme představit, jak to tady vypadá v sezónu.

 

A ještě jedna perlička, která se váže k tomuto místu. 90 mil severně od bílých dun se nachází místo, kde v červenci 1945 došlo k první zkoušce jaderného výbuchu na zdejší vojenské střelnici, která ostatně funguje do dnešních dní. Když se projíždí touto oblastí, tak musíte počítat s tím, že vás semafor na silnici zastaví a vy musíte počkat, až jsou střelby ukončeny.

Další dva dny jsme byli opět na cestě. Opustili jsme Nové Mexiko a ocitli se v Arizoně a tady máme v plánu navštívit unikátní národní park Petrifield. Unikátní je tím, že se zde nacházejí zkamenělé stromy, staré až 120 miliónů let. Moje představa, že tady najdeme zkamenělé stromy, jak je známe z našich luhů a hájů byla mylná. Našli jsme zde oblasti, kde byly v krajině roztroušeny takové špalky a dokonce i pár delších kmenů.

 

Zvlášť zajímavé bylo, že když se kmen přeřeže laserem, tak vznikne plocha, nerozeznatelná od přírodního mramoru. Dokonce můžete počítat i letokruhy, ale naštěstí byl růst zastaven vulkanickým přerodem tohoto místa, protože jinak byste se nedopočítali.

Jo a vede tudy i historická Route 66. Z velké většiny je už nahrazena dálnicí. Já se nechal vyfotit s jedním zapomenutým bourákem, který stále čeká na svého majitele.

Abych byl upřímný tak to nebylo zrovna moc přesvědčivé a tak nám celodenní putování parkem zatraktivnily krásné výhledy do nekonečných údolí a také návštěva přilehlého parku Painting, který hrál všemi barvami.

 

Pokračujeme Arizonou severním směrem. Míříme do národního parku Canyon de Chelly. Ten se větví do dvou samostatných kaňonů a tak jsme se vydali nejdříve do severního. Na cca 25 km dlouhé trase bylo několik vyhlídek a my obdivovali krásné výhledy do monumentálního údolí. I kvetoucích kaktusů jsme si tady užili.

 

I na setkání s hadem došlo. Byl to ale naštěstí zbabělec a tak na nás jen tak vykukoval.

 

Pokaždé to bylo trošku jiné, ale v globále se jedna vyhlídka podobala druhé. Odpoledne nás přepadl déšť. Je to poprvé a tak to zapíchneme v přírodním campu a užíváme si odpoledne na lůžku. Jen kdyby ten vítr tak neházel naším autem.

Ráno pokračujeme v prohlídce jižního kaňonu. Tentokrát máme v úmyslu si udělat i krátkou, ale intenzivní procházku. Na jediné vyhlídce lze sejít až na dno údolí.

 

Odměnou nám byl pohled na trosky původní vesnice, ukryté pod velkým skalnatým převisem. Na fotce to vypadá jako domečky z karet, ale ve skutečnosti tam indiáni z kmene Navajo měli postavenou vesničku se vším všudy. Trasa naší „tůry“ měla sice jen 5 km, ale výškové převýšení 300 m bylo v tom vedru náročné.

 

Na další vyhlídce jsme měli možnost vidět jeskyni, kde jeden ze španělských kolonizátorů nahnal celou indiánskou vesnici a následně je tam všechny nechal nemilosrdně pobít. Podle toho se jeskyně dodnes jmenuje – Masacre Cove.

 

Závěrečný pohled patřil vyhlídce na pavoučí horu. Bylo to krásné završení dvoudenního pobytu v národním parku Canyon de Chelly.

 

Na večer se pustíme napříč Arizonou, tentokrát na západ. Jedeme po celou dobou Navajským územím a míříme k velkému jezeru Lake Powell.

Přespíme na 80 km vzdáleném odpočívadle a v noci opět řádí bouřka. Ráno se už ale nemůžeme dočkat jednoho z vrcholů naší cesty. Já už byl v těchto končinách v minulosti dvakrát, ale ani jednou mi nevyšlo navštívit Antelope Canyon. Jde o zcela unikátní místo, kdy se lze po kovových žebřících spustit do prosté praskliny ve skále a procházet se labyrintem neuvěřitelných chodeb.

 

Světlo si tu tak nádherně hraje s neskutečně opracovanými plochami kamene, že se až nechce věřit, že to nejsou nějaké kulisy. Údajně Microsoft má snímek ve Windows 7 a podle zdejší barevné škály ladil procesor. Ale moc tomu nerozumím, tak nebudu zabíhat do detailů.

 

Před pár lety se zde stalo neštěstí, kdy nenadálý přívalový liják onen labyrint chodeb během pár okamžiků zaplavil a několik turistů zde zahynulo. Kaňon byl pak jeden rok uzavřen a dnes si navajové dávají velký pozor, aby se historie neopakovala. Území patří soukromé osobě a ta náležitě využívá zájmu turistů z celého světa a inkasuje za hodinovou procházku 900,- Kč na osobu. V sezónu se zde protáhne více než 5000 turistů denně.

 

Bylo nesmírně těžké mazání desítek fotek ve foťáků a na mobilu a je ještě těžší vybrat pár skvostů na tyto stránky. Pokud vás fotky zaujaly, tak jsou ještě některé v galerii FOTO

 

 

Stejně jako jsme se dostali do podzemí, jsme se puklinou ve skále dostali i nahoru. Ještě dlouho jsme vstřebávali tento úžasný zážitek. Viděli jsme toho na našich cestách už hodně a mysleli si, že už nás jen tak něco nedostane. Ale Antelope se to podařilo.

 

Přijíždíme k jezeru Lake Powel a i když je to tady krásné, tak jsme emociálně úplně grogy :)

   

Tak a to je pro tentokrát vše. Někteří mi píšete, že to nějak flákám, že mám velké prodlevy, ale jednak jsme opět v oblasti, kde ani vlastním modémem nechytáme wifi a jednak žijeme tak intenzivně, že se moc nedaří zasednout na hodinu k počítači. Ale věřte, snažím se. Ahojka