Přes Utah do Coloreda plného hor a lesů

Antelope byl pro nás minule neskutečným zážitkem a jen tak se mu asi nic nevyrovná.

Ale my pokračujeme dále. U jezera Lake Powel jsme ještě druhý den dopoledne navštívili moc pěknou vyhlídku Horseshoe Bend.

 

Obloha nevěstila nic dobrého, ale riskli jsme to a nakonec jsme kratinkou návštěvu tohoto úchvatného místa stihli. Vzápětí se opět, jako před každým lijákem, strhla úplná vichřice. Opět střešní okna zůstala na místě a tak jsme pokračovali v přesunu Arizonou a mířili jsme do oblasti Navajů, do státu Utah, do Monument Valley.

Dorazili jsme zde navečer, a protože obloha byla stále ještě zcela zatažena a navíc nás nechtěli obytným autem pustit přímo mezi skály a taky proto, že jsme tady už byli před léty, tak jsme to zabalili a jeli ještě několik desítek kilometrů.

Z hlavní cesty jsme pak odbočili na prašnou vedlejší a na malém plácku zaparkovali na noc. Už večer jsme si všimli, že kousek od nás je nějaký pro místní krajinu neobvyklý štěrkový zásyp. Ráno jsme pak zjistili, že jsme spali necelých 100 metrů od úložiště jaderného odpadu. Prostě to šupli hluboko do nějakého kaňonu a nahoru udělali zásyp velikostí fotbalového hřiště. Nu což. Aspoň po další večery nebudeme muset svítit.

Ráno projedeme ospalým městečkem Mexican Hut. Všechny krámky zavřené, obchody jak by smet.

Krajina je stále moc pěkná a tak nakonec sjedeme s hlavní cesty k řece San Juan a pár hodin tady relaxujeme.

Pak jedeme na unikátní místo, které je v mapách označeno jako Four Corners national Monument. Už jsme byli na místě, kde se sbíhaly hranice tří států, ale aby se na jednom místě setkaly hranice 4 států, tak to je unikum. A tak jsme mohli přeskakovat jako ten švec v šíleně smutné princezně z Utahu do Arizony, z Coloreda do Nového Mexica.

My však teď pobudeme pár dní v Coloredu.

Ještě nějakou tu stovku kilometrů a jsme v národním parku Mesa Verde. Tento národní park je zaměřen zcela výhradně na archeologické vykopávky. Shlédli jsme půlhodinový film z historie osidlování tohoto území a způsobu života ve skalách. Snáze jsme pak pochopili, proč si začali indiáni stavět tak složitá obydlí ve skalách.

 

40 km dlouhá cesta parkem byla taky moc zajímavá. Jednak jsme se dostali do poměrně vysokých výšek, odkud byl krásný výhled do krajiny.

 

Navíc jsme poprvé zahlédli zasněžené vrcholky Skalistých hor.

Moc pěkný den. Co bylo nejbáječnější, to byly teploty kolem 15-20 stupňů. Po delší době jsme se ochladili a náležitě si to užili.

Dalším krásným zážitkem byl přesun napříč Coloredem ze západu na východ a pak na sever. Míříme teď do oblasti Grand Sands Dunes a cesta tam byla fakt super. Konečně jsme opustili pro nás už nekonečné pláně a ocitli jsme se chvílemi ve Švýcarských alpách, pak jsme se ocitli v Dolomitech a nakonec došlo i na Malou Fatru. Všechno zelené, šťavnaté, chladivé, prostě příjemné.

 

Grand Sands Dunes jsou zajímavé tím, že se prostě na úpatí hor San Juan vytvořily obrovské pískové duny a právě díky ochraně přilehlého pohoří tam zůstaly do dnešní doby. Měl jsem v úmyslu se na duny vydat na menší procházku, ale Vlasťule písek moc nemusí kvůli alergii na prach. A tak jsem nechal pracovat foťák a prošel se jen kousek k řece.

 

Ted už míříme nezadržitelně do vysokých hor. Bohužel z programu musíme vyškrtnout národní park Rocky Mountains, protože tam leží stále ještě hory sněhu a oblast je tím pádem neprůjezdná. Mrzí nás to oba, ale slíbili jsme si, že pokud nám to čas dovolí, tak bychom tu sjeli při podzimní etapě.

A tak si pro tentokrát snad vše vynahradíme ve světoznámém lyžařském středisku Aspen, který leží v pohoří Rocky Mountains. (pozor, neplést z národním parkem).

Ráno tedy vyrazíme nejkratší cestou přes hory přímo do Aspenu. Cestou nás lehce zneklidnila informace, že Independent Pass je uzavřený. To že jedeme přes něj jsme ale zjistili až 30 km před Aspenem. Závora a šup, už se otáčíme. Objížďka však dosáhla úctyhodných 243 km. No to je nadělení. Ještě že nás nic nehoní. Cesta ale byla nádherná a tak nás ta zajížďka ani příliš netrápila.

 

Přespíme tedy cestou na místě zvaném Grizzly Creek a ráno už definitivně dojedeme 80 km do Aspenu. V průvodci se píše, že vysokohorské městečko, které je jinak útočištěm všech amerických snobů, se brání přeplněných silnic a hlavně neumožňuje žádné parkování uprostřed města a je tedy nutné využít záchytná parkoviště. My ale přijíždíme do liduprázdného městečka, které má těsně po sezóně a na letní se ještě ani nechystá. Fakticky jsme tady bloumali skoro sami a tak jsme se dokonce báli, že si nedáme plánované presičko a zákusek.

 

Nakonec jsme ale jednu kavárničku objevili. Prošli jsme se ulicemi, obdivovali krásně kvetoucí třešně, prohlídli si pár luxusních obchodů (některé uvnitř, některé pouze z ulice). Vzhledem k roční době, kdy jsme se tady ocitli, jsme museli vzdát i můj plán na zapůjčení lyžařské výstroje a že si dáme odpoledních pár jízd. O já naivní. Dokonce zkrachovala i druhá varianta a tou byla cesta lanovkou na přilehlý hřeben, neboť i zde relaxovali. A to prosím byla neděle.

Opouštíme městečko a vyrážíme dál. Míříme do Black Canyon, vzdálený nějakých 300 km, ale my si vybrali náročnější, ale o to úchvatnější cestu horami.

Před tím ale ještě navštěvujeme klasické hornické městečko v horách. 

 

Vyhlídka střídala vyhlídku a my jsme doslova čišeli nadšením. Celá oblast zvaná Gunnison stála skutečně za to.

 

Návštěva národního parku Black Canyon se odehrávala na několika vyhlídkách a výhledy byly jak do hloubky, tak i do dálky úchvatné.

 

 Skály jsou tady velmi kompaktní a snadno v ních lze číst, jak byly postupně ukládány jednotlivé vrstvy minerálů. Celková hloubka tohoto kaňónů je více než 800 metrů, takže si nic nezadá s Grand Canyon, který má hloubku 1000 m. Díky tomu, že Black Canyon není tak rozhlehlý na šířku, lze pozorovat i vyhlídky na protější straně.

 

Prostě splnila naše očekávání a tak uběhl další moc vydařený den.

A ještě mapička poslední etapy.

Zítra opustíme Coloredo a přejedeme zpět do Utahu, kde teď pár dní pobudeme. Jsme už oba skutečně unaveni. Nejde o to, že bychom si nemohli dát jeden, dva dny oraz a zůstat někde u řeky a jen tak lelkovat. My jsme unaveni jednak fyzicky a hlavně emocionálně. Prostě těch nádher, vněmů, scenérií, bylo tolik, že už máme pocit, že další už nám hlava nevezme. Už se nám to při naších cestách stalo. Když to bylo v Evropě, tak jsme prostě dali pokyn – alou domů. Když to bylo na naší cestě Jižní Amerikou, tak jsme to prostě museli vydržet. A to samé plánujeme udělat i nyní.

int(1)

Novinky

Rychlý kontakt

!FIRMA

!ULICE

!PSC !MESTO

E: !EMAIL

T: !TELEFON

uživatelský obsah - vždy jako poslední článek!!!