Vyrážíme z Grand Junction do Utahu. Tady teď pár dní pobudeme a zopakujeme si návštěvy těch nejvyhlášenějších národních parků jihozápadu z roku 2008.

Jako první navštívíme národní park Arches. Skutečný skvost, který v nás při minulé cestě zanechal hlubokou stopu. Než tady ale dorazíme, tak se vydáváme z dálnice č. 70 takovou boční cestou č. 128. Vlastě se to moc nelíbí, cesta je fakt ve špatném stavu, ale já nechci jet 2x stejnou cestou a tak volím tuto. Budeme se totiž na dálnici pozítří vracet. Zpočátku je cesta skutečně utrpením, ale pak jsme odměněni porci vrchovatou. Když se přiblížíme okraji národního parku Arches, krajina rázem mění svou tvář a my se dostáváme do oblasti plné bizarních skalisek.

 

Projíždíme území kolem řeky Green River a tak je tady i krásně zeleno. Na řece je spousta vodáků na kánoích nebo raftech. Prostě jsme si těch pár desítek kilometrů náležitě užili.

 

Do městečka Moab, což je výchozí bod do Arches přijíždíme odpoledne a hned zaparkujeme v campu. Bohužel, i když byl poměrně drahý, tak sociálky tentokrát nestály za moc. Počasí se začíná komplikovat a předpověď hlásí další zhoršení. Do celého Utahu se totiž blíží nezvyklá tlaková níže a s ní i déšť a hlavně neskutečná zima.

Ráno přece jen vyrazíme, ale za moc to nestojí. Obloha je kompletně zatažená a tak to po poledni vzdáváme a vracíme se zpět do Moab. Tentokrát si vybereme camp za poloviční cenu, ale moc příjemný. Poprvé si užíváme absolutního nic nedělání, respektive jsme pověšeni na wifi jak vlaštovky a já doháním seznamování se s vnitropolitickou situaci a vývojem mistrovství světa v hokeji. Obojí stojí za prd.

Aspoňn pár fotek z první návštěvy.

 

V noci byla skutečně hrozná zima. Topili jsme, ale i tak jsem nad ránem klepal kosu. Ráno, přestože předpověď nevěštila nic dobrého, se obloha pomalu trhá a konečně jsme v parku a můžeme se kochat tou nádherou. Bohužel jedna z nejatraktivnějších částí, Devils Garden, byla uzavřena, protože tam dělají novou vozovku. A tak se vracíme na nám známá místa a utvrzujeme se, že to tady fakt stojí za to. Ostatně doufám, že fotky to jen potvrdí.

 

 

 

Odpoledne opouštíme Arches a vydáváme se do dalšího národního parku, který leží jen 50 km daleko, a tím je Canyonland. Je to zvláštní pocit, když se po deseti létech vrátíte na stejné místo, a i když je tak výjimečné, tak se neubráníme pocitu, že nás to nemůže tak intenzivně oslovit jako při první návštěvě. Je to škoda a znovu se utvrzuji ve své cestovatelské zásadě, že se nerad vracím na známá místa. Nicméně příroda za to nemůže a jak je vidět z fotek, tak se bylo na co dívat, čím se kochat.

 

 

V podvečer si dáme ještě cca 150 km a parkujeme před velmi zajímavým, ne příliš profláknutým, národním parkem Goblin Valley.

 

Co tady příroda vytvořila je opět k zamyšlení. My se tentokrát neponoříme do údolí skřítků, ale vydáme se na další trek, tkz. naokolo. Tříhodinová procházka je moc fajn. Jdeme sice povětšinu po písku, ale příroda jako by tady roztrousila všechny možné i nemožné květinky.

 

 

Potkáme také hada a tentokrát už to není teňoulinká užovka, ale pořádný macek. Hned po setkání s hadem, jsme mnohem více pozornější kam šlápneme. Později se ještě dozvíme, že toto území je domovem ještě i škorpiónů. Nemusíme ale vidět úplně všechny potvory, které tu bydlí.

Závěrem našeho putování pouští je výstup po velkých balvanech do skály, kde se skrývá nádherná jeskyně, připomínající chrám, nebo lépe ještě kostel. Tam už ale k focení nebyly podmínky.

 

Pokračujeme dále utažskou pouští, nikde žádné město, a pokud ano, tak jen pár domků nějakých zoufalců. Co je ve státech hodně rozšířené, tak to je, že skoro u každé polorozbořené chaloupky stojí jeden, nebo i dva přívěsy, také už notně polorozbořené. No a tady oni de facto žijí. No nevím, nám vždy ty dva měsíce v prostoru 7x2,5 metrů úplně stačí. Na tomto úseku jsme měl jedno místečko, které jsem měl v úmyslu navštívit již potřetí. U cesty, v absolutní pustině podhůří hor, byla maličká hospůdka, kde jsem se poprvé zastavil v roce 1998. Tenkrát seděl na zápraží starý muž, a když jsme se ho ptali na kávu, tak pokynul, abychom si ji zašli připravit a pak že mu zaplatíme. Nechalo to na mě dojem pravého západu. Když jsme se tam zastavili v roce 2008 s Vlasťulou, tak nás už obsluhovala asi dcera a ta se zase zapsala do naší paměti brzkým somrováním cigaret. Káva byla skvělá, atmosféra také a tak mi těch dvou marlborek nebylo ani líto. Letos jsem se na zastávku moc těšil, ale bohužel. Nic netrvá věčně. Zrovna to tam demolovali a tak jsem přišel o jedno poutní místo.

Dorážíme do národního parku Cathedral Valley. I zde jsme byli v minulosti, ale to nám nezabránilo se vydat na procházku ke kamennému mostu. Opět jsme si pěkně mákli, protože takovéto kamenné okno nebývá bohužel zpravidla přímo u cesty, ale musíte se k němu vyšplhat do hor.

 

Jsme v oblasti, které dodneška obývají Mormoni. A tak jsme se ani nedivili, když v obchodě potkáváme matku s dcerou, obě v tradičních mormonských šatech. Další cesta je opět pohádková. Projíždíme po úplném hřebeni hor a v jednom místě máme na každé straně takový kilometrový sešup. A silnice je pouze nějakých 10 metrů na šířku. Nezvykem pro Evropana je, že nikde žádná svodidla. Bohužel jsem byl tak zaujatý řízením a nedalo se nikde zastavit, že jsem si to nemohl ani vyfotit. Než se ale dostaneme na ten úzký pruh země, vyjedeme do výšky 2.800 m.n.m. a pohledy do údolí jsou fakticky nezapomenutelné. Takový klid tady v těch výškách vládne, že se odtud ani nechce pryč.

 

Další cesta do pohoří Escalante zase připomíná cestu ruskou tundrou. Zvlášť, když je kolem mezi břízkami ještě i sníh. Vyhlídek je na cestě spousta a my skoro žádné neodoláme. Pak ale jedete 80 km více než dvě hodiny.

Do národního parku Bryce Canyon proto přijíždíme až k večeru a díky únavě vynecháme západ slunce nad parkem. Ale což. Jednak nemusíme všechno a hned a navíc jsme si to už jednou užili. A zítra je přece taky den. Jaké je ale naše překvapení, když ráno vstáváme nejen do zimy kolem nuly, ale navíc i do zatažené oblohy. Aha, to nás někdo trestá za včerejší lenivost. V poledne ale přece jen vyrazíme na 5 kilometrovou procházku po hraně parku. Zastihne nás poprvé na pěší procházce i lehký deštík, ale pár fotek jsme přece jen udělali (mi se do toho škaredého počasí nechtělo tahat foťák, doteď tomu nerozumím, a tak se musíte spokojit s prací iPhonu).

 

 

 

A než budu pokračovat dále, tak přikládám mapičku pro lepší orientaci

Bryce Canyon skutečně patří k zlatých hřebům cestování po jihozápadě států. Když ho před 200 léty objevil jeden místní farmář, konstatoval lakonicky. To je místo akorát tak dobrý na ztracení krávy. Má pravdu v tom, že dole se dá ztrátit velice lehce. My jsme si to kdysi prošli, ale tentokrát zůstalo u procházky po okrají.

Před odjezdem ale nemůžeme nezajít na skvělý obědový bufet. Měli jsme sice v úmyslu zajít už na večeři, ale fronta čítala cca 100 lidí a tak bychom si určitě dvě hodinky postali venku. Taky tady jsme už byli minule a nemohli jsme si to nezopakovat. Za 15 doláčů se člověk nejenže nají do totálního plna, ale ochutná i různé varianty místní kuchyně a to včetně dezertu. Kdo ale má potom řídit, to už mi nikdo neřekl.

My i přesto vyrážíme na další 250 km dlouhý přesun do severní okraj Grand Canyonu. Když jsem se začali blížit ke Grand Canyonu, tak se příroda výrazně změnila. Ocitli jsme se na náhorní plošině pokryté nekonečnými loukami. V zimě zde napadne až 4 metrová vrstva sněhu a tak ještě teď byly louky totálně podmáčené a nesmělo se na ně ani vjíždět, ani vcházet. My našli asi nejlepší místo k parkování u krásného rybníčku, pod velkými boroviceme. Ráno jsme stahl v autě roletky a vedle nás se páslo stádo srnek. Než jsem vytahl foťák, tak zůstala jediná. Ráj na zemi.

 

V průvodci se píše, že na North Rim je mnohem méně turistů a člověk si v klidu užije těch nádherných výhledů. Statistický poměr je 1:10 a my si toho klidu na jednotlivých vyhlídkách skutečně užili. To se nedá opět popsat, musí se to vidět. Takže tentokrát o něco více fotek.

 

 

 

 

Vyhlídka z restaurace na hraně canyonu byla přímo nebeská.

 

Bloumali jsme tady celý den a večer jsme se vrátili na to krásné místo ke spaní. Bylo to poprvé, co jsme na divoko spali na stejném místě.

Sjíždíme opět do údolí, protože hrana North Rim Grand Canyonu je ve výšce 2650 m.n.m. Míříme k poslednímu národnímu parku naší první etapy. ZION. Místo, ve kterém se naskýtá nádherný pohled do údolí, místo kde si užívají, na několika stovkách metrů velkých plochách kolmého kamene, hlavně horolezci. Udělali jsme si malý výšlap na hranu údolí, abychom si pořídili fotky na stejném místě jako před léty. Prostě se naše návštěva z před 9-ti let táhne naším závěrem putování, jako červená niť.

 

 

Camp v parku byl zcela zaplněný na rok dopředu a tak jsme zaparkovali na nedalekém parkovišti. Cedule o zákazu žádné a tak jsme si byli jisti, že nám dají rancheři pokoj. Mylka. V devět večer přišla paní s hlídacím pudlem a taktně nás upozornila, že zde je celonoční parkování zakázáno. No šupa. My si libujeme v relativním chladu vysoké nadmořské výška a teď bychom měli upalovat dolů do údoli. A taky že jsme nakonec upalovali. Už je tma a tak hledat nějaké sofistikované místo je zcela nereálné. Sjiždíme tedy do města Hurricane a parkujeme na velkém parkovišti u Walmarktu. Z romantiky do reality. To ale není to nejhorší. Kolem jedenácté se přižené velký vítr (doufáme, že název města nesouvisí právě s tímto větrem) a ten přižené s Nevadské pouště doslova vřelý vzduch. Všechna okna dokořán a bylo čím dál tím větší vedro. O půlnoci se to nakonec ustálilo na 32 stupních, ale spát se v tom příliš nedalo. Já nakonec omdlím, ale Vlasta se trápila skoro celou noc.

Jedno z posledních nocování a taková zrada. 

Ráno nás na nohy postaví skvělá káva a čerstvé pečivo z obchoďáku a vyrážíme Nevadskou pouští směr Las Vegas. Tentokrát se městu de facto vyhneme. Moc si na ten humbuk nepotrpíme, i když bych si asi ruletku dal, ale to bych musel před tím požít láhev pravé nefalšované a nepančované whiskey. Střízlivého mě tam ještě nikdo nikdy nedostal :)))

My ale míříme k Hoovrově elektrárně, která vlastně způsobila, že toto území bylo osídleno.

 

Do té doby tady byla bezvýznamná křižovatka v pouští a teprve na základě vybudované elektrárny a zásobárny vody se zde rozběhl velký business s hazardem. Paradoxně bylo toto místo po dlouhá léta mormonskými osadníky chráněno před hazardem a prostitucí, ale velká hospodářská krize přinutila místní radní, aby hazard povolili a měli alespoň nějaký příjem do jejich pokladny. A tak se postavil první velký hotel s ruletou a nespočet hampéjzů. Ten úplně první stál 6 mil. USD, ty nynější stojí miliardy. A stále se to vyplácí. My z Hoover Damm pokračujeme na hranice Nevady a Kalifornie, kde je poslední místo s ruletami a automaty a tím je městečko Primm (no kromě hotelů a outletu, benzinky a Mc Donalda,tady ale vůbec nic není, takže označení městečko je hodně přitažené za vlasy). 

Po zkušenostech z poslední noci jsme se rozhodli si tady na dvě noci zaplatit hotel. Jednak se bojíme veder, protože předpověď hlásí přes den 38 st a v noci 32 st. Jednak si skutečně potřebujeme před návratem domů odpočinout a další důvodem je onen outlet, kde si chceme nakoupit nějaká trička apod. 

Zítra je sobota. Ve středu odlétáme domů a tak ztrávíme ještě víkend v horách nad Los Angeles a pak se spustíme do města, kde už máme zerezervovaný camp přímo na pobřeží oceánu. On je totiž v pondělí největší národní svátek - Memorial Day a to je něco jako velikonoce v Evropě. Je to pomyslný začátek léta a všichni vyrazí někam na návštěvu, do přírody, na nákupy. Páteční večer a pondělní večer hrozí velké dopravní komplikace a tak jsme si pro vjezd do LA vybrali pondělní dopoledne. Navíc musíme pořádně uklidit auto, protože ho budeme v úterý předávat naším přátelům z Prahy, kteří teď budou cestovat naším obytkem místo nás. Pak je ještě na měsíc vystřídá moje dcera s rodinou a pak si snad konečně auto odpočine na tři týdny v San Diegu u známých. My se sem vrátíme v polovině srpna a dokončíme naší cestu. Ale o tom až příště.

Mějte se všichni naši fandové pěkně, děkuji všem, kteří mi napsali, ale i těm, kteří to nestihli.