Jak si poradit shrnout takovou dlouhou cestu. Těžko, ale pokusím se.

Začátek byl hodně dramaticky, díky tomu, že nám auto dorazilo do přístavu v Baltimor s 10 denním zpožděním. Nakonec to ale program naší trasy neovlivnilo. Asi bychom si déle užívali pláži na Floridě, nebo národních parků v Texasu, možná bychom déle pobyli v Louisianě, Mississippi nebo někde úplně jinde. Ale tak to prostě vyšlo a my na to rychle zapoměli. 

Začátek v New Yorku byl super. Užili jsme si toho živého města, měli jsme čas na sport (pasivně), na kultůru. Navštívili jsme muzea a skoro všechna známá místa na Manhanttanu. Tenkrát jsme ještě netušili, že chladno, které v NY, v Baltimore a Washingtonu bylo, bude na delší dobu poslední. Baltimore je pěkné přístavní město. My si naštěstí zarezervovali hotel přímo u přístavu a tak bylo kam se přes den, nebo i večer projít. Jinak jsme zde nepátrali po nějakých památkách. Spíše jsme jen tak hybernovali. Za to Washington se nám moc líbil. Strávili jsme zde pouze jeden den a možná to byla chyba. Prošli jsme si to nejzajímavější, ale určitě jsme toho hodně vynechali. Byl to ale krásný, slunečný den.

Když jsme konečně vyzvedli náš domek na kolečkách, tak jsme ani minutu neváhali a po úvodních nákupech jsme vyrazili na jih. První 2000 km jsme ujeli takřka na jeden zátah. Prostě jsme se už moc těšili k moři. Východní pobřeží Floridy je ale o ničem. Snad jen návštěva kosmického střediska za něco stála, ale jinak nechápu lidi, kteří si pořízují byty na Maimi a v přilehlých lokalitách. Key West je krásný pruh země. Cesta 200 km po korálcích ostrůvků přes nespočet mostů byla pěkná. Město jako takové mělo ale atmosféru pro mladší lidi a hlavně pro lidi, kteří se chtějí po nocích bavit. A na to jsme zrovna nebyli nastaveni. Ale i tak cesty až sem nelitujeme.

Západní pobřeží Floridy je oproti tomu skutečným rájem. Na každém kilometru je nějaká pěkná, ale ještě častěji krásná, pláž. Dalo se tu zastavit na desítkách míst a všude jsme si mohli svobodně užívat nádherných bílých pláží a neskutečně tyrkisovému moři. Ikdyž jsme se tady objevili začátkem dubna, tak vedro bylo mnohdy k nevydržení a my se museli přes poledne uchýlit do stínu. A to byl trošku problém, protože nebylo moc kam. Tady bychom se rádi někdy vrátili a jen si tak uživáli pár dní, či týdnů, lelkováním na plážích. 

Naše cesta se vydala chvíli na sever a pak už na delší čas mířila striktně na západ. Státy Louisiana a Mississippi měli své nesporné jižanské kouzlo. New Orleans bylo super. Bylo tady poprvé více černochů než bílých, ale všichni se tvářili velmi pozitivně a optimisticky. I když život je tady velmi často zkoušen přírodními katastrofami. Na mnoha místech bylo vidět, že se místní snažili po staletí zachovat tam život, bydlet zde, ale nakonec to vzdali a šli asi bydlet někam, kde nemuseli své domovy takřka každoročně vystavět znovu. Následky hurikánu Katarina jsou zde vidět dodnes.

No a pak jsme se vydali napříč Texasem. Možná jsme se tady měli někde déle zastavit, protože tady speciálně byli moc vstřícní lidé, kteří se nejen na potkání zdraví, ale měli i velký zájem o naší cestu. Byli jsme velmi často oslovování odkud že je to auto a my s ním. Bylo skličující, že 90% z nich nikdy o Česku neslyšeli. Možná třikrát nám dotyčný sdělil, že dokonce navštívil Prahu. Texas jsme tedy skutečně profičeli, ale měli jsme příležitost se trošku nadechnout místního naturelu, protože lidé byli fakt nevšedně otevření. Mě navíc fascinovali ty jejich kowbojské klobouky, které si nesundají ani při jízdě autem. 

No a pak začínají prní národní parky. Na jihu Texasu Big Bend, krásný zážitek na písečných dunách White Sands, národní park Guadalupe jsme museli vynechat, protože to vedro bychom ani v horách nezvládli. Za to přejezdy prérie byly sice únavné, ale pro mne, který četl v mládí spoustu Mayovek to mělo svůj náboj. Lehce jsme čichli k mexickém městu El Paso. Nové Mexico bylo obecně hodně jižanské. Spousta restaurací nabízela místo amerických hambáčů mexické dobroty, lidé byli takoví snědší, když jsem odpovídal, že mluvím anglicky velmi málo, tak mi vždycky vyšli vstříc nabídkou, že můžeme mluvit španělsky. Úžasné a moc mi tím pomohli.

Oběcně: nikde jsem neměli při nocování na divoko sebemenší problém. Jen jednou nás v noci vzbudil policajt, že nocování v autě je na území jejich přímořského městečka zakázáno. Bylo to určitě i tím, že ještě naplno nezačala sezóna a tam, kde mají proti obytňákům nějaké výhrady, to bude pramenit z jejich obrovského množství v sezónu. Nedovedu si to dost dobře představit, kolik lidí bude v parcích i mimo ně, když teď, mimo sezónu je jich tady už o víkendech přespříliš. Ale to nám později prozradí moje dcera s rodinou, kteří pojednou jihozápad v té nejvyšší sezóně a tou je bezesporu červenec. 

Po národním parku Petrifield se zkamenělými stromy následoval moc pěkný N.P. Canyon Chelly s krásnými vyhledy do kaňonu. Dalším přesunem na západ opouštíme Nové Mexico a míříme do Arizony.

Pořád píšu že míříme, přejeli jsme, profičeli atd. Takže se na chvíli zastavím u silnic obecně. Amerika je obrovská země. Spíše bych to po těch dvou měsících charakterizoval - Amerika je obecně skládačka desítek velkých a hlavně různorodých států. Každý stát má mnohdy zcela jinou kultůru, vystupování, infrastruktůru. A také silnice. Zjednodušeně se dá říct, že stav silnic ve státech je dobrý. Dálnice jsou více než kvalitní, ale německo to ani zdaleka není. Na stranu druhou je ale úžasné, že když se míjí nějaké město, tak se dálnice rozvětví i do 5-ti pruhů v jednom směru. Ale ani to bohužel nestačí. Průjezdy velkými městy byly děs a hrůza. Největší problémy jsme měli v Houstonu. Když však vjedete na silnici nižší třídy, tak je to pak právě na jednotlivých státech. No a tam byly větší, nebo menší problémy. Někdy jsme se ale uhuštali do sytosti. Co je však na cestování po amerických dálnicích a silnicích úžasné, je kázeň na cestách. Myslím si, že to není nějakou přílišnou restrikcí, ale že to prostě v sobě mají zakódováno. Nikdo by si nedovolil nás předjíždět, i když jedeme o 20 km/hod. pomaleji něž dovoluje značka, když je nepřehledný úsek. To ani nemám na mysli plnou čáru, tam je to zcela vyloučeno. Mám na mysli, že před sebou nemají alespoň půl kilometrů viditelnost v protisměru. 

Pokračujeme Novým Mexikem do Utahu. Asi největším zážitkem na letošní cestě byla návštěva skalní průrvy Antelope. Možná si vzpomenete na spirálovité skály hrající všemi barvami. Pak už přejíždíme do Coloreda. Tady se nám obvzlášť líbilo. Pouští, stepí a prerií už bylo dost a tak jsme uvítali změnu v podobě vysokých zasněžených hor. Kromě archologického skvostu Messa Verde zde navštěvujeme krásné písečné duny v pohůří zasněžených velikánů. Nenechal jsem si ujít ani zimní středisko Aspen, i když tady to nebylo ono, protože sezóna už byla v nenávratnu a působilo to tady spíše jako na mimosezónních Pustevnách. Krásné bylo rozsáhlé území národního parku Guinoson a v něm navštívený Back Canyon.

V následujících dvou týdnech jsme se přesunuli do Utahu a tady jsme si opakovali naše návštěvy národních parků z před devítí roků. Všechny jsou vyjímečné, Arches, Bryce Canyon, Capitol Reef, Zion, ale bylo znát, že už jsme tady jednou byli a ono pověstné wau už nebylo tak intenzivní. Zajímavé bylo, že všude, kam jsme se vracení podruhé, nám příliš nevyšlo počasí. Jako by si příroda říkala, že jsme si to minule užili, tak teď už jen s drobnými problémy.

Oběcně: o nocování a kvalitě vozovek jsem psal. Zůstává ještě jídlo. No, tady lze Americe určitě do vyčítat. Je až nepochopitelné, že se těch hamburgerů, hranolků, hod dogů nepřejedli. Zdá se, že to je jejich každodenní oběd. Na večeři jsou schopni si už zajít na nějakou tu grilovačku, čínu nebo mexické jídlo. My jsme se měli, díky našemu vybavení, velmi dobře. Jídlo jsme si kupovali a připravovali podle našich evropských zvyků. Občas jsme zašli i do místní restaurace a nikdy jsme nebyli zklamání kvalitou a pokud ano, tak jen výběrem. Největší problém byl zpočátku s výběrem jídla, které by neobsahovalo cukr. Toustový chleba se tu nekupuje podle druhů semínek, nebo podle vzhledu, ale výběr byl jednoduchý. Ten, který obsahuje nejméně cukru, byl náš favorit. Sladké je tu úplně všechno a ne že lehce sladké. Prostě cukru bylo kolem tolik, že jsem pomalu úplně přestal sladit kávu. Jo káva. Tak už jsme tu teď objevili i klasické evropské presso. Jinak amíci stále celodenně popíjejí ty své půllitrové kelímky úžasné žbryndy zvané kafe americano. My si zvykli nakupovat takřka výhradně v obchodním centru Walmarkt. Skvělý výběr, dobré ceny. Když jsme museli někdy v odlehlých částech navštívit jinou prodejnu, tak už to bylo vždy problém, protože výběr byl velmi omezený. Obecně musím napsat, že jsme nenarazili na potravinu, který by nebyla dobrá. Spíše naopak. Jedinou vyjímkou byly párky, které skutečně neumí. Stejné to bylo i v Australii a tak si kladu otázku, zda grilovací národy nehodují párkům a klobáskám, nebo jim to přepadá jako znehodnocené maso.

Byli jsme na cestě dva měsíce. Ujeli jsme 12.500 km. Spali jsme 65% nocí na divoko a pouze 35% nocí v campu. Za naftu jsme platili různě, cena však byla vždycky oproti česku úžasná. Od 12,- Kč za litr, hlavně na východě a v centrální části, až po 20,- Kč v Kalifornii. Ani jednou jsme s Vlasťulou neměli tichou hodinku, hráli jsme každodenně dvě partičky karet a to nás obrovsky sbližovalo :) Děkuji své ženě za tlumočnickou činnost. Já si sice na parkovišti vždycky s chlapama pokecal, ale jestli jsem jim odpovídal na jejich dotaz, nebo jsme si to jen tak myšlel, to není do dneška jasné. Děkuji své ženě za skvělé jídlo, které po celou tu dobu vařila a to i v době, kdy venku bylo více než 30 st. (to sice remcala, ale stačilo pár dobře mířených slovíček a oběd byl na stole). Děkuji osudu, že autičko jelo bez problémů a na nádstavbě jsme měli jediný drobný problém s lednicí, ale ten jsme svou neskutečnou šikovností odstranil. (do konce zbývají ještě 4 dny, tak jen doufám, že jsem to nezakřiknul)

Takže tím bych si dovolil skončit své bilancování a těším se znovu na podzim, kdy dotáhneme západní pobřeží, parky centrální a severní části USA a snad zažijeme indiánské léto v jižní Kanadě.