Jak už jsem psal v minulé kapitole, začíná se mi stýskat po domovině a po svých blízkých. 5 týdnů není tak moc, ale když je člověk větši polovinu z toho sám, tak ho to tak nějak postupně přestává bavit. Chtěl jsem už při odjezdu z domu opouštět Krétu koncem března popř. začátkem dubna. A tak je 30.březen tím nejlepším datem.

Navíc mám 3. dubna sraz s kamarády v italském Bari, takže pokud chci ještě něco cestou vidět, nemůžu příliš váhat. Trajektem jedu opět v noci a patřičně připraven na palubu, abych mohl pohodlně zalehnout někde v koutě a alespoň trošku se prospat. Napadlo mě i zůstat na zapřenou v autě, ale nakonec jsem to nedal. Nemiluji uzavřené prostory a tak by na mě mohla přijít lehká panika a co pak v uzamčeném podpalubí :)

Ráno vyjedu z lodě a protože mám relativně dost času a hlavně chci poznat řecký venkov, rozhoduji se jet mimo dálnice. Zpočátku je to doslova utrpení, protože už jen projet Pireus a opustit Aténskou oblast je hodně náročné na nervy v uličkách a pozoruhodně náročné i co se týče kvality vozovky. Prostě se automaticky předpokládá, že všichni použijí dálnici a o okresky se nikdo příliš nestará.

Asi po dvou hodinách se však dostávám do klidnějších oblastí a cesta se mi začíná líbit. Krásnou zastávkou je městečko Fokis. Krásná víkendová atmosféra, plné kavárny, vše upravené a čisté. Jen škoda že jsem si sebou nevzal foťák, takže jen pár fotek z okolí a kousek od parkingu.

          

Cesta na sever pokračuje s cílem dosáhnout další den řecký skvost - Meteory. Jaké bylo mé překvapení, když jsem cestou zahlédl ukazatel Thermopyly 12 km. Neváhal jsem auto otočit a tuto malou zajížďku jsem rád udělal. Vždyť na cestách je teplá koupel vždy vítáná a navíc jsem věděl, že je zde příjemné a klidné místo na nocování.

Ráno ale příliš nelelkuji a vyrážím dále na sever s jasným cílem. Město Kalambaka a nedaleké kláštery Meteora.  Přijíždím tu před polednem a to je kolem spousta turistů. A to není sezóna. Vůbec si to tady nedovedu představit v červenci nebo v srpnu. Jsme uchvácený, ohromený. To jsem fakt nečekal. Mystické místo, kde to člověka přímo nutí jen tak sedět, dívat se kolem, nemluvit, jen tak rozjímat. Na vrcholcích vysokých kamenný věží se nachází několik unikátních klášterů, kde dodnes žijí mniši a právě zde dokazují svou oddanost své víře. Z původních 21 klášterů dnes funguje pouze pět. Doprava je zajištována povětšinou lanovkami které přepravují nejen náklad, ale také osoby. Nemá cenu popisovat jednotlivosti. Toto území je vyjímečné jednak těmi skalními útvary a kláštery na nich, ale ještě dominantnější je ta atmosféra. I turisté jsou tak nějak upozadnění, mluví se potichu, nikdo nehlučí. Sám jsem vydržel na jednom z výklenků sedět dlouhé hodiny a jen tak pozorovat krajinu.

Fotek je spousta, horší je z nich pár vybrat.

    

   

   

Přespat tady nesmím a tak nezbývá než vyrazit na další pouť. Nyní už pojedu k městu Ioannia. No a jak se tak nějak vyhýbám těm dálnicím, jak se tak nějak začíná stmívat, tak jsem lehce zabloudil do vysokých hor. Tepla jsem si tedy na Krétě užil, ale že bych musel spát na sněhu, tak to mě vůbec neláká.

   

   

A tak mi nezbývá než jet do hluboké noci, než se mi zase podařilo vrátit se do civilizace.

Ráno poprchává a já se zrovna dnes chci vydat na krásný úsek cesty a to po pobřeží Albánie až do přístavu Drač. Naštěstí se počasí brzy umoudří a po zbytek dne je krásně. Albanie nemá zrovna mezi lidmi příliš důvěry. Všichni s kým jsem o cestě mluvil, tak měli jedinou otázku. Je tam bezpečno? Dost jsem na to téma také přečetl a všechny cestopisy z posledních let se schodují na tom, že jak u moře, tak i v horách je absolutní pohoda a že lidé jsou milí a pohostiní. Já sice nemám během přejezdu v této otázce zcela jasno, ale na pobřeží je určitě bezpečno a v pohodě. Jak je to v horách, které jsem musel objet kvůli sněhu, tak to musím zjistit při některé z dalších výprav.

Z deštivého rána se klube krásný den.

pobřeží

     

   

   

Do albánského přístavu Drač přijíždím kolem 18.00. Loď do italského Bari odjíždí kolem 20.00 hodiny. Vše tedy klape a řadím se do fronty na celní odbavení. Jaké je však mé překvapení, když mě jako jediného vybrali na skenování celého auta. Musím tedy přes celý přístav do zóny nákladních aut a tam si vystát frontu na skenér. Samozřejmě nic nevezu, takže po té stránce klídek, ale trošku se obávám, abych stihl odjezd. Nakonec vše klaplo a jsem na lodi. Tentokrát jsme si připlatil za kajutu abych byl vyspaný na svůj příjezd do Italie. 

Ještě drobný poznatek k Albanii. 80% všech aut na silnici a před domy byly mercedesy. Neuvěřitelné. No a bohatství a úspěch majitele se líšil pouze jejich stářím. A tak jsem potkával meďáky 30 roků staré, to povětšinu, ale i zcela nové. Prostě kdo v Albanii nemá mercedes, jako by nebyl. Cesta kolem moře je krásná a zajímavá, jen mám pocit, že neustále stoupám do hor a vzápětí sjíždím dolů k moři. A po průjezdu malým přímořským městečkem zase nahoru a šup dolů. Co se týče pořádku a úrovně hospůdek tak mají milí Albánci hodně co dohánět. Prostě balkán, ale takový ten milý balkán. Moc dalšího o této zemi po 10 hodinovém průjezdu neumím napsat. 

Ráno jsem v pořádku dorazil do Italie, města Bari a protože jsem si přečetl v novinách, že toto je místo, kde momentálně připlouvá a  žije nejvíce imigrantů, ihned jsem opustil město a popojel nějakých 30 km severněji, kde mám v úmyslu do večera počkat na své ostravské přátelé - Mirka a jeho manželku Renatu, kteří přiletí večerním letem. 

Letadlo dosedlo včas a protože se blíží noc, nehledáme nic speciálního na přespání, než že nám google maps doporučil velké parkoviště u moře. Při příjezdu mi bylo podezřelé, že auta jsou zde zaparkována v pravidelných rozestupech a to že poměrně velkých. Až ráno jsme podle nalezených prezervativů pochopili, že je to místo mileneckých eskapád nespokojených jedinců. My jsme se věnovali kvalitnímu rumu s colou, který jsem koupil ve free zóně při přejezdu hranic mezi Řeckem a Albanií. A protože byl rum dobrý a já měsíc tkz. nepožil, tak jsme se mu s Mirkem věnovali tak důkladně, že jsme ho zlikvidovali do dna. Ufff. To bude ráno.

Ranní porada o trase další cestě proběhla celkem klidně. Já totiž dal svým parťákům volnost ve výběru trasy a oni si vybrali přesun na západní pobřeží do městečka Pompeje, dále Neapol, Řím, Florencie a domů.

Já jsem odmítl prohlídku Pompejí a to hlavně díky následkům včerejší pařbičky. Dnes už toho lituji, ale v tu konkrétní dobu mi to připadlo jako jediné řešení, abych někde neskončil jako ti ubožáci v roce 79 našeho letopočtu. On takový výbuch sopky a litr dobrého rumu mají někdy stejné účinky :)

Spíme nakonec na parkoviště hned pod vrcholem sopky Vesuv. Je to romantické místečko, kde si majitelka místního občerstvení vymínila, že pokud tu chceme přespat, tak si musíme koupit něco u ní. Já dal nějaké to nealko, které mi po včerejšku fakt bodlo. S námi tady spí i sympatičtí mladí cestovatelé někde ze severních Čech. Půl roku doma pracují a půl roku za vydělané peníze cestují. Vyprávějí o své cestě po západním pobřeží Itálie, o 3 pokusech, kterými se pokusili "italové" vykrást jejich auto. Míří dále do Řecka, které chtějí projet křížem krážem. Trošku jim závidím, ale což, sám jsem se rozhodl pro cestu domů. 

Ráno vyrážíme na výstup ke kráteru sopky. Kdysi tam vedla dokonce lanovka, ale tak je dávno mimo provoz. Před výstupem musíme uhradit 10,- Eur vstupné a pak už jen šlapeme po prašné, kamenité silnici vzhůru k nebesům. Někteří si dokonce zaplatili vyvezení vozidle značka Fiat Panda. Po sezóně se asi auto musí vyhodit. Jinak byly odtud krásné výhledy na Neapol.

   

   

A teď už konečně kráter. Je skutečně působivý. Turista se dostane až na samotný okraj a po něm se pak dá projít zhruba polovinu okruhu sopečného kráterů. I čmoudíky byly k vidění.

   

Pohled z dronů, nikoliv však mého, ale z prospektu. Jen pro dokreslení.

Odpoledne se nechám parťáky přemluvit a zajíždíme do samotného centra Neapole. Máme štěstí a parkujeme na obřím parkovišti v přístavu a centrum je jen pár stovek metrů. Cílem naší cesty jsou podzemní katakomby a hlavně historické centrum, které je mimo jiné chráněnou památkou Unesco. Je to třetí největší město Italie a podle toho to tu také vypadá a funguje. Krása se snoubí s nepořádkem, vůně historie však překoná i občasný smrádek v boční uličce. Prostě se tady dá procházet hlavní třídou, stejně jako tu nejzapadlejší uličkou. A že jsme jich při hledání katakomb prošli nespočítaně. Moc se mi tu nechtělo, ale nakonec jsem moc rád, že jsem se nechal přemluvit. A to nejzajímavější teprve přišlo v podobě výjezdu z města v podvečer, v dopravní špičce. Kdo to nezažil, neuvěří. Takový šrumec, auta se před křižovatkou postaví do čtyř proudů a přitom se musí za ní zase sešikovat do pruhů dvou. Zpětná zrcátka se zásadně nepoužívají a kde je ještě nemá ulomené, tak se do nich prostě nedívá. Já jsem tedy se svým obytňákem nepasoval vůbec a to jak velikostí, tak i akcelerací. A jen díky té rvavé ohleduplnosti jsme to přežili bez úhony. Pro řidiče, který se nebojí a přizpůsobí se místní mentalitě jízdy je to fakt vrcholný zážitek.

   

Nerad jezdím do velkých měst. Jednak není kde zaparkovat a pokud auto necháte na nějakém sběrném parkovišti na okraji města, tak si můžete být jistí, že zvlášť v Italii dojde větší, či menší újmě. Moji parťáci prosazovali logické řešení, že zajedeme do nějakého kempu v blízkosti např. Říma a pak se do centra dopravíme místními autobusy. Ale tentokrát mě nepřesvědčili. Možná proto, že už jsem jak v Římě, tak i v Florencii byl, ale hlavně proto, že už se fakt těším domů. Asi jsem jim trošku zkazil jejich plány a za to se jim tímto omlouvám, ale pud pivovarské kobyly byl silnější a po krátké zastávce v Toscánsku v městečku Montepulciano, už fičíme domů.

A tím končí tato cesta a mé popisky k fotkám. Bylo to super a osobně jsem přesvědčený, že až zas někdy vyjde volné jaro, tak nezaváhám a na Krétu si to dám ještě jednou. Ahoj a děkuji za trpělivost.