Vyrážíme Evropou na jih přes Rumunsko a Bulharsko do Turecka
Vyrážíme v pátek 19. 4. 2019 tzn. na Velký pátek před velikonocemi. I když se trošku obáváme velkého provozu na cestě z titulu onoho náboženského svátku, tak touha vyrazit zvítězila.
Přes Maďarsko dojedeme do Rumunska. Bál jsem se tady bídy a nepořádku a obé se potvrdilo. I když na straně druhé, při průjezdu Timisoárou je vidět, že velká města na tom nejsou vůbec špatně. Obchodní centra, krásné domy a dokonce už i čisto. Stačí ale z městské aglomerace vyjet a octnete se v době ledové. Domy tak tak drží, spousta je jich opuštěná, to když mladí utíkají do měst. Dokonce celé velké obytné domy, které minulý režim tak rád stavěl i v horách, jsou zcela vybydlené.
Naší cílem v Rumunsku je hlavně přehrada Železná vrata. Vedou mě tady vzpomínky, kdy jsme tudy jeli v roce 1972 k moři a tenkrát to pro mě byly nádherné hory s dominantní přehradní hrázi. Bohužel teď to tak už nepůsobilo. Asi jsem vyrostl a to co bývalo kdysi velké, je dnes v normálu. Ale i tak to stálo za to. Z města Moldava Nova jedeme 80 km půvabnou cestou kolem řeky Dunaje. Moldava je pro nás Čechy známá velkou českou enklávou, která tu žije už od dvacátých let minulého století. Na žádné jsme ale nenarazili. Spali jsme krásně u řeky.
Místo moc pěkné, ale nesmíte se dívat po pobřeží. Všude neskutečné množství odpadků, starého nábytku, pneumatik. Neskutečné. Smysl pro pořádek tady nebyl nikdy pěstován a tak to dopadlo.
Na břehu řeky sedí každých dvacet metrů rybáři, kteří tu tráví nejspíše celý víkend, protože mají sebou vybavení na nocleh různé úrovně. Od přívěsů, po stany a někteří takto na platovém kbelíku prosedí celou noc zabeluchání do bundy s kapucí.
Pokračujeme dále přes Bulharsko. Tady jsem předpokládal přece jen vyšší životní úroveň. Opět v městech nejspíše ano, ale na venkově opět děs a hrůza. Ani tady rodiče dětem nevysvětlili, že odpadky patří do koše. Prostě něco snědí a obal odpadne od rukou přímo k nohám. Jen nechápu, jak tyto dvě země mohli splnit přístupová kritéria do EÚ. Holt politika je všemocná. Ani tady žádné velké plány nemáme a tak přes Sofii míříme dolů na jih, k hranici s Tureckem.
V prvním větším tureckém městě Edirne zastavujeme a vybíráme z bankomatu první dávku tureckých lir. Navštívím i prodejnu Vodafonu a pořizuji si kartu s daty, neboť jsme opustili evropskou unii a roaming je tím pádem velmi drahy. Cena tureckých dat je příznivá a opět se potvrzuje, že u nás jsou tyto služby skutečně předražené.
První delší zastávkou je oblast Gelibolu. U nás je vžitý název Galipoli. Všichni, kdo se trošku zaobírají válečnou historií, hlavně pak první světovou válkou, určitě ví, že je to místo neskutečných bojů spojeneckých vojsk s vojsky Tureckými. Šlo totiž o získání Dardanelského průplavu a následně Bosporu. Došlo zde k obrovským ztrátám na životech hlavně spojeneckých vojsk a útok na Turky byl neúspěšný. Zahynuly zde statisíce vojáků ze všech koutů světa, hlavně pak Britů a všech britských kolonií v čele s Austrálií. Když jsme navštívili před 3 roky Austrálií, tak jsme byli na mnoha místech svědky úcty k těmto dobrovolníkům v podobě památkníků. Dokonce se podle nich jmenovaly nejoblíbenější oplatky – Anzac.
Měli jsme v úmyslu to tady pořádně prošmatlat a to jsme taky udělali. Bohužel se tady v ten den konaly nějaké výroční oslavy a tak byla celá oblast dopoledne uzavřená pro papaláše a ministry zemí, které se bojů účastnily. Odpoledne už byl ale klid a tak jsme navštívili několik monumentálních památníků a jedno moc pěkné muzeum. Zůstali jsme tady dva dny a alespoň na mě ta historie a respekt zapůsobily.
Trajektem se dostaneme na asijskou půdu. Připlujeme do města Canakkale a hned míříme na jih do městečka s památkami Assos. Před tím ale ještě navštívíme městečko Trója. Tady se nám stane nepříjemnost se zabouchnutými klíči v autě, ale můj parťák to zvládnul spuštěním se přes střešní okénko, které bylo naštěstí otevřené.
Památky v Assos tentokrát vynecháme a strávíme krásné odpoledne a noc u moře. Nespěcháme, protože moře si na této cestě moc neužijeme.
Následující den už ale památky v Bergama nechceme minout. Jíme zde první echtovní turecké jídlo v restauraci a musím říct, že bylo skvělé. Nakonec se ale rozhodujeme, že i tady historii potlačíme, hlavně pak s vědomím, že různě poházených šutráků si ještě do sytosti užijeme a vedro bylo skutečně úmorné.
Jinak počasí nám zatím přeje. Na evropském kontinentě bylo sice chladno a v noci dokonce zimka, ale přejezdem do Asie se teploty hned zvedly na průměr kolem 25 st., což ale znamená, že v poledne se pohybují i kolem třicítky.
Kde už ale určitě památky nemůžeme odbýt je Eféz. Poučení minulými dny přijedeme k areálu antických památek v podvečer, přespíme na místním parkovišti a ráno jsme připraveni vejít hned po otevření. Přišel k nám sice boss místních pracovníků ostrahy, že prý se zde nesmí nocovat, ale 50 tureckých lir (dále jen TL) vše urovnalo a dostali jsme dokonce i brožuru s orientačním plánkem a ovocný čaj. Prostě to nebyl žádný úplatný oficír, ale poctivý obchodník. Prvních 20 minut bylo úžasných, když jsme se tady procházeli takřka sami.
Nic netrvá ale věčně a tak po půlhodině se už protloukáme davem turistů ze všech koutu světa. Samozřejmě i tady vítězí Japonsci, Korejci a další šikmoočka. Za tři hodinky už máme bloumání mezi kameny dost a tak se vracíme k autu.
Opět se odpoledne přesouváme k moři, které je od areálu památek v Efezu vzdálené pouhých 10 km. Dá se zde vjet přímo na pláž a tak se i zde oddáváme užívání si pohodového odpoledne u moře. Čím více se blížil večer, tím více zde přijíždělo místních, kteří si vytáhli deky, grily a v neposlední řadě svou hudbu, kterou až do nočních hodin s úspěchem poslouchali. Dokonce se na pláži uskutečnila i plnohodnotná svatba s obřadem a následnou hostinou.
28. 4. se přesouváme z přímořského Pamučaku do Pamukkale. Cestou si uděláme menší zajížďku a navštívíme pěkný areál Aphrodisias včetně přilehlého muzea.
Na noc ale míříme do městečka Pamukkale, tak abychom byli zase brzy ráno připraveni vyrazit na zdejší vápencové skály s nespočtem jezírek napájených termální vodou. Zaparkovali jsme tentokrát výjimečně v „campu“. No byl to spíše areál s krásnou restaurací a úžasným bazénem. A protože měl v pondělí volněji, tak nás nechal zaparkovat přímo u bazénu a my tím měli vyřešeno i parkování. Ráno nás budí fuňení horkovzdušných balónů, které přesně s úderem sedmé hodiny vzlétly v počtu několika desítek.
Návštěva Pamukkálských vápencových útvarů mě trošičku zklamala. Je zcela evidentní, že jim tak nějak dochází voda. Nějací chytráci zde nechali vybudovat několik bazénků z betonu, který se následně zase pokryje vápencem. Mysleli si, jak nezatraktivní toto místo, ale voda si následně vybrala jinou cestu a samozřejmě že ne, přes vybudované bazénky.
Ty původní jsou pohledově krásné a v pohodě jsme tady strávili pěkné 3,5 hodiny. Nicméně, obdobný areál jsme navštívili v Yellowstonu a ten se mi líbil více.
Kolem poledne bylo úmorné vedro, ale šikmoocí kolegové v cestování byli stále ještě v areálu v počtu několika stovek. My si naopak do sytosti užili bazénu a dokonce jsme navštívili i onu místní restauraci a dali si oběd formou bufetu.
Tak tolik k první etapě naší cesty. První dny v Turecku napovídají, že zde vládne prosperita. Vše funguje jak má, všude se staví a to nejen v původním stylu, ale i moc pěkné domy a vyškáče v evropském stylu. Ošátkovaných žen potkáte méně než v Paříži a jídlo je úžasné. Díky poklesu kurzu turecké liry je zde dá se říci levno. Nafta přijde na nějakých 24,- až 26,- korun, což je skvělé s ohledem na plánované kvantum ujetých kilometrů. Ještě před třemi roky stála 40,-. Jídlo v restauraci stoji od 80,- do 120,- Kč. Chleba pecen 14,- Kč. Co je však zcela vyjímečné, tak to je dopravní infrastruktura. Hlavní cesty jsou všechny dvouproudové a to i když na ní není skoro žádný provoz. I za vedlejší cesty bychom se nemuseli v Česku stydět.
Cítíme se absolutně bezpečně, lidé se usmívají, zdraví, projevuji radost, že nás vidí. A to prý dále na východu jsou ještě pohostinnější. Tak se necháme překvapit.
Ahoj.
A ještě mapa dosavadní cesty