S Pamukkale jsme se odpoledne rozloučili a vyrazili jsme dále na východ. Ispartu jsme záměrně objeli, protože je to opět o antických památkách a já už mám pocit, že nic nového v této kapitole nenajdu. Na noc se uchýlíme na pobřeží několikakilometrového jezera. Pěkné místo s krásnými výhledy na protější zasněžené pohoří.

 

Trvale se pohybujeme na anatolské plošině, která je stabilně ve výšce přes 1000 m n. m. Je to víceméně placka, lemována vysokým pohořím. Charakteristické je pro tuto oblast abnormálně vysoká prašnost. Když se přijíždí do větší městské aglomerace, kde se vyskytuje i průmysl, je zcela charakteristický příkrov smogu, že se ani nedá moc fotit. Trošku mi to připomnělo Čínu.

Velkou většinu dne jsme strávili u vody, tentokrát ale ne s úmyslem se koupat, ale jen jsme tak lelkovali a já jsem asi dvě hodiny pracoval na prvním díle cestopisu a jeho „pověšení“ na web. Možná se někomu může zdát, že šetřím fotkama. Ano, mám toho nefoceno mnohem více, ale stažení každičké fotky na web je poměrně dlouhá záležitost, zvlášť pokud bych je nezmenšil.

Pokračujeme směrem na miliónové město Konya. Tady máme v úmyslu se zastavit v místním velkém muzeu, a proto chceme přespat někde před městem. Pepa našel v průvodci asi 50-ti kilometrovou zajížďku do hor, do vesnice Gokyurt. Průvodce sliboval dech beroucí krajinu a v cíli pak poutní místo uctívání sv. Pavla. Výsledek byl takový, že mapy zde už nesahaly a my z malého náměstíčka vyjeli „nejširší“ cestou, která odtud vedla. Samozřejmě jsme skončili v zúženém místě asi po 300 metrech. Dál to nešlo a otočit také ne. No tak jsem si na závěr dne slušně zacouval.

Nutno podotknout, že při rekognoskaci terénu jsme byli od kravského lejna až po kolena. Bída u místních na dvorku byla neskutečná.

Ženy zabezpečovaly dobytek, který se na večer vrátil z pastvy, a chlapi seděli na onom náměstíčku a živě diskutovali. Po dalších dvou nezdarech v hledání onoho poutního místa jsme to nakonec vzdali, protože obava z dlouhého couvání nám pokračovat nedovolili. No a taky jsme měli vzorek na pneumatikách plný těch kravských lejn, takže to na kostkách krásně klouzalo.

Přespali jsme v klidném lomu a ráno jsme pokračovali do města Konya, která má v současnosti více než 1,2 mil. obyvatel. Široké silnice nás dovedly bez problémů až do samotného centra. To by v Praze nebylo možno ani o půlnoci.

V Konyii jsme strávili něco přes 4 hodiny. Prošli jsme si Mevlanovo muzeum. Šlo o procházku Turecko -  Islámskou historii, včetně staveb, dobových písemností a dalších expozicí např. s oblečením. Je to v podstatě město Dervišů.

 

Tady jsem si neodpustil fotit místní lidi.

 

 

a na závěr jsme si zašli do starého města a dali si i něco k obědu. No a pravá turecká káva, která nemá moc společného s u nás známého turka, byla skvělá.

 

  

Míříme dále do kaňonu Ilhara. Mystické místo, kde si místní budovali svá obydlí přímo ve skalách.

Cestou ještě fotíme nádherné pohoří se sopkou.

 

Předpověď počasí hlásí na dnešek trvalé drobné srážky a tak jsme se rozhodli pro procházku mezi skálami v místě Selime. Zbytek dne poprvé prolenošíme, protože venku se strhla velmi slušná bouřka a do kaňonu chceme jít se sluncem na obloze.

 

Procházka kaňonem Ihlara je první zkouškou naší fyzické odolnosti. Dolů musíme sejít 380 schodů, pak 6 km kolem řeky a nakonec opět těch zatracených 380 schodů nahoru.

Jak pohledy shory, tak i od řeky byly moc zajímavé. Sice jsem už pár skalisek v životě viděl, ale každé má svou specifickou atmosféru.

 

Jediným drobným problémem bylo slunce, které si s námi pěkně pohrávalo a tak jsme mohli fotit vesměs jen chvílemi nasvětlenou stranu.

V polovině cesty jsme objevili zvláštní domeček. Odhadovali jsme to na provizorní kavárničku, ale nakonec jsme usoudili, že jde o regulérní obydlí. Jen pán domácí nebyl doma a tak jsme po cigaretce odešli bez čaje.

 

Pomalu se touláme krajinou a nakonec zaparkujeme na noc u dalšího shluku bizarních skalisek.

 

Tady se k nám přidalo štěně klasického tureckého psa, toho vám ještě někdy musím vyfotit. Dostal večer nažrat a na oplátku nás v noci „hlídal“, což spočívalo v tom, že každou hodinku začal štěkat, jakože prošla ještěrka nebo nevím co.

Ráno vyrážíme směr Cappadocia (Kapadocie). Má to být jeden z vrcholů cesty, ale já už viděl za těch pár dní tolik různých skal, že jsem sám zvědavý, zda z toho sednu na zadek. Ještě než tam dorazíme, navštívíme křesťanský kostelík vytesaný, kde jinde než do skály. Je zajímavé, že tady vůbec je a že mu věnují i nějakou tu liru na údržbu. Z venčí pouze skála ale uvnitř velmi zachovalé fresky.

 

Fotečka klasického tureckého náměstí v desetitisícovém městečku, tentokrát je to Avanos. Nakoupíme zde nezbytné potraviny (není problém sehnat máslo rama apod.) a vyrážíme tentokrát do podzemního města asi 10 km mimo civilizací směrem do hor. Nazývají to tady underground city.

Já se chtěl nechat jen tak vyfotit s velbloudem, ale jeho majitel mě hned vybídl k nasednutí a než jsem řekl švec, už velbloud stál, já měl na hlavě jejich klobuk a nezbývalo než absolvovat krátkou vyjížďku.

 

Samozřejmě pak nastal problém s placením, protože já trval na tom, že jsem chtěl jen fotku, ale oni tvrdili, že jsem chtěl jezdit. No nakonec jsem si řekl, že to je pro ně jediný příjem a to focení jsem zaplatil :)

V pozemním městě to bylo fakt super. Procházeli jsme jednotlivé místnosti a přesunovali se až 15 metrů dlouhými uzoučkými a fakt nízkými chodbami, až mi na konci jedné z nich došlo, že trpím vlastně klaustrofobii, tak do tu dělám. Udělalo se mi šoufl, ale nakonec jsem stejně rychle, jako jsem vešel, i vypadnul. No na focení to fakt moc nebylo, tak aspoň jedna fotečka z kuchyně, která byla v prvním podzemním podlaží, a pro odvětrání tam byl ve stropě otvor. Jinak jsme šli až tři patra dolů.

Typická turecká krajina. Kdyby nebyl vpravo ten minaret, tak řeknu, že je to na Moravě. Nebo že by to byl Lednický park?

A nyní se ocitáme v samém srdci oblasti, která si nechá říkat Kapadocie. První místo, které si vyhlédneme je městečko Zelde. Tady se nachází dva velké areály skal různého typu a velikostí. Jsem už z těch šutráků úplně mimo. Tak první týden to byly antické vykopávky na tisíc způsobů a další týden to je zase o šutrácích.

 

Příroda se skutečně vyřádila a tak to nechám bez dalšího komentáře. Snad jen pro ty, kteří by zde chtěli zajet a počítají si přibližné náklady, tak u každé kupy kamení zaplatíte parkovné a pak i vlezné, čili vstupné. Nejsou to velké částky, ale platí se to všude. Takže dneska už po páté.

První areál, nebo jak to nazvat, se blíží nadzemnímu kaňónu. To je ale blbost, ale nějak jsem chtěl vyjádřit, že jsou po obou stranách cesty vysoké hory. Opět zde lidé v minulosti bydleli a tak jsou tady kostelíky, nebo jen tak vykutané místnosti. Počasí nám dnes skutečně přeje a tak se i dost fotilo.

 

Na večer se pak přesuneme do druhého areálu, který je charakteristický skalisky ve tvaru hříbků a hřibů. Dále už nechám hovořit fotky.

 

Spíme přímo pod těmito skalami. Je to hodně lákavé, ale když nastala noc a kolem nás se rozhostila tma, tak jsme v záři měsíce řešili co je skála, co blížící se postava. Ne ne. Co se týče nocování, tak je to tady aspoň zatím ráj na zemi. Kde chceme a je tam kousek rovinky, tak tam můžeme zaparkovat. U moře, u řeky, u hřbitova, u skály, u cesty. Nikdo si nás nevšímá, nikdo nemá výhrady. Asi je to tím, že jsme tu za ty dva týdny potkali pouze dvě italské obytné auta. Jsme tu prostě za exoty a tím pádem jsme spíše zajímaví než otravní. Jaká změna oproti Evropě.

Dostal jsem se na dobré wifi připojení a tak jsem pověsil více fotek, než bývá zvykem. Ostatně někteří o to i žádali, ale není to tak jednoduché. A ještě závěrečná mapa naši druhé etapy.