Celé dopoledne ještě bloumáme údolími městečka Goreme (pozor patří zde přehlasované o, ale to jsem na klávesnici nenašel). Tentokrát jsem si to místo nazval údolí ptáků. Kolega mi zase vtipně napsal: „zdá se, že tam jsou samí čuráci, jeďte rychle pryč“.

Ale musíte uznat, že jsou všichni hodně fotogeničtí.

 

Na závěr jsme vystoupali na hřeben údolí a kochali se pohledem na vesničku shora. Nezbytná kávička na vrcholu a pomalu druhou stranou zpět k autu.

 

Moc krásné místo a hlavně vyšlo počasí. Musí to být fakt pecháček, když tady jedete přes celou Evropu a část Asie a ono se třeba zatáhne, nebo dokonce prší a je vidět houby. V tomto ohledu jsme ale i my měli malou smůlu. Asi kvůli proudění vzduchu a poměrně velkému větru v tyto dny nelétali horkovzdušné balóny, kterých se tady brzy z rána vznese několik desítek. Tak o tuto nádheru jsme byli ochuzeni. Někdo dokonce tvrdí, že pohled na Cappadocii z balónu je tím nej, co na cestách zatím zažili. No nevadí, nemusíme mít všechno a i tak to bylo nezapomenutelné.

Ještě se vrátím k dnešnímu přespání. Zcela vyjímečně jsme složili hlavy v campu a navečer přijelo 6 obytňáků a světe div se, číňané. Podnikají úžasnou šesti měsíční cestu Asii a Evropou. Vyjeli z Honkg Kongu a další trasa je zřejmá z nálepky na autě. Klobouk dolů.

 

Odpoledne vyrazíme dále na východ směr město Malatya. Cestou zastavíme u menší přehrady, zaparkujeme přímo na jejím břehu. Místo přímo ideální.

Bohužel ale přijde s tmou také neskutečný vichr, kdy mám obavy, zda nám to neodnese minimálně střešní okna. A aby toho nebylo málo, tak asi 5 metrů od auta se v tůni rozezpívalo na desítky žab. Kdo to nezažil, ten neuvěří, že se u takového „koncertu“ fakt nedá spát.

Dopoledne dokončíme přesun do Malatya a už nám zbývá jen 90 km cesty do hor na Nemrut Dagi. Jízdou zjišťuji, že východní Turecko není žádná vyprahlá placka, ale že kopec stíhá údolí, že jsme neustále plus mínus ve výškách od 1000 do 1800 m n. m. No, a že zde bude tolik zeleně, to jsem už nečekal vůbec.

 

Posledních 90 km pod vrchol hory Nemrut Dagi je doslova uchvacující, ale zároveň je to makačka jak pro řidiče, tak hlavně pro auto. Do kopců si mákne neskutečnou dávkou serpentin, a když se zase sjíždí do údolí, tak si máknou brzdy. Připadalo mi to jako v těch pohádkách, zda devatero horami a devatero řekami ……

Spíme úplně nejvýše, jak jen to šlo a to ve výšce 1930 m n. m. Je zde kamenný hotel, ale zavřený, nefunkční. Spíme mezi hradbami sněhu, ale jinak je venku příjemně.

Ráno se budíme do krásného dne, což se v průběhu dopoledne změní na polojasno. Úvodem musím hrdě podotknout, že z jihu je krásná asfaltka až takřka k vrcholu, ale my si vybrali severní stěnu, nebo cestu, kdy se musí překonat, třebaže jen 230 výškových metrů a to na 3 kilometrech. Horší bylo, že všude taje sníh a tak se po hliněné cestě brodíme blátem. A na fotce je vidět cesta, kudy musíme vystoupat na ten nejvyšší špičatý vrchol.

 

Ale ani tato drobnost nám nezkazila nezapomenutelná panoramata a nádherné výhledy do údolí. Třešníčkou na dortu pak byl vrchol hory Nemrut Dagi, kde se nachází pohřebiště jednoho zdejšího megalomanského krále. Nechal vybudovat dvě terasy, se sochami sebe, a dále pak bohů, jak se domníval, svých příbuzných. Mezi tyto terasy pak nechal nanosit padesáti metrovou kamennou mohylu. Skladba kamene napovídá, že se musel navozit z velké dálky, protože takovýto se v okolí vůbec nevyskytuje.

  

Pikantní na tom ještě je, že i když k výstavbě došlo cca 100 let před naším letopočtem, tak tento areál nalezl až v roce 1881 německý inženýr, který zde vyměřoval možnost stavby silnice.  A až v 60. letech 20. století započalo odkrývání celého areálu.

Díky zemětřesení hlavy soch spadly dolů a tak tu do dnešních dní hledí nahoru na svá těla. 

Po návratu zpět do auta se vydatně najíme a pokračujeme v přejezdu pohoří Antitaurus. I když průvodce píše, že ze severu na jih nelze pohoří přejet v blízkosti Nemrut Dagi, tak navigace tvrdila opak. Naštěstí se zde všude intenzivně budují asfaltové cesty a tak jsme se přešplhali od městečka Kahta na jižní straně.

 

Na noc zaparkujeme na nádherném výhledu do údolí a ani na chvíli neváháme i přesto, že místní „hoteliér“ požaduje poplatek za to, že stojíme na jeho pozemku. Každý si chce nějak přilepšit.

 

Ráno opět obloha jako malovaná. Nahoře v horách bylo taky krásně, a hlavně tam vládly příjemné teploty kolem 20 stupňů. Dnes ale sjedeme do nížiny (800 m n. m.) a tak očekáváme teploty už kolem 26 stupňů a na slunci pak třicítku.

Pokračujeme v cestě nekonečných údolí, plných zeleně a lidské aktivity. Všude se snaží obdělat svá políčka a je vidět, že se jim tady i poměrně daří. Opět se potvrzuje, že se tady investují miliardy do dopravní infrastruktury, která nemá chybu. Kvalitní cesta, nádherné výhledy, příjemné zastávky, kde se místní lidé zajímají, odkud jsme, ale zároveň se nevnucují. Cestou zastávka u nově zrekonstruovaného hradu. Je zajímavé, jak se tady starají o památky. A u nás to nejde ?

 Cestou ještě navštívíme u moderního mostu velká piknikový areál. Stálo tady na desítky přístřešků a grilů. Blízkost vody, slunečná stráň a hlavně chuť místních o víkendu piknikovat navedla místní politiky vybudovat tento velkolepý areál. Asi bude něco pravdy na tom, že si Istanbul touto formou kupuje klid v kurdské populaci.

Bohužel na fotce to tak nevyzní, respektivě, co si budeme namlouvat. To nejdůležitější, co jsem zde popsal, jsem nevyfotil :(

 

Odpoledne přijíždíme do hlavního města tureckého Kurdistánu do Diyarbakiru. Miliónové město s nespočtem mešit a hlavně se sedmi kilometrovou kamennou zdí, kdy průvodce píše, že jde o druhou nejdelší obrannou zeď, hned po čínské.

 

Zaparkovali jsme v centru u jednoho z průchodu zdí a vyrazili do starého města.

 

 Lahůdka ve formě pečené skopové hlavy. 

 

Zapomněl jsem napsat, že včera začal ramadán. Asi nemusím nikomu vysvětlovat vo co go. Nicméně výsledek je takový, že všichni jsou přes den jak přejetí parním válcem. Posedávají, nepřítomně hledí a jen někteří reagují na pozdrav. V restauracích u cesty se nic k jídlu nepřipravuje a všichni nakupují hotová jídla na večer, kdy vypukne „žranice“.

Ramadán trvá 27 dní a jíst a pít se smí až po setmění a večerním modlení. V praxi to znamenalo, že v 19,30 se totálně vylidnily ulice, a vypadla to jako u nás, když jsme v 1968 hráli hokej s Ruskem. Ani živáček, ani jedno auto. Asi za hodinu, až si nacpali panděra, se zase všechny restaurace a pouliční stánky otevřely a ven vyrazili davy lidí a zároveň i děcek, které se za každou ceny chtěly podívat do našeho domečku. Kurdské děti jsou možná taky hodné, ale toto byli pěkní výlupci.

Ráno pokračujeme na jih. Cestou zastavujeme u starého mostu, kde nám místní děda zahraje na nějaký původní nástroj a my si pohovíme v čajovně u úžasného čajíku servírovaného po kurdsky.

 

Přijíždíme do Mardinu. Inzerovali zde spoustu původních domů a hlavně nádherný výhled na nekonečnou Mezopotamii.

Nacházíme se 32 km od syrských hranic a tak musíme být smíření s tím, že nás velmi často zastavují vojáci. Někteří, když zjistí, že si turecky moc nepokecáme, mávnou a pustí nás dál, někteří chtějí ze zvědavosti vidět interiér auta a tak předstírají kontrolu, zda někoho nevezeme. V globále jsou ale v pohodě a nikterak neprudí. Vojáky jsem ale fakt nefotil. Asi by nebyli rádi.

 

Madrin se nám moc líbil svou autentičností. Ve starém městě obchůdky jeden za druhým, krásné výhledy do krajiny, pěkná mešita. Moc do nich nechodíme, protože to evidentně místním nesedí, ale tuto jsme si nenechali ujít. Před mešitou posedávají chlapi v počtech několika desítek a nepřítomně hledí k obzoru, kdy už zajde slunce. Mezi tím ještě mezi prsty prohánějí ten svůj „růženec“.

Nakonec dne ještě zastavujeme v městečku Midyat. Jednak dokoupit data a také se podívat do mešity se čtyřmi minarety, postavenou v roce 2015. Z toho je zřejmé, že měšity se staví do dnešních dní. No a čím více minaretů u mešity stojí, tím je prezentována její honosnost a modlitby jsou zde intenzivnější a padají na úrodnou půdu :)

 

Blízkost syrské hranice nám ale velí, abychom vyrazili zase trošku na severovýchod. Navštívíme vesničku ve skalách Hasankeyf. Chtěli jsme si tady dát dokonce kávičku, jenže jak je vidět na fotce, pán kavárník lehce dospává. Co jiného se dá o ramadánu taky dělat. Nicméně kavárnička jak ze žurnálu, ale o hygieně tady asi neslyšeli.

 

 

Na noc zaparkujeme tentokrát dále od hlavní cesty. Vjedeme do jednoho krásného údolí a asi tak 4 km popojedeme, než najdeme u řeky krásné místečko. Moc si to tu užíváme a už se chystáme na klidnou noc, když přijede osobák a z něj vystupují čtyři borci, džíny, vytahané trika a jeden má pod paží, zatím naštěstí v pouzdře, pistolku. Naštěstí hned vytáhnou průkazy policie, a když pochopí, že to turecky nepůjde, tak využívají mobilní překládač. To jsem tu ještě nenapsal, ale tato technika dorozumívání např. v prodejně datové karty apod. funguje neomylně. Jen bláhoví netuší, že moje angličtina je jen o trošku lepší než ta jejich turečtina. Tentokrát jsem ale překladu rozuměl skoro přesně. Máme se prostě sbalit a změnit stanoviště, neboť jsme na územní, kde poměrně často operují jednotky PKK. Tj. kurdská strana pracujících, kteří bojují za vytvoření samostatného kurdského státu a používají k tomu dle turecké strany, metody terorismu. Bylo nám to líto, ale neuvěříte, během pár minut jsme byli sbalení a vrátili jsme se na původní trasu.

Dnes máme v úmyslu dorazit k jezeru Van. Pro mě to byl původní cíl mého putování po Turecku. Až po domluvě s Pepou se plán rozšířil o Arménii a Gruzii. Ještě než sjedeme do největšího města na pobřeží – Tatvan, vyšplháme do výšky 2500 m n. m. na nečinnou sopku Nemrut Dagi. Ano, nespletl jsem se. Tam už jsme jednou byli, ale jde o shodu názvu. Dagi je totiž hora a tak si jen nedali práci s tím, aby změnili název hory.

Cesta nahoru byla velmi prudká, místy po kostkách a hlavně místy mezi vysokánskými sněhovými bariérami. Nebylo úplně jasno, ale čím později, tím se lépe fotilo. A tak se dá říci, že jsem v první fázi vyfotil asi 40 snímků, abych to po dvou hodinách s lepšími světelnými podmínkami zopakoval.

 

Za normálních okolností se dá dokonce sjet do kráteru k jezeru, ale letos bylo hodně sněhu, který ještě neroztál, a tak cesta nebyl průjezdná. Jezero nám však vše vynahradilo.

A tak vypadá sopka už z města, kde mají kolem jezera krásnou kolonádu.

 

No a tím mojí milí pomalu pro dnešek končím. Venku se již setmělo, všichni se doma najedli a tak tady na oné kolonádě všechno tepe. Lidé vyrazili v tento nedělní večer do čajoven, hraje tu dokonce živá hudba. No to bude asi veselá noc. Spaní přímo ve městě má výhodu, že jste v centru dění a nevýhodu, že se někdy dá zalehnout až v pozdních nočních hodinách, až ten šrumec utichne. 

A ještě mapka :