Opustili jsme nádherné výhledy z naštěstí vyhaslé sopky Nemrut Dagi a tentokrát se rozhodneme spát přímo ve městě Tatvan u jezera Van.

Nakoupíme, kde jinde než v obchoďáku s prodejnou Carrefoure. Nevěřil bych, že to ty Francouze zavane až na „dálný východ“. Výběr ovšem neodpovídal Evropě, ale byl typický pro tyto končiny. Auto zaparkujeme u promenády kolem jezera a nakonec za zúčastníme lidové zábavy, kdy po večerním ukončení ramadánu, vyrazily opět do ulic „davy“ lidí. U jedné čajovny hrála dokonce živá hudba a mladí tancovali přímo na ulici. Holt jiný kraj, jiné mravy. Trochu jsme se obávali, zda noc proběhne bez nočního rušení, ale po dvanácte bylo všude ticho jako v mešitě.

Další den je vysloveně odpočinkový. Přesouváme se pomalu po pobřeží jezera, které je skutečně obrovské.

 

Předběhnu a zkonstatuji, že jsem kolem něj, až do města Van jeli dva dny. Odpoledne dorazíme do přístaviště Gevas, odkud vyplouvají loďky na ostrov Akdamar. Je už celkem pozdě a ranní slunce bude pro focení na ostrově vhodnější. Zaparkujeme u místní hospody a objednáváme si na 18.30 večeři. Je to skoro zázrak, protože ode dne, kdy byl zahájen ramadán, tak se nikde nevaří a jsme odkázání pouze na svou stravu. Tady majitel nabídl tradiční kurdské jídlo s bohatou přílohou a bylo to skvělé. Možná nejvíce jsem byl překvapený z lahodné chuti domácího jogurtu.

Ráno jsme stihli první loďku a můžeme se kochat jak výhledy na okolní horstva, tak i unikátním křesťanským kostelíkem na ostrově Akdamar.

 

  

Je to pěkná hodinová procházka a dokonce jsme narazili na želvy.

 

Ještě několikrát jsme měli možnost přes celé jezero Van zahlédnout sopku, kterou jsme předevčírem navštívili a již jsem o ni psal minule. Pohled na ni se však dá opakovat donekonečna.

Město Van je na nás příliš velké a ničím příliš zajímavé, takže pouze projedeme a už se zase soukáme do nebeských výšek. Ono stále jsme minimálně ve výšce 1600 m n. m. (nadmořská výška jezera) a výše. Cestou neočekávaně narazíme na nádherné vodopády v lokalitě Muradiye.

 

Jak už to u vodopádů bývá, tak jsme celí mokří a musím zkonstatovat, že kromě Iguazu, kde bylo vody dost, Niagárských, které kazil okolní Disneyland a Victoriiny vodopády, kde nebyla voda, byl toto možná jeden z nejhezčích a to hlavně svou vydatností.

No a pak už se blížíme k městu Dogubayazit, kde je jednak nejlepší výhled na horu Ararat. Cestou se dostaneme do bezprostřední blízkosti Iránských hranic (5 km). Jen doufám, že americký Donald posečká s eventuálním útokem, který Iránu neustále slibuje a kvůli tomu dokonce poslal do zálivu další letadlovou loď. A to vůbec nechci malovat na zeď, že k tomu dojde v průběhu další 14 měsíců, protože Irán je další vysněnou zemí, kterou bych rád příští rok navštívil cestou do Mongolska.

Na Ararat se dá dívat z mnoha úhlů a stále je stejně majestátní až nadpozemský.

 

Blíží se večer a my vyjíždíme k areálů respektive Sarayai, což je vlastně obchodní křižovatka a místo zastavení velbloudích karavan v dobách dávno minulých. Tato Sarayai se jmenuje Ishak Pasha. Krásné místo ve skalách a my jej navštívíme jak večer při zapadajícím slunci, tak i ráno, resp. v poledne, kdy je slunce hodně vysoko. Ubytovali jsme se totiž na pozvání u jedné restaurace, kde nám nabídli kompletní servis včetně sprchování. A to se neodmítá.

Takže ráno kompletní hygiena, praní prádla a další úklidových činností. To byste nevěřili, ale i to je součást našeho putování, pakliže nechceme, aby nám zakázali vstup do mešit. I když tady asi ……  Na místě našeho noclehu jsme v samém závěru našeho pobytu zažili poměrně nepříjemnou historku s hadem. Přicházím k autu a vidím sojku, jak útočí na něco před našimi dveřmi. Když přijdu blíže, uvidím hada a pěkně si to na mě syčel. Zalezl ale nakonec pod auto k zadnímu kolu. Volal jsem správce a ten donesl lopatu, že on s hady nechce mít nic společného, ať mu usekneme lopatou hlavu sami. Můj zcestovalý kolega Pepík lopatu popadl a hurá s ní na hada a ten zmizel pod autem. Možná bylo lepší, abych udělal to, co mi radil kolega Mirek a to že stačilo popojet 50 cm. Nakonec se ale ukázalo, že to snad byla nějaká pouštní užovka. Dost.

Jak už jsem psal, vyrazíme zpátky do Sarayai Ishak Pasha a pořídíme aktuální fotky včetně výhledu do okolí.

 

  

Opět při výjezdu z města fotíme Ararat, protože snímku není nikdy dost.

 

Naším posledním městem v Turecku, než ho opustíme, je Kars. Tady zaparkujeme po zkušenosti z Tatvanu taky uprostřed města, které nás ale ničím nezaujalo. Ráno pokračujeme poslední stovku kilometrů k hranici s Gruzii. Turecko si v současnosti, a ti, kteří se zajímají o dějiny ví, že i v minulosti, moc nemusí s Armeny a tak mezi těmito státy není jediný funkční hraniční přechod.

Opět musím pochválit Turecko, jak se stará o své cesty. Obával jsem se, že když se budeme blížit k hranicím, tak cesta se bude kazit. Opak je pravdou. Nejen že je tu i dnes dobrá vozovka, ale oni ji ještě rozšiřují a budují obchvaty kolem sebemenších vesniček.

A už je tady v podstatě první složitější hranice, protože doposud jsme projížděli Evropskou unii a přechod s Bulharska do Turecka byl bezproblémový a hladký. Na Turecké straně to bylo jen o drobných administrativních nedokonalostech, jako například neustále přebíhání od jednoho okénka k druhému. Pepík musel jít dokonce přes hranice až do Gruzie pěšky. Do auta prý patří jen řidič a spolujezdci ať se projdou. Problémy jsem očekával u Gruzinců. Nakonec prohlídka auta dopadla dobře a vybrali si pouze lékárničku. Tu však zkoumali v kanceláři bez mála 30 minut. To co neznali, tak vyhledávali na internetu a největší problém měli s CRP testem. To jim hlava nebrala. Naštěstí se tady mluví běžně rusky a tak jsem rozuměl jejich problémům, ale odpovídal jsem ryze slovansky. Tzn. čeština, polština, slovenština, pomalu, rychle. Prostě všemi jazyky, které dokonalé ovládám. Naštěstí to tady, a jak jsem zjistil v následujících dnech, tak i v celé Gruzii, funguje. Po hodině a půl již opouštíme na dva týdny Turecko a vjíždíme do Gruzie, které se však v jejich jazyce nazývá Georgie.