V. Gruzie a Arménie

První kilometry Gruzii jedem už v podvečer a tak není nouze o obrovská stáda krav, které se vrací z pastvy. Co mi ale přišlo skutečně zajímavé, že na jedné křižovatce hnali pasáci stádo a to se samo od sebe rozdělovalo doprava a doleva. Prostě mířily kravky k sobě domů. A jak jsme se pobavili tím, že paní domů je pak čekala u branky a jen jim otevřela vrata a ony šup na dvůr. Od tak inteligentního zvířete bych čekal ledasco, ale toto jsem netušil. Holt stájový reflex nemají pouze pivovarské kobyly.

 

Co však bylo horší, ba hrozné, to je kvalita místních komunikací. To si fakt nedovedete představit. Místy nebyla vozovka bez výmolů i dlouhé kilometry a tak de facto nejdeme, ale popojíždíme. Když už se zdá, že za jednou významnou odbočkou se cesta zlepšila, tak jsme zase narazili na 10,5 km dlouhý úsek, který vybrali až na hlínu, místy zasypali špičatými, ostrými kameny a po tom jsme museli jet krokem. Když jsme ten úsek po hodince projeli, rozhodl jsem se dnes už nepokračovat. Zastavili jsme u takové nevzhledné ubytovny, která se však nazývala hotel. Nechali nás zaparkovat u nich na parkovišti a hned za námi přišel borec ze Slovenska, který tady pracuje pro českou firmu na zabezpečovacích zařízení nově budované železniční trati. Staví ji Azerbajdžánci, kteří se nesnáší s Arménii a aby mohli dodávat Turkům, musí přes Gruzii.  Hned následovalo pozvání do klubovny hotelu a dal jsem si své první čepované gruzinské pivo na cestě. Dobré. Pepa si dal i místní specialitu a to pálenku z vinné revy, která se tu pije ve velkém a nazývá se chacha. Já ty dryáky moc nemusím.

Ráno vyrazíme přes Tbilisi nahoru do hor. Míříme do průsmyku Kazbegi, kde je i hranice s Ruskem. Projíždíme 90 km nádherným údolím a obdivujeme za každou zatáčkou nádherný Kavkaz. Navštívíme i pár kostelíků a je s podivem, že je kolem poměrně hodně bídy, ale tyto památky si skutečně udržují.

 

 

Navečer dorazíme do městečka Gudauri, kde má náš kamarád už 3 apartmány, které pronajímá hlavně v lyžařskou sezónu. Vláda se totiž všemožně snaží vybudovat tady lyžařské středisko světového formátu. Možná jste někteří viděli na youtube záběry z tohoto středisky, kdy se lanovka rozjela opačným směrem, a lidé museli seskakovat za jízdy. Holt to s tou světovostí bude ještě chvíli trvat. Kousek na Gudauri jsme se ocitli na vrcholu průsmyku a otevřela se nám neskutečná panoramata.

 

Zvlášť intenzivním zážitkem tady musí být i létání na padáku. Normálně jsem chvíli zaváhal, ale když jsem viděl, že se létá nad stometrovou roklí, tak jsem se zase dostal do normálu.

 

V závěru dne jsme navštívili městečko Kazbegi s nádherným kostelíkem s ještě krásnějším výhledem. Spíme přímo v kopcích, ve výšce cca 2500 m n. m.

(na snímku vpravo místo našeho noclehu)

 

Ráno sjíždíme údolím zpět a míříme do Tbilisi. Ony výhledy jsou teď při opačném slunci opět úchvatné a člověk má tendenci znovu fotit a natáčet, co už fotil včera.

Na jednom parkingu si vaříme kafíčko a opodál stojí osobák a u něj čtyři chlapi postávají, ji a popíjejí. Netrvalo ani pár minut a už na nás vehementně mávají ať k ním zavítáme. V kufru auta mají rozbalený dokonalý raut všech těch gruzínských dobrot včetně vína a koňaku. Nejde odmítnout a tak se věnuji všem těm dobrotám jako je šašlik, karbanátky (říkali, že s medvěda), klobásky, sýry a zelenina. Na to, že bylo deset dopoledne, jsme celkem vydatně poobědvali. Jejich pohostinnost je až neuvěřitelná. S pozváním na jídlo, nebo jen tak popít jsme se setkávali skoro na každém kroku.

Vjezd do Tbilisi byl obdobný, jako každý vjezd do miliónového města. GPS souřadnice nás sice dovedly do samého centra k informační kanceláři, ale zaparkovat zde bylo takřka nemožné. Píšu takřka, protože jen co jsme popojeli asi 500 m a chtěli se zeptat obsluhy parkoviště, kde můžeme parknout, tak když zjistil, že jsme Češi, hned nás navigoval na místo metr za přechodem a předkem jsme zasahovali do kruhového objezdu. Ubezpečil nás, že tomu místu vládne a nemusíme mít strach, že by nás policie nějakým způsobem penalizovala. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se za 4 hodiny vrátili, a borec měl už dávno, padla. Divím se, že jsme za stěračem skutečně nic nenašli.

Prošli jsme si v Tbilisi jen pobřežní tržnici s obrazy, starými tretkami a vykopávkami z půdy.

 

Pak jsme došli ještě do starého města, ale tady to nic moc nebylo. Většina domů byla v dezolátním stavu a různě z několika stran podepřené trámy. Ale atmosféra prostě chyběla.

Zvláštní kapitolou jsou hřibitovy. Moc jich cestou není vidět, ale pokud už ano, tak je to velký areál na kterém stojí neskutečné pomníky, v životní velikosti postavy zemřelých a hlavně na každém pomníku je vyleptaný portrét. Já si vyfotil pár hrobů, které byly umístěny přímo u cesty.

 

Navečer ještě město opouštíme a zajedeme o 60 km dále. Chceme se v klidu vyspat, ale naše přání skončilo úplným opakem. V posledním městečku před blízkosti Adzerbajdžánské hranice, kde už nebylo zbytí, a museli jsme zaparkovat, jsme to učinili přímo na velké křižovatce u pěkné hospůdky. No prostě jsme to totálně překombinovali, ale aspoň tam byli toalety :)

Tak a stojíme na tolik obávané hranici mezi Gruzii a Arménii. Obávané proto, že si místní úředníci údajně nechávají za svou ochotu náležitě zaplatit. Nás však všechny ty neblahé praktiky minuly a naopak si zašli místo kontroly jen auto prohlédnout. Platili jsme ale pro nás nezvykle poplatky. Například jsme si museli nechat vystavit karnet na auto (20,- Euro), pak jsme si museli zaplatit tkz. strachovku, což je zákonné pojištění vozidla, neboť evropská pojistka tady nesahá (10 dní - 30,- Euro). Při placení pojistky jsme však zažili i další důkaz pohostinnosti místních lidí a to i přesto, že už jsme byli v Arménii. Obsluha přepážky nás pozvala dovnitř za pult a hned rozléval arménský koňak. Prý se právě stal dědečkem a to s ním prostě musíme teď v deset hodin dopoledne oslavit. Já se vymluvil na volant, a tak to zase „odskákal“ Pepa.

Takže jsme v poslední naplánované zemi naší cesty. Do Adzerbajdžánu totiž nakonec nepojedeme, protože jsou s tím velké obstrukce na hranicích a také v této zemi nejsou moc turistům nakloněni.

Hned po přejetí hranic však zjišťujeme, že silnice jsou tady v daleko horším stavu, než ty hrozné v Gruzii. Neuvěříte, že jsme 100 km jeli 6 hodin. A jak je mi líto auta. Díry jsou nejen četné, ale hlavně hluboké a v mnoha místech není kudy se jim vyhnout. Vyloženě mi to znechutilo přejezd nádherným úsekem Kavkazu, protože jsem se prostě nemohl dívat ani na vteřinku po okolí, a musel jsem se soustředěně věnovat vozovce. Měl prostě pravdu kolega z Bratislavy Ivan, který hned od začátku tvrdil, že to chce pořádný expedičák. Však on to jedním takovým krasavcem projel a řádně si to pak i užil.

Projíždíme krajem, který je evidentně na pokraji absolutní zkázy.  Vypadá to tady jako po výbuchu neutronové bomby. V centru panenské přírody stojí obrovské opuštěné fabriky, opuštěné panelové domy. Žijí tady jen pastevci a drobní zemědělci. Mladí lidé údajně už dávno pláchli do Moskvy, nebo Jerevanu. Stejně jako v Gruzii, ani tady neexistuje střední vrstva. Někteří jsou skutečně bohatí a někteří si na to pouze hrají. Všichni kdo něco znamenají, nebo chtějí znamenat, jezdí Mercedesem. A tak tu potkáte poslední modely S-kové řady, a pak už jen desetileté, dvacetileté, třicetileté. Nůžky jsou natolik rozevřené, že vesnice jsou pouze a jen o bídě a utrpení a proto asi potkáte všechny typy žigulíků, volhy a další vykopávky. Někdy mi to tady připadá jak na srazu veteránů. A stejně jako na chudé Kubě americká auta, tak i zde si je udržují v dobrém stavu. Ale jinak ty vesničky v horách, děs a bída.

 

Zaparkujeme u jezera Sevan.

Všude spousta lidí, protože je neděle a to se jezdí na výlety. Teda, aspoň ti trošku při penězích. Nakonec zaparkujeme na noc přímo u jezera, ale v takovém tom rekreačním panoptiku. Samé přístřešky s roztrhanými plachtami, chatky na ubytování nevalného vzezření a kvality. Měl jsem možnost do jedné nahlédnout, ale spát bych tam nechtěl ani zadarmo. V noci se kolem honily mraky, blesky a hromy. Nakonec z toho byl jen lehčí deštík, ale i tak jsme se zde zdrželi celé dopoledne, protože v dešti jsme kolem jezera nechtěli pokračovat.

Ještě fotečka s ranní dávkou optimismu starších cestovatelů :) Teda ne že by se hned všechno spořádalo, to je jen pondělí a Pepča si chystá novou týdenní krabičku.

Nakonec vyrazíme k jihovýchodu a zvažujeme, jak dlouho vydržím ničit auto. Navštívíme kostelík u cesty a na noc zaparkujeme v horách ve výšce 2300 m n. m. u Caravansarai, což je další historické místo, kde karavany na Hedvábné stezce nocovaly a doplňovaly jídlo a vodu.

 

Nádherné nocoviště s ještě krásnějším výhledem do údolí. Zvlášť zajímavé bylo nakonec povykládat si, samozřejmě rusky, s místní „hlídačkou“ caravansaraie. Probereme odchody do důchodů, i řádné a pravidelné výplaty důchodové renty, jakož i to, že všechny děti z vesnice už dávno utekly do měst jako je Moskva, Jerevan, či kamkoliv jinde, kde se žije normálně.

 

Píšu tyto řádky a venku opět začala řádit bouřka a silný vítr. Raději zajdu podložit kola auta nějakým tím kamenem, protože zádní část mám tak 3 metry od hlubokého srázu (prostě tady byla nejlepší rovinka).

Ještě než se v našem domečku na kolech tkz. zabetonujeme, přijede vedle nás osobák se třemi chlapy. No a samozřejmě následuje pozvání, tentokrát na skleničku vína. Já se nějak vykroutím s odkazem na střevní problémy a pro změnu to zase odskákal Pepa. Ještě že ho mám :) 

Cestou chceme navštívit inzerovaný kostelík. Zaparkujeme a podle navigační tabule vyrazíme do hor, kde má být jednak ten kostel a dále nějaká observatoř. Tu nakonec najdeme a přivoláme si dokonce i člověka, který tady žije. A protože Československo zná ze svého pobytu u nás na jednom se zelených tanků v roce 68, tak se nám i náležitě věnuje. Zjistíme, že tuto „observatoř“ zafinancovali Norové. Celá jejich investice však spočívala v tom, že na zahradě postavili dvě vyhlídkové terasy, aby návštěvníkům umožnili sledovat protější svah, na kterém se pasou kozorozi. Bohužel ale, není právě sezóna.

Za to nám ukázal, jak ho v noci navštěvuje medvěd, kde polámal mladé stromky a protože se pravidelně chce dostat ke včelínu, tak tam musel vybudovat čidlo a světlem ho zahání. Inteligentní člověk, jen s tou soudružskou výpomocí v šedesátém osmém to podle mě dodnes nepochopil.

Cestou jsem pořídil ve vesnici zajímavou fotku, kterou jsem chtěl zdokumentovat výrobu topiva na zimu z dobytčího trusu. Není to jen tak, poloměr bochníků musí přesně odpovídat, ale o tom někdy příště.

Další zastávkou je Noravan kaple, nebo možná spíše svou rozlohou klášter. Musí se za ním odbočit 8 km do skal, ale fakt to jeho umístění bylo famózní. Přijeli jsme tady za deště, nakonec se trošku vyčasilo a za deště zase odjíždíme.

 

Místní panko představený nám nakonec i požehnal na cestu.

 

Sjíždíme z nějakých 2300 m n. m. do nížiny a moc se těším, že ve městě Ararat budu moci, jak samotný název naznačuje, sledovat po několika dnech horu Ararat, ale tentokrát z Arménské strany. Ona hora patřila po staletí Arménii, ale při genocidě před sto lety si tak nějak posunuli hranice a hora leží na území Turecka. Pokud budete mít chuť, tak si určitě o turecké gonocidě Arménského obyvatelstva přečtěte. Já si předsevzal už dávno, že nebudu suplovat wikipedii a ohromovat vyčtenými informacemi. Je to moc zajímavé a hlavně nepochopitelné. Díky vyvraždění a rozprášení 1,5 mil. Arménců zde dnes žije pouze 3 mil. obyvatel a dalších 12 mil. jich je ve světě. A to jsem si vždycky myslel, že v tomto jsou králové Irové.

Nejlepší pozorování hory Ararat je od kláštera Khor Virap.

 

Přespíme přímo pod klášterem, uděláme ještě několik večerních fotek a další pořídíme za ranního úsvitu, při ideálních podmínkách. Fotíme jako diví, i když pak musíme 90% vymazat. Pro ty, kdo prozatím v Turecku nebyli a ani Arménii nenavštívili za účelem pozorování Araratu, a ve škole to nějak přehlédli, tak existují dva vrcholy Ararat a to malý a velké. Oba jsou úžasní a dá se na ně koukat i několik vykouřených cigaret.

 

V poledne dorazíme do sídla rádia Jerevan. Navigace je nastavena na centrum k informačnímu centru. Jako vždycky je to sice úplné centrum, ale tím pádem zde nelze nikde zaparkovat. Opět jsme to ale nějakým zázrakem zvládli na hlavním náměstí. Čím chudší země, tím jsou ale rozhazovačnější. Nikde se v celé Arménii neplatí vstup do žádné památky, což se dá pochopit, protože památky zde patří všem. To mi něco připomíná. Cigarety Mallboro tady stojí 30,- Kč. To znamená, že nejsou zatížený žádnou daní z obratu. Prostě kuřák zaplatí jen výrobní náklady. Tak nevím, z čeho chtějí fungovat.

Dáme si po dlouhé době pravé italské preso v nádherné kavárně v obrovském parku a s wifi. Alespoň jsem mnohým mohl odeslat další díl video zápisníku. Prostě jsme se v Jerevanu ocitli úplně v jiném státě. Vše ji čisté, kvalitně provedené, světové módní značky nechybí. KFC, McTrump, Big Burger, no prostě vše na co si vzpomenete. A znovu se mi vrací informace o neskutečně rozevřených nůžkách.

 

Odpoledne při odjezdu se stala zajímavá věc. Přišli k autu dva lidé. Muž a žena. Muž se mě vyptával, jakým jazykem mluvím a já plynule zvolil angličtinu. No a pak se ujala slova ta žena a vyklubala se z ní ministr buď cestovního ruchu, nebo něčeho takového. Ptala se, jak se nám tady líbí, co jsme viděli, jak dlouho cestujeme a co by naopak měli změnit. No a tak jsem všech samozřejmě vychválil, ale neodpustil jsem si poznámku, že dokud nevybudují dopravní infrastrukturu, tak přijede pouze zlomek turistů, než by jich přijelo v opačném případě. Čekal jsem, že dostaneme nějaký odznáček, ale prd.

Vyrážíme na cestu zpět do Gruzie. Čeká nás 200 ukrutných km. Spíme opět ve vysokých horách a je nám neskutečně dobře. 

Jedeme tentokrát po páteřní komunikaci, takže cesta pěkně utíká. Cestou si kupujeme místní chleba, který když je čerstvý tak je úžasný, ale druhý den je to poměrně složité ho sníst, nebo spíše připomíná gumu, než jedlý chléb. Podařilo se mi vyfotit pec, ve které se už po staletí peče nalepením na stěnu jámy v zemi, kde je dole topeniště. Na fotce je už moderní vytápění plynem, ale v mnoha pekárnách dodnes topí pouze dřevem.

Nevím jestli jsem se o tom už někde výše v textu nezmímil, ale zvlášť v Arménii je zajímavé sledovat vozový park, který nás vrátil o pár desetiletí zpátky. Nemám sice nafocené české favority, ale těch tu jezdí ještě skutečně hodně. Takže pár fotek tohoto veterán clubu.

   

Krásný příklad lidové tvořivosti v architektůře. Je tady neskutečné množství rozestavěných domů a budov, ale s největší pravděpodobností nebudou nikdy dostavěny. Připadá nám to tak, že někdo z rodiny pošle z ciziny pár tisíc euro, místní začnou stavět, ale když pramen vyschne, je konec.

Ale něco se i podaří. Cestou jsme zastavili v "motorestu" a dali si skvělou arménskou kávu, která se ostatně ničím nelišila od turecké. Měli zde i zajímavý depozitář kvalitní elektroniky, poznali jsme v něm i rádio, které se s úspěchem prodávalo i v česku.

 

Vracíme se zpět do Gruzie. Bohužel se na palubní desce objevila hláška, že auto má blíže nespecifikovaný problém s motorem. Žlutě svítíci kontolka je pro mě signál, že jet můžeme, ale asi se to neobejde bez opravy. Už v minulosti jsem se s touto hláškou setkal a znamenala problémy s čidlem katalyzátoru. Auto jede, ale rychle v kopcích ztrácí výkon a také nemá takřka žádnou akceleraci. Moc tedy nikde nezastavujeme, ale přece jen jsme museli i spát a tak jsme si vybrali město Gori. Pár fotek z přilehlého parku.

  

Co je však největší pýchou tohoto města je to, že se zde narodil největší zloduch, který po této zemi chodil společně s Hitlerem, a to že dokonce spolu. Je to totiž rodiště Džugašviliho alias Stalina. Postavili tady obrovské muzeum, policajti tady hlídkují takřka na každém metru a je cítit, že dodnes ho zde berou jako když ne boha, tak alespoň za poloboha. A to všechno i přesto, že zde v malém domečku, který dnes stojí pod velkým sloupovím, žil od narození pouze do 4 roků. Ale což....

 

Z tohoto města pokračujeme přes přímořské letovisko Batumi do Turecka. Tady si myslím, možná špatně, bude přece jen více příložitostí k opravě auta. Kolem města Batumi je nesčetně různých parků u pláží. Až potud super. Ale když jsme na jednom takovém místě zaparkovali, tak jsme se zhrozili. Na pláži si nebylo přes odpadky kam sednout. Je to s podivem, protože jsme před nedávnem zkonstatovali, že v Gruzii zvlášť to bylo co se týče pořádku mnohem lepší, než na mnohých místech v Turecku. Tady si to ale úplně pokazili. 

  

Překračujeme bez problémů hranice do Turecka a najednou mám pocit, že se vracíme někam, kde to důvěrně známe, kde jsou kvalitní cesty apod.

Ale o tom až v příštím díle. To už bude ale spíše jen o zítřejší opravě, kvůli které jsme museli ve městě Trabzon zůstat od soboty do pondělka, protože servis samozřejmě v neděli nefunguje a o přesunu po pobřeží Černého moře směr Cařihrad a pak už šupajdi presto domů. Tedy pokud se oprava zdaří. Držte palce.

A ještě mapa cestování po Gruzii a Arménii.

int(1)

Novinky

Rychlý kontakt

!FIRMA

!ULICE

!PSC !MESTO

E: !EMAIL

T: !TELEFON

uživatelský obsah - vždy jako poslední článek!!!